S forenzní estetikou se v posledních letech setkáváme čím dál častěji. V multioborové metodologii tohoto přístupu se propojují různé umělecké disciplíny s mezinárodním právem a kriminalistkou. Za využití výtvarného umění, fotografie, architektury i performance dochází k rekonstrukci odložených zločinů nebo lidskoprávního útlaku. A nejen k tomu – umělci a vědci, kteří spolupracují na vizualizaci důkazních materiálů, mohou změnit to, jak recipienti předkládaná data vnímají, a zaměřit jejich pozornost na témata, která by jinak zůstala neviditelná.
Zrod metod forenzní estetiky se datuje do osmdesátých let minulého století. V červnu 1985 totiž došlo na brazilském hřbitově k otevření hrobu Wolfganga Gerharda. Exhumaci lidských ostatků předcházela několikaletá investigativní práce a i přítomnost státní policie a novinářů naznačovala, že nejde o standardní situaci. Vyjmutá lebka a kosti byly zkoumány skupinami antropologů, radiologů, dentistů a dalších odborníků. Mezi nimi byl i antropolog Richard Helmer. Ten díky technologickému pokroku dosáhl cíle, kvůli kterému byla lebka vyjmuta. Vizualizací tváře podle exhumované lebky potvrdil hypotézu, že se v hrobě Wolfganga Gerharda ve skutečnosti nacházely kosti německého důstojníka SS Josefa Mengeleho. Identifikace Mengeleho ostatků se stala momentem, kdy došlo k zásadní proměně způsobu vyšetřování zločinů proti lidskosti. Osobní svědectví přeživších byla doplněna svědectvími materiálními, která mohou promlouvat i desítky let po zkoumaných událostech, tedy v době, kdy již svědci nežijí. [1]
Scénografie lidskoprávního zločinu
Společně s rozvíjejícími se technologiemi a metodami se zpřesňují výsledky analýz hmotných důkazů. Dochází tak k rozšíření odpovědnosti odborníků za to, jak předkládat výsledky zkoumání veřejnosti. Jedním z příkladů dobré praxe je výzkumné centrum Forensic Architecture, založené v roce 2010 na Goldsmiths University v Londýně. Specializuje se zejména na interdisciplinární analýzu případů porušování lidských práv. Zapojení oborníci přitom využívají moderních digitálních technologií, jako jsou geolokace, analýzy satelitních snímků a fotografií nebo zpracování GPS dat. V čele tohoto inovativního projektu stojí architekt Eyal Weizman, který je průkopníkem využívání prostorové analýzy a digitálního modelování k rekonstrukci složitých případů násilí, devastace životního prostředí a dalších společenských problémů. [2]
Prostřednictvím zkoumání míst činu, analýz satelitních snímků a digitálních rekonstrukcí událostí vytváří tým Forensic Architecture vizualizace. Příběhy, které jsou těmito vizualizacemi předkládány, se používají v soudních řízeních, při obhajobě lidských práv a v investigativní žurnalistice. Aby projekt odhalil důkazy, které by jinak mohly zůstat skryté nebo opomenuté, spolupracuje se širokou škálou partnerů, včetně nevládních organizací, právníků a mediálních společností. [3]
Výzkumy jsou zcela zdarma a bez omezení prezentovány na webu Forensic Architecture. Přístupné infografiky a vizualizace jsou užitečné nejen pro laické zájemce, ale i pro lidskoprávní organizace, soudy, média a další subjekty. Forensic Architecture tak narušuje tradiční hranice mezi architekturou, médii a lidskými právy a usnadňuje orientaci v éře přehlcení digitálními informacemi. [4]
Jeden z projektů se například zabývá investigací okolností detonace, k níž došlo 4. srpna 2020 v bejrútském přístavu. Za použití veřejně dostupných dat vznikla časová osa výbuchu a 3D model okolí. členové Forensic architecture mj. zjišťovali, kde a v jakém množství mohly být skladovány výbušné materiály a k jakému zanedbání bezpečnostních opatření před detonací pravděpodobně došlo. [5]
Vizualizace představují zviditelněnou materialitu našeho chování, neboť prostředí, v němž žijeme, se otiskuje do našich činů (a naopak). Naše každodenní interakce s fyzickým světem kolem formují nejen naše individuální zkušenosti, ale také společenské struktury, v nichž se tyto interakce dějí.
Tým Forensic Architecture na prostory, v nichž se každý den pohybujeme, ve svých vizualizacích dle mého názoru nahlíží jako na scénografii, která aktivně ovlivňuje naše chování a rozhodování. Prostor může potlačovat či zesilovat určité typy interakcí a sociálních dynamik. Tak jako mohou veřejné prostory navržené s ohledem na inkluzivitu podpořit komunitní soudržnost a sociální integraci, uzavřené a segregované prostory mohou vést k izolaci a marginalizaci.
Forenzní estetika tyto dynamiky umožňuje zkoumat a odhalovat, jak hmotné prostředí ovlivňuje a reflektuje společenské vztahy a mocenské struktury. Vizualizace a rekonstrukce událostí prostřednictvím umění a technologií poskytují nové pohledy na to, jak prostředí formuje lidské chování a jaké stopy zanechávají činy v materiálním světě. [6]
Podle teoretika výtvarného umění Vojtěcha Märce může být forenzní architektura vnímána jako přesvědčivý příklad post-autonomního umění. To se opírá o brechtovskou „refunkcionalizaci“ výrobních forem a nástrojů, aby v rámci občanské angažovanosti podpořilo redistribuci moci a přispělo k tvorbě poznání mimo tradiční monopol odborníků a vědeckých institucí. [7]
Performativnost a forenzní reenactment
Coco Fusco je interdisciplinární umělkyně, spisovatelka a kurátorka, jejíž práce prostřednictvím performance a divadla kriticky zkoumá průsečíky rasy, genderu, moci a kolonialismu. Umělkyně, která má americké a kubánské kořeny, se ve svých dílech dlouhodobě vztahuje k dekoloniálním teoriím a otázkám reprezentace a otevírá témata institucionální kritiky a intersekcionalismu. Umělkyně s americkými a kubánskými kořeny se ve svých dílech dlouhodobě vztahuje k dekoloniálním teoriím a otázkám reprezentace a otevírá témata institucionální kritiky a intersekcionalismu – ať už se obrací k divadlu, či knižním publikacím s obrazovými a fotografickými přílohami. Napříč médii videa, performance a instalace se vrací k základu své práce, a to dokumentárním rešerším k tématům sexuálního turismu do Latinské Ameriky, jazykových bariér v imigrantských komunitách a útlaku domorodých obyvatel v Latinské Americe. [8]
Forenzní estetiku autorka využila v projektu s názvem Bare Life Study #1 (2005). Tento projekt zpracovával formy vězeňských trestů. Vycházel z hypotézy, že velká část válečných konfliktů se odehrává ve věznicích. Fusco se rozhodla zobrazit ritualizované ponižování vězňů, kterého se obvykle dopouštějí zástupci svrchované moci. V rámci projektu došlo k reenactmentu praxe „ukáznění“ vojáků a vězňů tím, že jsou nuceni dlouhé hodiny čistit cely a chodby zubními kartáčky. Fusco tuto scénu rekonstruovala se skupinou padesáti performerů, kteří klečeli a zubními kartáčky čistili ulici před americkým konzulátem v São Paulu, zatímco jejich činnosti přihlížel diplomatický personál. [9]
Podle Weizmanovy definice forenzní estetiky došlo během performance Bare Life Study #1 ke zjevování věcí, které zahrnuje gesta, techniky demonstrace, metody teatralizace, vyprávění a dramatizace, včetně užití technologií na projekci a dekonstrukci obrazů. [10] Díky reenactmentu se útlak stal představitelným.
Poukázat na útlak
Forenzní estetika, jak ukazují příklady z praxe, působí jako detektivní laboratoř na pomezí umění, kriminalistiky a práva. Týmy různých odborníků kombinují technologie, vědu a intuici, aby odhalily pravdu ukrytou pod povrchem. Leckdo by si v této souvislosti mohl vybavit efektní vizualizace z amerických detektivních seriálů nultých let.
Výše zmíněné příklady se týkají vyšetřování složitých případů, kdy může každá stopa, která se zveřejní, změnit celý narativ. Popisované iniciativy nejen posouvají možnosti toho, jak lze zprostředkovávat lidskoprávní a sociální problémy, ale také vstupují do soudních síní a veřejných debat, kde jsou hmotné předměty postaveny na roveň svědkům. Umělecká díla, jež pracují s prvky forenzní estetiky, přitom vybízejí k reflexi a spoluúčasti. Jejich recipienti – podobně jako třeba diváci Kriminálky Miami – nejsou jen pasivními pozorovateli, ale aktivně se zapojují do hledání odpovědí.
Angažované umění v tomto podání dokáže ovlivnit nejen kulturní, ale i právní a politické diskurzy. Forenzní estetika je zkrátka ukázkou toho, že pravda může být rekonstruována z nejmenších fragmentů. A když naši představu o hledání spravedlnosti promítneme do uměleckého prostoru, může být výsledné umělecké dílo (ať už jde o instalaci, či performance) podobně mocným nástrojem jako důkazní sáček v rukou kriminalistů.
[1] CHARVÁT, Martin. Forenzní estetika: archeologie nedávné minulosti a projekce budoucnosti. Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny. Vol. 33, 2022. Praha: Nakladatelství AVU, 2022. ISSN 1802-8918. s.86–90.
[2] Investigations ← Forensic Architecture. Online. Dostupné z: https://forensic-architecture.org/ [2024-11-28]
[3] About us ← Forensic Architecture. Online. Dostupné z: https://forensic-architecture.org//about/agency [2024-11-28]
[4] Ibid.
[5] Investigations ← Forensic Architecture. Online. Dostupné z: https://forensic-architecture.org/investigation/the-beirut-port-explosi… [2024-11-28]
[6] Exhibitions← Forensic Architecture. Online. Dostupné z: https://forensic-architecture.org//programme/exhibitions [2024-11-28]
[7] MÄRC, Vojtěch. Kriminálka Goldsmith. Online. Artalk. Dostupné z: https://artalk.info/news/kriminalka-goldsmith. 9. 4. 2018. ISSN 1805-6989.[2024-11-28]
[8] Coco Fusco. KW Institute for Contemporary Art, 2023. Online. Dostupné z: https://www.kw-berlin.de/en/coco-fusco/ [2024-11-28]
[9] Bare Life Study #1. Coco Fusco. Online. Dostupné z: https://www.cocofusco.com/bare-life-study-1 [2024-11-28]
[10] CHARVÁT, Martin. Forenzní estetika: archeologie nedávné minulosti a projekce budoucnosti, s. 95.