Tereza Šefrnová

Oceňovaný dokumentarista, zejména za sedmnáctiletý časosběrný dokument Nevítaní, Tomáš Škrdlant o sobě dává znovu vědět svým známým. Chystá totiž premiérové promítání dokumentárního filmu o rozpouštění bariér nazvaného po dlouhých debatách - Přibližování.

Záznam výslechu Otakara Tomka unikl do médií. Hlavní otázkou je, kdo ho novinářům předal.

Těsně před začátkem velkého boje o 20% DPH na veškerou literaturu vydalo nakladatelství Dokořán knihu zdánlivě úzce specializovanou - Teorie umění od Cynthie Freelandové¹. Přestože originál spatřil světlo světa už před deseti lety, kdy došlo k jeho prvnímu londýnskému vydání, k českému čtenáři se kniha v překladu Stanislavy Jurčíkové Suchanové a Terezy Ješátkové dostává až dnes. Teorie umění v podání Freelandové je čtivou knihou, napsanou populárně naučnou formou. K tomuto dojmu jistě přispěl i zdařilý překlad, kterému ale nelze nevytknout přechylování ženských jmen zahraničních autorek. Kniha tohoto formátu, která velmi samozřejmým způsobem pojednává i o genderové revoluci v umění, by měla obsahovat alespoň vysvětlení či poznámku, proč se překladatelky takto rozhodly. Poměrně zásadnějším problémem překladu je zvolený název knihy, kdy se z původního Art Theory: A Very Short Introduction překladatelky spokojily s pouhým Teorie umění.

Po Čtvrtníčkově zdařilém scénickém čtení nazvaném Ivánku, kamaráde, které bylo věrným přepisem nahrávek rozhovorů z kapříkové aféry ve fotbale, zareagoval ve stejné pracovní šabloně pražský Rubín.

Do českých kin se řítí Varieté. Jak se již stalo nejapným zvykem našich fi lmových distribučních sítí, zatím co v ostatních státech už lesk fi lmu pohasnul, my teprve vyhlížíme jeho premiéru. 

William K. Wimsatt a Monroe C. Beardsley vysvětlují ve studii Intencionální klam přeložené Petrem Onuferem mimo jiné, jak špatné je jít se optat autora uměleckého díla: 

Žijeme ve světě soutěží. Snad každý z nás již nějakou vyhrál, třebaže tomu bylo naposledy v dětství. Prochá-zejíce životem, vidíme, jak se nám oblíbená hra mění v nepochopitelný labyrint. Proč? Jedny z prvních pouček, které dostaneme, jsou pravidla, jak svou oblíbenou hru hrát. Za jakých podmínek je možné se jí zúčastnit a co musím splnit, aby vítězství bylo mé. Kdo nesplní podmínky, nemá šanci vyhrát. Kdo poruší pravidla, vy-padne ze hry. Jak snadné!

Motto: „Divadlo má jednu zvláštní vlastnost: Vždy se dá začít znovu. V životě je to mýtus; nikdy se k ni-čemu nemůžete, nemůžeme vrátit. Nové listí znovu ne-vypučí, hodiny nepůjdou nazpátek, druhou příležitost nám nikdy nikdo nedá. V každodenním životě je ,kdyby‘ pouhou fi kcí; v divadle znamená ,kdyby‘ experiment. V životě znamená ,kdyby‘ vytáčky, v divadle znamená pravdu! Když nás přesvědčí a uvěříme v tuto pravdu, pak divadlo a život budou jedno. Je to vysoký cíl. A vy-padá to na namáhavou práci. Hra vyžaduje mnoho práce. Když ale zažijeme práci jako hru, přestane být prací. Hra je hra.“ ¹

Comédie-Française má být vlastně takovým prototy-pem francouzského divadla. V souvislosti s konferencí na Slovensku o současném smyslu Národního divadla může být, myslím, francouzské pojetí cenným inspirač-ním zdrojem. Divák zde bere představení jako skuteč-nou událost. Má se totiž za to, že způsob, jakým uvádí Comédie-Française své kusy, to, jak jsou zrežírovány, jaký je výklad textu a jak je herci interpretován, je to nejlepší z možného tady a teď a odpovídá duchu doby i jejím konvencím. Ze zvedajícího se hlediště je po skon-čení představení možno zaslechnout komentáře vzta-hující se právě k těmto vyjmenovaným bodům. Divák, který si teprve vybírá, na které představení půjde, se pak u pokladen nejčastěji ptá, kdo dělal režii tohoto kusu a nikoliv, jak bývá obvyklé u nás, kdo v něm hraje. Herecké obsazení je pochopitelně i zde velmi důležité, ale má se za to, že herci z Comédie-Française jsou těmi nejlepšími divadelními herci v zemi, a proto spíše než na konkrétní jména se pozornost diváků zaměřuje na to, kteří herci se v daném představení na jevišti potkají.

Termíny performance a performativita jsou v posledních létech skloňovány ve všech pádech a v humanitních vědách se dostaly dokonce mezi deset nejčastěji užívaných pojmů. Jejich význam se rozrostl do obrovské šíře. Proto se v této studii pokusím ukázat dva pohledy na performanci a performativitu. Prvním je sumarizace divadelního teoretika Patrice Pavise uvedená v Divadelní Revue. Druhý zde zastupují příspěvky od Ondřeje Sládka, Marie Kubínové a Jiřího Kotena z kolokvia Performance/performativita (které pořádal Ústav pro českou literaturu AV ČR, v.v.i. 6. dubna 2010 v Praze).

Richard Schechner je čtenářům znám nejčastěji jako autor divadelně-antropologických statí. Starší diváci mají možná ještě v živé paměti obrovskou událost, výzvu Americkému kulturnímu světu, kterou se stala jeho inscenace Dionysus in 69.¹ Od roku 1967 vyučuje Schechner na Univerzitě v New Yorku, ale ani zde se nevzdává praxe.² Nastoupil jako pedagog dějin a teorie divadla. Posléze ale založil a prosadil nový obor performance studies, v němž se spojují jeho dosavadní poznatky z antropologie a divadelní praxe. Akademici autorovi vyčítali absenci metodologie. Přesto se ale obor uchytil a stal se dokonce natolik životaschopným, že mutuje do mnoha podob, které již s původní myšlenkou nemají mnoho společného. V úvodu o něm Aleksandra Jovićević píše velmi trefnou poznámku: „Pokračuje v tradici významných divadelních pedagogů a tvůrců od Stanislavského přes Brechta až ke Grotowskému, přesáhl Schechner své předchůdce a vytvořil novou disciplínu (…).“³

Intenzivní pětidenní workshop s Davidem Radokem byl určen přednostně pro druhý ročník katedry činohry. Odehrával se formou kolokvia, kdy jsme měli možnost režiséra s jeho zkušenostmi a refl exemi okamžitě konfrontovat. Forma otevřeného dialogu se ukázala velmi cennou, neboť Radok přednášel i odpovídal na otázky velice upřímně a otevřeně. Témata byla zvolena od nejširších okruhů: kultura, umění, umělecký styl, divadlo – až po úzce specifi cké diskursy: režie, interpretace, prostor, práce s hercem, status či opera (zmiňovaný výčet není vyčerpávající, neboť každé téma v sobě zahrnovalo podkapitoly).

Rozhovor s čerstvým absolventem Pavlem Ondruchem vedla Tereza Šefrnová.

Dvoudenní workshop skoků na trampolíně v La Fabrice opět pod vedením zkušeného lektora z oboru - Daniela Komarova, provedl jeho účastníky základní sestavou, kterou na trampolíně skáčou ke zkouškám šestileté děti, ale také přidal průpravu k tomu, jak na ní provádět salta. 

Základní impuls ke konání kolokvia v rámci festivalu Zlomvaz, vzešel od profesora Jana Císaře. Pořádání a moderování se laskavě zhostil děkan DAMU Jan Hančil. Výzvu k účasti přednášet potom přijali Ivan Vyskočil, Jaroslav Vostrý, Karel Makonj, Jan Císař, Zoja Mikotová, Jana Pilátová, Marek Hlavica a Pierre Nadaud.

Zatímco se ve „slévárně“ La Fabriky stavěla scéna na odpolední Zlomvazové představení, vzadu za židlemi pro diváky se začala pod nohama účastníků pomalu a nesměle rozhoupávat obří trampolína. 

Přednáška Marka Hlavici pořádaná Teatrologickou společností 25. března 2010 v Divadelním ústavu pod názvem Performanční studia – hrozba nebo naděje divadelního školství?, přinesla setkání s držitelem ceny Václava Königsmarka (první místo v pátém ročníku soutěže) za disertační práci nazvanou Performanční studia. Autor dostal touto cestou příležitost předložit východiska a závěry své práce.

V prosinci roku 1988 vydalo nakladatelství Sixty-Eight Publishers knihu
Michala Schonberga Osvobozené. Jakmile se dostala do rukou české kritice, byla rozdupána do základů. Zdá se, že jde o všeobecně známou situaci, kterou můžeme zahlédnout kolem sebe dnes a denně. Jenže!

Kritické oko je laskavé (tolik už toho vidělo), vnímavé a bdělé.. Proto se nezabývá maličkostmi. Ostatní je jen misantropie.

V Minoru se v půlce listopadu 2009 odehrál pokus o velmi zajímavou věc. Tvůrci se zde znovu pustili do tématu vypořádávání se s minulostí. Jako námět jim posloužily autentické zápisky Lubomíra Jednorožce. Téma obyčejného člověka, skutečně stíhaného komunistickou diktaturou, v podstatě za nic. Bez příčiny. Člověk, který se prohřešil pouze tím, že chtěl žít po svém, a doba, v níž žil, doba našich tatínků a dědů mu to oplatila. Vězněním. Po různých životních smyčkách, zavazovaných a utahovaných spolupracovníky StB, ho snaha o obyčejný život dovedla až k útěku z rodné země. Dokonalé téma plné nosných linek. Autobiografické zápisky schopné vyhodit rukavici formátu: dokument na divadle – jenže!

Kritizovat znamená komentovat s láskou to, co bděle a starostlivě zpozoruji.