Na přelomu listopadu a prosince se mi naskytla možnost psát pro Divadelní noviny denní zpravodajství z festivalu OST – RA – VAR1. V této reflexi jsem se nakonec rozhodla zaměřit na dvě inscenace z Divadla Petra Bezruče, jež mě na festivalu zaujaly nejvíce. Podávají totiž aktuální výpověď o současném světě, přičemž každá z nich nejenže vychází z diametrálně odlišné předlohy, ale také pracuje s rozdílnou divadelní formou. „U Bezručů“ jsem v případě těchto festivalových produkcí zažila radost z toho, že sleduji divadlo, které se značně kriticky a trefně, bez moralizování a patosu, vyjadřuje k dnešku. První inscenací byla adaptace kultovního filmu Tomáše Vorla Kouř v režii tvůrčího dua Adam Svozil a Kristýna Kosová. Druhou projekt režiséra Braňo Holička a kolektivu herců z divadla s názvem #nejsemrasista_ale.
V případě inscenace Kouř tkví z mého pohledu její aktuální přesah především v adaptaci Kristýny Kosové a Adama Svozila. Z původní filmové předlohy v ní ponechali jak známé hity, tak většinu scén a promluv postav, které ale zasadili do současných reálií. Zde je nutné podotknout, že vnímání aktualizačního vtipu inscenace do značné míry závisí na tom, jestli jste viděli Vorlův film. Osobně jsem ho zhlédla několikrát, což pro mě aktuálnost vyznění inscenace ještě posílilo. Když jsem si totiž během představení uvědomila, že do textu mnoha scén ze snímku nebylo potřeba téměř zasahovat, a to i přesto, že se jeho děj odehrává za minulého režimu, působilo to ve vztahu k současnosti ještě děsivěji. Divák neznalý Vorlova filmu mohl inscenaci považovat spíše za kritiku současného politického zřízení u nás, téma jisté podobnosti současného a minulého režimu pro něj nemuselo být tak explicitní.
Příběh filmu je situován do jedné z ostravských socialistických továren, děj inscenace se naproti tomu odehrává v kanceláři plné „kravaťáků“ v jakémsi ostravském korporátu. Právě sem nastupuje čerstvě dostudovaná inženýrka Mirka (Markéta Matulová) a dostává stejný úkol jako její filmový předobraz – vymyslet projekt na snížení emisí. Skrze svou spolupracovnici Lidušku Běhalovou (Marcela Čapková), která ve firmě zůstala ještě z minulého režimu, ale vypátrá, že s takovým výborně fungujícím projektem přišel už před mnoha lety inženýr Václav Křížek (Lukáš Melník). Projekt několikrát neprošel a z určitých důvodů se o něm dodnes nesmí hovořit. Mirka se však rozhodne bojovat s větrnými mlýny – svými šéfy – a projekt prosadit.
Druhým největším posunem oproti filmové předloze je kromě dobového ukotvení i změna pohlaví hlavního hrdiny (ve filmu jím byl Mirek Čáp). Skrze to tvůrci akcentují jeden z aktuálních problémů, jakým jsou rovné pracovní příležitosti žen a mužů. Když Mirka přijde první den do zaměstnání, její šéf Karel (Ondřej Brett) několikrát s posměchem zdůrazní, že se jedná právě o ženu, a posléze tento fakt ocení s odůvodněním, že ušetří na jejím platu.
Posunutí filmového příběhu z osmdesátých let do současnosti tvůrci velmi dobře využili k tomu, aby skrze něj poukázali na skutečnost, že mohou jeho témata značně rezonovat i dnes. Jedná se například o ekologii ovzduší, jejíž problematika nebyla od minulého režimu v ostravském regionu ještě zcela dořešena. Podobným příkladem jsou i hity z Vorlova filmu. Forma muzikálových čísel v inscenaci zůstává zachována, jejich funkce se však mění. Ve filmu odkazovaly na bizarnost jisté části tehdejší pop kultury a zároveň podporovaly zvláštně snově vykloubenou a podivínskou atmosféru filmu. V případě inscenace poukazují zejména na to, že i více jak třicet let od revoluce stále chceme slyšet interprety typu DJ Arnoštek, kteří se svými „pouťovými“ hity slaví stejné (ne-li větší) úspěchy než za minulého režimu. Například píseň Je to fajn si v inscenaci během firemního večírku vyprosí zaměstnanci u svého šéfa Karla, v jehož podání následně i zazní.
Vorlův film končí repetovaným radostným pokřikem postav: „Má to cenu!“ Identické heslo skandují i postavy v úvodu inscenace, postupně se však jeho intonace mění spíše v tázání. Jak příznačná otázka téměř třicet let od revoluce. Tvůrci na ni skrze inscenaci nabízejí dosti jasnou odpověď právě využitím velké části replik z původního filmu, skrze které demonstrují, jak je současný režim až příliš podobný tomu minulému. Na začátku několika scén postavy stejně jako jejich filmové předobrazy sužuje dávivý kašel. Jeho spouštěčem je kouř z místní továrny, ale symbolicky i dusivá atmosféra jistého politického zřízení, které potřebuje změnu. Stejně jako v případě Vorlova filmu dochází v závěru inscenace k nastolení „nových pořádků“, firmu totiž odkoupí Číňané. Opět ale zůstává otázkou, zda jsou tyto pořádky lepší než ty minulé.
Text inscenace #nejsemrasista_ale je příkladem zcela odlišného formátu, jelikož nevychází z žádné předem pevně dané předlohy. Je postaven na útržcích z internetových diskuzí, které jsou mnohdy „stokami“ těch nejvíce nevyargumentovaných, vulgárních názorů, porušujících jakékoliv etické a morální hranice.
Výchozí situace inscenace je velmi jednoduchá. Na pláži se sejdou čtyři muži (Ondřej Brett, Jakub Burýšek, Lukáš Melník, Michal Sedláček) a jedna žena (Magdaléna Tkačíková) a hrají si se svými mobilními telefony. Komunikují pouze online, naživo se prakticky nevnímají. K navázání společné konverzace je svede až výpadek wifi sítě. Únik před živým kontaktem do virtuálního, uměle vytvořeného světa je pro ně totiž jednodušší.
K jistému kontrastu mezi umělou a virtuální realitou poté zajímavým způsobem odkazuje i scénografie. Pláž, na níž skupinka relaxuje, je tvořena zkoseným praktikáblem posypaným pískem, na který v jeho zadní části navazuje obrovský plakát zčeřené mořské hladiny. Právě ten s jistou nadsázkou poukazuje na silné pnutí mezi reálným a virtuálním světem, jejichž hranice někteří lidé zahlcení online životem ztrácejí schopnost jasně rozlišovat. Rozpor mezi skutečností a fikcí scénografie odhaluje ve chvíli, kdy jeden z herců proti plakátu hodí frisbee, které se od něj přirozeně odrazí, což herce překvapí.
Vždy, když se partička odskočí z pláže „vykoupat“ za plakát, televizní moderátor (Miroslav Kudela), jenž také představení čas od času dokresluje citacemi internetových nebo televizních reklam, jim do popředí jeviště přinese předmět, o němž posléze debatují.
Začíná se zdánlivě nevinně – na pláži se objeví pomazánkové „máslo“ a diskutuje se o fungování České republiky v rámci Evropské unie. Už tento moment je ovšem něčím odstrašující. Když se pět lidí nedokáže shodnout ani na tom, zda může nést pomazánkové ve svém názvu jméno jiné potraviny, se kterou má ale pramálo společného, jak se poté mají shodnout na tématech daleko závažnějších? Jejich palčivost se totiž v inscenaci stupňuje a skupinka se přes dotace divadel, očkování a homosexualitu nakonec dostává až k problému uprchlické krize.
A právě tehdy dochází k dalšímu pozoruhodnému pohrávání s realitou a fikcí. Na jevišti se objeví figurína mrtvého chlapce, odkazující ke známé fotografii pláže, na niž moře vyplavilo mrtvolu uprchlického dítěte. Herci usednou mezi diváky a rozruší tak hranici mezi jevištěm a hledištěm. Následně začínají hovořit o tom, jakými divadelními prostředky byl daný výjev na jevišti vytvořen, což postupně začínají doplňovat názory na slavnou fotografii z různých internetových diskuzí. Jeden z herců například zmiňuje, že se jedná o figurínu vyrobenou v dílnách, herečka mu ale odporuje a považuje ji za reálného mrtvého chlapce. Další z účinkujících ji však napadne s tím, že se tvůrci skrze figurínu a tklivou hudbu, jež výjev podkresluje, pouze snažili vzbudit v divácích soucit. Jejich rozhovor se ale už během diskuze o oněch divadelních prostředcích nápadně podobá těm, které vznikly ohledně oné známé fotografie. Byla situace na snímku zinscenovaná, nebo pravdivá? Pokud byla uměle vytvořena, tak kým a jaké prostředky k tomu použil? V tomto momentu se ve mně znovu zpřítomnily svíravé pocity, jako když jsem onu fotografii viděla poprvé. Byla jsem konfrontována s obrovským množstvím názorů a zároveň jsem si sama pro sebe snažila obhájit, zda snímek považuji za pravdivý. Ale kde onu pravdu najít? Čeho se chytit?
Herci během jednotlivých rozprav reprezentují bohatou škálu internetových diskutérů. Z jejich úst nezaznívají jen vyhrocené názory, ale například i dotazy lidí, kteří se prostřednictvím diskuze chtějí pouze dozvědět něco více o dané problematice a nevstupují do ní s touhou se o něčem vehementně přít. Ani jedno z témat není v jednotlivých debatách rozebráno do hloubky, což ale rozhodně nepokládám za nedostatek. Názory diskutujících, které zde zazní, se někdy doplňují, ale daleko častěji popírají nebo odbočují zcela jiným směrem. Mnohdy jsou také značně nevyargumentované, jindy zase dva diskutéři řeknou totéž, jen jiným způsobem, ale přitom se spolu přou, což někdy působí až absurdně. Právě tuto povrchnost, místy až banálnost, navzájem se vylučující názory a nemožnost dojít k nějakému jednotnějšímu řešení považuji za trefný a přesný obraz většiny dnešních internetových diskuzí.
Struktura jednotlivých klipovitých výstupů sice zůstává po celou dobu inscenace neměnná, i přesto mě ale během představení nenudila. Tvůrcům se totiž velmi dobře podařilo seskládat onu mozaiku různorodých názorů, z jejichž skladby je čitelné, že se nikoho nesnaží vést určitým směrem. Nepodsouvají nám svůj názor na to, co je lepší cesta, ale pouze nás nechávají, abychom se konfrontovali sami se sebou. Jediná absolutní pravda, jak zazní i na konci inscenace, totiž neexistuje.
1OST – RA – VAR je divadelní přehlídka, která se více než dvacet let koná v Ostravě a v několika dnech tu představuje reprezentativní průřez tvorbou místních profesionálních divadel za poslední rok. Specifické je pro festival především to, že jeho publikum tvoří výhradně divadelní teoretici a praktici, stejně tak jako studenti vysokých divadelních škol.