Do fakultního divadla DISK nastoupila Tereza Sochová už během svých bakalářských studií na Katedře produkce, když jí tehdejší ředitel Michal Lázňovský nabídl místo hospodářky divadla. Po pár letech se pak ujala volného místa tajemnice, koncem magisterského studia se z ní stala vedoucí produkce. V letošním roce jsem si však s Terezou povídala již jako s novou ředitelkou DISKu, která má s divadlem množství ambiciózních plánů.
V divadle DISK pracujete celý svůj profesní život. Neobávala jste se toho, že při nástupu na pozici ředitelky nebudete mít k jeho chodu potřebný odstup? Že přehlédnete některé nedostatky, kterých by si mohl všimnout spíše někdo „zvenku“?
Jasně že bála, ale zároveň jsem vždy vnímala, jak moc velká přednost to je. DISK znám vážně skrz naskrz a je jasné, že to má spoustu výhod a nevýhod. Ale při rozhodování, jestli jít do výběrového řízení, jsem sama sobě řekla, že to beru jenom jako kladnou věc a musím všechny ty zkušenosti zúročit a využít toho. Už jsem navíc byla poslední dobou dost kritická vůči tomu, co se nám daří nebo nedaří. Neměla jsem jenom růžové brýle, že mě všechno baví, ale byla jsem si plně vědoma i nedostatků.
Jsou to právě nedostatky, které chcete ve své nové funkci změnit nejdříve?
Nechce se mi o tom mluvit úplně konkrétně, jedná se o velmi interní věci, ale je to něco, na co jsem se zaměřila. Chci s tím bojovat, ale vím, že to půjde pomalu a je to hodně těžký úkol.
Několik let jste byla vedoucí produkce. V čem se nyní liší vaše náplň práce?
Částečně pořád dělám to, co jsem dělala předtím, protože jsem na své místo najala Martinu Náhlíkovou, která studuje třetí ročník Katedry produkce. Pracuje proto jen na půl úvazku, takže i když je úplně skvělá, nemůžu jí předat úplně všechno. Ke všemu jsem si vymyslela ještě spoustu věcí navíc a Michal Lázňovský byl úžasný, že mě nechal tyhle věci dělat. Například jsem začala organizovat workshopy a chci se zasadit, aby lektorský program fungoval ještě mnohem víc - to byly nadstavby, které si pořád hýčkám a nechci se jich vzdávat. Částečně, když přijdu do kanceláře, tak si říkám, že mám podobný den jako předtím, ale pak do toho přijde řešení spousty dalších věcí, které jsou pro mě nové. Ať jsou to personální věci nebo finanční záležitosti, ve kterých se zatím hodně rozkoukávám. Chvílemi si říkám, že je to vlastně těžší, než jsem si představovala. Zároveň jsem se rozhodla, že to musím vzít zodpovědně, a skončila jsem skoro se všemi ostatními aktivitami: vzdala jsem se Prague Pride, který jsem organizovala od prvního ročníku až do letošního roku, a také jsem skončila jako vedoucí PR týmu DAMU. Cabaret Calembour je jediný, kterého bych se nerada vzdala, protože nám to spolu hrozně svědčí.
Cítíte, že vás vaši bývalí kolegové berou jako nadřízenou jinak?
Asi by to byla otázka spíše na ně, samozřejmě aspekt toho, že jsem tady nejmladší, určitě hraje roli. Zároveň jsem ale v kanceláři i služebně nejstarší. Zatím to nechci moc hodnotit. Nemám pocit, že bych tady byla za nějakou holčičku, která nemá žádný respekt, ale zároveň je to pro všechny nová situace a zatím hledáme, jakým způsobem spolu budeme fungovat. Pořád mám potřebu zdůrazňovat, že nepotřebuji svoje podřízené, ale kolegy do týmu. Prostě jsme jeden tým, akorát já teď řeším trochu jiné věci.
Bude DISK i v následujících letech silně propojen s Katedrou produkce, která se částečně na chodu divadla produkčně podílí, jako to bylo za ředitele a zároveň vedoucího Katedry produkce Michala Lázňovského?
Poslední dva roky jsem pro Katedru produkce vedla produkční praxi jako externí pedagog a s Michalem Lázňovským jsme se rozhodli, že u toho zůstaneme. Jelikož jsem absolventkou, vím, jak to chodí. Na všem, co se týká spolupráce katedry a DISKu, se s Michalem domlouváme pořád spolu. Spolupráce s produkcí se teď bude vyvíjet i díky systému open-callů, který rozjel KALD [Katedra alternativního a loutkového divadla proměnila svůj studijní plán, kdy divadlo DISK již studentům automaticky nezaručuje prostor inscenovat své projekty právě zde, ale musí se svým návrhem nejprve projít výběrovým řízením, pozn. red.]. Protože tvůrčí týmy vznikají podle vlastních zájmů studentů, může se stát, že jeden student produkce bude mít třeba i tři projekty zároveň. Přišlo by mi ale nesmyslné mu nějaký z nich brát, když je součástí týmu a ostatní mu věří.
Myslíte si, že je divadlo DISK mezi diváky i profesionály z oboru vnímáno jako plnohodnotné repertoárové divadlo?
Myslím si, že do určité míry ano, ale že se tomu ještě stále může pomoct. Je to jeden z cílů, na který se chci zaměřit.
Jak konkrétně?
Už třeba tím, jak bude divadlo navenek vystupovat. Lektorský program teď začíná být v divadlech naprosto běžný, zároveň se účastníme Noci divadel, pořádáme prohlídky zákulisí, diskuse s tvůrci. To všechno jsou nadstavby dokazující, že máme plnohodnotný program včetně toho nerepertoárového. Není to tak, že si tady něco pro sebe hrajeme, aby studenti absolvovali.
Nemyslíte si ale, že by jednotný vizuální styl s Akademií múzických umění, který pro vysokou školu nově vytvořilo grafické studio Heyduk, Musil & Strnad, mohl právě této ambici spíše uškodit? Že divadlo bude více vnímáno jako studentské než profesionální?
Naopak. Roky jsme měli odlišný vizuál a spousta lidí nevědělo, že DISK spadá pod Divadelní fakultu. Viděli, že je to divadlo s mladými tvůrci a mohli si myslet, že je to studentské divadlo. My jsme ale fakultní divadlo, a to je zásadní rozdíl. Pro mě je DAMU velmi silná značka a silný partner a myslím si, že je DAMU v obecném povědomí známější než DISK. Dostávám docela pozitivní ohlasy a podle mého názoru je web mnohem lepší než dřív. Prospělo nám to. I tištěné materiály jsou modernější a je příjemné na ně koukat.
Divadlo také na počátku této divadelní sezóny poprvé v historii uspořádalo tiskovou konferenci k novému vedení, vizuálnímu stylu a rekonstrukci hlavního sálu. Je to jeden z dalších kroků, jak divadlo profesionalizovat?
Myslím si, že to byl hodně pozitivní krok, novinářská účast byla opravdu velká a pomohlo to i návštěvnosti. Každý rok jsme bojovali s návštěvností v září a na začátku října, protože studenti, kteří jsou naší hlavní diváckou základnou, teprve přijíždějí do Prahy. Najednou jsme měli skoro všechna představení plná. Určitě ale nebudeme dělat tiskové konference v průběhu sezóny víckrát – třeba k inscenacím – myslím, že by se novináři přesytili. Ale rozhodně do toho znovu půjdeme, možná se začátkem příští sezóny nebo pokud vznikne něco zajímavého během roku.
Plánujete užší spolupráci s ostatními fakultami AMU?
S HAMU už spolupracujeme a minimálně jednou měsíčně se v DISKu dají vidět taneční projekty nebo pantomima. Chceme teď důsledněji spolupracovat i s operou HAMU. Zároveň jsem se spojila i s Filmovou a televizní fakultou a mám z toho radost, protože o spolupráci s FAMU se tady mluvilo dlouho, jenom to nikdo nevykopl. V DISKu je obrovské profesionální promítací plátno, které nikdo nevyužívá, takže to bylo úplně nasnadě. Chci, aby naši studenti chodili koukat na práce studentů ostatních fakult a naopak aby se oni chodili koukat na DAMU, třeba i proto, že jim to pomáhá obsazovat jejich studentské projekty.
Minulý rok proběhl workshop k inscenaci Pomona, plánujete i v tomto roce další doprovodné lektorské programy?
Byla bych ráda, aby workshopy nebyly jen jednou za dva měsíce a diváci se naučili chodit i na takový typ akce, protože si myslím, že DISK je součástí DAMU a DAMU má vzdělávat. A to nejenom své studenty, ale také diváky. To je pro mne důležitý aspekt mé práce. Již proběhl workshop k inscenaci Barunka is leaving a společně s lektory z Katedry výchovné dramatiky plánujeme workshopy navázané na další inscenace. Zároveň se bavíme o tom, že bychom udělali jeden workshop, který by byl obecný a dal se přiřadit k jakékoli inscenaci. Letos chceme uspořádat workshopy určené pro diváky od 14 do 114 let. Nejsou myšleny pro děti, že si budeme hrát dramaťáček, ale pro jakéhokoli staršího diváka nebo studenta školy, kterého skrze různá cvičení lektoři připraví na inscenaci a pomůžou mu, aby ji vnímal trochu jinak. Sama se těším, až se toho zúčastním. Zároveň budeme pokračovat s DAMU Junior a mým snem je, že bychom udělali i DAMU Senior. Nevím, kdo mě na tuhle myšlenku přivedl, ale hrozně jsem se do ní zamilovala.
Dojde k nějakým změnám ve studiu Řetízek, které je pouze výjimečně využíváno jako divadelní scéna?
Řetízek teď také prošel rekonstrukcí, nakoupili jsme nové židle a začíná se z něj stávat regulérní hrací prostor. Byla bych ráda, kdyby se tam hrálo víc veřejných představení a ne převážně klauzurní projekty, které se neinzerují ven a hrají se jen interně. Chtěla bych, aby se nám povedlo mít nějaký pevnější repertoár, zatím máme jedinou věc – scénické čtení My, zvířata. Přišlo by mi fajn, kdyby Řetízek obsazovaly ty katedry, které se do DISKu nedostanou, třeba Katedra autorské tvorby a pedagogiky. Samozřejmě je to limitované tím, že se nedá hrát zároveň v DISKu a Řetízku, protože se představení docela ruší. Ale pravidelně máme v DISKu generálkový týden, kdy by se dalo hrát v Řetízku, a zaplnil by se celý hrací měsíc. Ráda bych se zasadila o to, aby to víc fungovalo.
Najdete si ještě čas, abyste do divadla vyrazila jako divák?
Teď je nás v kanceláři víc, takže už nemám tolik večerních dozorů. Dřív jsem jich měla i deset v měsíci, teď už mám třeba jenom čtyři nebo pět, takže jsem začala hrozně dohánět všechny ostatní divadla. Chodím se dívat na kamarády, kam jen to jde. Jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží, ale teď jsem v takové divadelní euforii.