Na malém háčku se houpe tenoučký plastový pytlík. Jeho objem naplňuje obsah. Obsahem jsou – tři rohlíky, pravděpodobně paštika Májka, pravděpodobně sýr parenica. Těsně pod pytlíkem stojí na drážkované šedo-černé podlaze velká zelená PETka ochucené mattonky. Sleduje skrz staré sklo, které vypadá jako plast a asi taky plast je, jak se plastová lahev mírně kinklá a odhaduje, jestli má šanci spadnout. Ale co ona o tom ví, jestli taková plastová mattonka s příchutí pomeranče může spadnout nebo ne. Zatímco on to určitě ví a určitě má přesně vyměřené, kam ji postavit a kolik musí být upito, aby zůstala stabilní.
Vedle mattonky stojí pevně a svědomitě ještě jedna podivuhodná věc. Na té drážkované šedo-černé podlaze se bez jediného pohybu pyšní kovový kbelík plný jemného písku.
A v další tramvaji znovu a znovu. Všude nahlíží skrz opatlané plastové sklo a pozoruje pytlíky, rohlíky, mattonky a kbelíky plné písku, které si tam jen tak hoví a čekají. Čekají až je řidič náhodně vysype uprostřed města. Čekají, až spolu s tramvají usnou v tramvajovém domečku někde na konci města. Čekají, až si je řidič v noci odnese domů a udělá z nich pískoviště pro svoje děti. Tetelí se tam jedno zrnko písku vedle druhého a vesele křižují památkovou Prahu, aniž by věděly, co tam dělají, kam směřují a co je čeká. A jediní, s kým si dennodenně povídají, jsou rohlíky, pytlíky, májky a mattonky. S řidičem samozřejmě ne, na toho mluvit nesmí. Jen když čekají na semaforech nebo na zastávkách, snaží se s ním zrnka písku prohodit pár slov, protože když tramvaj stojí, tak na něj přece mluvit můžou. On je ale stejně většinou ignoruje.
A tak čekají a čekají, co se s nimi stane. Jestli se někdy podívají ven, jestli někdy nahlédnou za plastová okýnka a nohy obalené v plastových tmavomodrých kalhotách. Jednou za čas někoho zahlédnou. Někoho za okýnkem ve voze. Ale nikdo se na ně většinou nedívá. Sem tam o ně někdo zavadí okem, ale neprojeví žádný významný zájem. Snaží se zachytit pohledy rozmazaných obličejů, jenže ty většinou směřují do zářících malých obrazovek, do knížek anebo někam do prázdna, do bezbarvého vzduchového prostoru.
Ona se na ně snaží dívat, navázat s nimi kontakt a zjistit, odkud pocházejí. Ale to si jí ona zrnka zas nevšímají a provrtávají se hluboko do svého kovového království. Jedno přes druhé se tlačí níž a níž, někdy se povede některému vyskočit vedle mattonky nebo uvíznout na botě a pak už ztlačováno k chodníkům až do bytů, kde se pak plazí po dřevěných a plovoucích podlahách. Tam se většinou zaklíní do nějakého rohu, pod lištu nebo do mezírek mezi parketami a už se odtamtud nikdy nedostanou.
Sleduje další kbelík cestující Prahou s dalším sáčkem plným rohlíků a paštiky. Další záhadný kbelík, záhadný písek jedoucí ze stavby nebo z pláží. Třeba jednou budou všichni jezdit tramvajemi plnými písku se zapíchnutými slunečníky a lehátky. Třeba se jednou všechna ta zrnka rozsypou po celé Praze a všichni v nich utonou. Třeba se z Prahy stane jenom jedna velká pláž.