Žijeme v době, kdy zbývá možná jen krůček k tomu, aby lidé začali osidlovat Vesmír, a tudíž není divu, že i divadlo tu a tam zamíří do nepříliš probádaného sektoru science fiction. Konfrontace člověka s mimozemskými entitami umožňuje nahlédnout mnohá témata ze zcela odlišné perspektivy. I filozofické tázání po podstatě lidství může náhle dostat úplně nový rozměr, jak naznačila nejnovější inscenace Divadla Spektákl.
Režisér Jan Holec a dramaturg David Košťák, kteří tvoří jádro tvůrčího týmu, zpracovali pro tento soubor působící ve Studiu Švandova divadla sci-fi román Solaris polského autora Stanisława Lema. Po klasických látkách, jako jsou české jevištní evergreeny Maryša či Gazdina roba (Maryšo! Evo! Dom!), příběh Dona Quijota (v podání Viktora Dyka) nebo Dostojevského Uražení a ponížení, se tato volba může zdát jako vybočení z dosavadní poetiky divadla. Dramaturgie souboru si nicméně vždy vybírala díla, jež v sobě skrývají nadčasovou výpověď o lidské existenci a rezonují s pocity současné mladé generace. Tyto podmínky splňuje Solaris dokonale.
Lem své nejznámější dílo napsal již v roce 1961, bezpochyby ovlivněný érou prvních vesmírných objevů souvisejících se soupeřením USA a Ruska. Na podkladu příběhu o vědeckých výzkumech na planetě Solaris se jeho próza dostává až k filozofickým úvahám o omezených možnostech lidského poznání a neomezeném člověčím egoismu: „My totiž vůbec nechceme dobývat vesmír, chceme jen do jeho prostoru rozšířit Zemi. /…/ Nehledáme nikoho – než zase lidi. Nepotřebujeme jiné světy. Potřebujeme zrcadla. Nevíme si s jinými světy rady. I ten jeden je pro nás příliš velikým soustem.“[1] Žánr sci-fi autorovi umožňuje konfrontovat lidskou náturu s mimozemskou, ovšem velice inteligentní entitou, a mezi řádky tudíž probleskuje jen těžko zodpověditelná otázka: co to vlastně znamená být člověkem?
Lemovo sci-fi má nejen aktuální etický a myšlenkový přesah, ale nabízí také komorní dramatickou zápletku, od níž se odvíjí Košťákova a Holcova dramatizace. Hlavní hrdina románu (i inscenace), psycholog Kris Kelvin, se brzy po příletu na planetu Solaris setkává s nebývalou mocí tamního oceánu. Tajemný mimozemský nadtvor, který dokáže číst lidem myšlenky a vytvářet nová jsoucna, totiž nějakým záhadným způsobem dokáže vymodelovat přesnou kopii Kelvinovy někdejší lásky Hari, jež kdysi dávno spáchala sebevraždu. Možná úmyslně, možná nikoliv tak oceán přivádí k životu Kelvinovu nejstrašnější noční můru. Nejprve se vědec tohoto danajského daru neváhá zbavit (a to dosti originálním způsobem: vystřelí ji raketou do vesmíru). Dívka se ale zjeví znovu, a tentokrát už se Kelvin nedokáže ubránit. Podvržená kopie totiž skutečně věří, že je Hari, její chování je naprosto bezelstné a bezprostřední. Kris se nechá pohltit starými city. Nepočítá však s tím, že Harina dvojnice postupně vyspěje a sama začne chápat, že vlastně není skutečná…
Kromě ústřední milenecké dvojice si dramatizace podobně jako román vystačí už jen s dalšími dvěma postavami, kterými jsou vědci Snaut a Sartorius, rovněž stíhaní svými vlastními „hosty“. Ani v knize, ani v inscenaci se však o identitě jejich démonů nic konkrétnějšího nedozvíme, můžeme pouze sledovat jejich narušený psychický stav vyplývající z každodenní konfrontace s oživlými nočními můrami. Jevištní verze až na samém konci překvapí zjevením další postavy, jejíž identitu bych potenciálnímu divákovi nerada vyzradila, neboť v próze vůbec nevystupuje, a její příchod je tudíž velmi nečekaný. Tvůrci jejím prostřednictvím vytvářejí jakýsi dovětek za až nesnesitelně otevřeným koncem Lemovy knihy. Fanoušky Tarkovského filmové adaptace závěr inscenace rozhodně potěší, ale mnohé může naopak zklamat sovu nejednoznačností. Zatímco film Kelvinův osud v posledních pár sekundách překvapivého rozuzlení jasně uzavírá, divadelní verze nechává diváky tápat. Odletěl Kelvin domů, nebo definitivně propadl iluzím oceánu?
Kromě toho působí poslední obraz trochu křečovitým dojmem, jelikož se snaží explicitně pojmenovat to, co milostný příběh mohl pouze naznačit, totiž celou filozofickou dimenzi, jež se skrývá v úvahových a popisných pasážích Lemova díla. Takové segmenty se samozřejmě do dramatického tvaru přetavují jen stěží, dramatizace si vypomáhá nejen posledním obrazem, ale i několika monology. To bohužel nestačí, inscenace se zkrátka soustředí až příliš na lidský faktor příběhu a poněkud opomíjí další hlavní postavu příběhu: planetu Solaris se svým vševědoucím oceánem. Jistě, je nemožné toto veledílo Lemovy imaginace, jež si v románu vyžádalo spoustu stránek podrobných popisů a vědeckých vysvětlení, vtělit do scénografie či do dlouhých popisných monologů nebo explikativních dialogů. Pokud ale divák nemá možnost skutečně poznat, v čem spočívá výjimečnost této prazvláštní entity, nemůže ani pochopit, z čeho vyvěrá celý paradox lidského dobývání vesmíru i ono nesnesitelné zoufalství lidského rozumu, který v konfrontaci s mimozemskými jevy naráží na své hranice a uvědomuje si svou nepatrnost. Jak se píše v knize: „Člověk se vydal poznávat jiné světy, jiné civilizace, nezná však dosud až do dna své vlastní komůrky, slepé uličky, studně, zabarikádované, tmavé dveře.“[2]
O podivnostech dějících se na planetě Solaris se dozvídáme především na samém začátku inscenace prostřednictvím reprodukovaného rozhovoru Kelvina, toho času ještě na Zemi, s vědcem Gibarianem. (Ten spáchá sebevraždu, protože dlouhodobý pobyt na planetě Solaris na něj má zhoubný vliv, a Kelvin přijíždí až po jeho smrti). Poté tvoří planeta pouze jakýsi rámec psychodramatu odehrávajícího se mezi hlavní mileneckou dvojicí. Existence tajemného oceánu je však neustále připomínána prostřednictvím scénografie Pavly Kamanové. Nad jevištěm jsou zavěšeny objekty z bělavé látky, jež svým tvarem i neustálým plavným smršťováním a uvolňováním evokují mořské medúzy. K vytvoření kosmické atmosféry velkým dílem přispívá také light design Lukáše Dřevjaného. Pracuje s oslepujícími paprsky, četnými barevnými změnami a projekcemi na kouřovou stěnu, jež jsou schopné vymodelovat například stísněný vnitřek rakety.
Nejdiskutabilnější součástí vizuální stránky inscenace je ztvárnění podlahy elevace, na níž se vše odehrává. Tvoří ji několik plátů, jež jsou patrně umístěny na pružinách, neboť se při každém kroku herců nepředvídatelně naklánějí, různě pérují a neumožňují jim stabilní chůzi. Teno herecký souboj s podlahou značně doslovně znázorňuje nelehký pohyb na planetě s jinou gravitací než Země, zároveň ale odkazuje k vnitřní nejistotě postav a nepředvídatelnosti planety. Všechny tyto významy však poněkud přehluší iritující skřípavé zvuky plátů i očividný fakt, že herci se musí až příliš soustředit na to, kam šlapou.
Jestliže planeta Solaris představuje rámec pro vztahové psychodrama, hlavním pilířem inscenace se nutně stává působivé vylíčení vztahu Kelvina a falešné Hari. Vesmírná milostná zápletka samozřejmě nabízí fascinující psychologickou studii ústřední dvojice, jíž se herci Jiří Štrébl a Elizaveta Maximová zhostili sugestivním způsobem. Vztah Kelvina k Hari se místy překvapivě vyznačuje spíše otcovskou než milostnou náklonností, což je ještě zvýrazněno věkovým rozdílem mezi oběma aktéry (ten je ostatně nutný: Hari zemřela ve dvaceti, Kelvin stárl dál). Jistá zdrženlivost Kelvina vůči dívce, kterou nečekaně střídají vřelá vyznání lásky, svědčí o jeho rozpolcenosti. Ví, že před ním nestojí skutečná Hari, ale dal by všechno za to, aby to tak bylo…
Jiří Štrébl hraje Kelvina velice civilně a věcně, a těmito prostředky propůjčuje hrdinovi jistou zádumčivost, která nechává tušit smutek v jeho nitru. Podobným dojmem ostatně působí i vědec Sartorius Lukáše Černocha, který ovšem na rozdíl od Kelvina odrazuje svou protivně přezíravou zatvrzelostí. Trojici výzkumníků doplňuje Snaut Jáchyma Kučery, jehož chování svědčí o labilním psychickém stavu způsobeném dlouhodobým kontaktem s „hosty“. Jáchym Kučera to výstižně znázorňuje překotnou, excitovanou mluvou a častými výbuchy nepřirozeného, pisklavého smíchu. Hereckým výkonem ale nejvíce zaujme Elizaveta Maximová. Tam, kde je Štrébl civilní, volí jeho herecká partnerka prostředky dosti expresivní, díky čemuž její hrdinka opravdu působí jaksi ne-lidsky, mimozemsky, jako by si adekvátní lidské chování teprve osvojovala. Hariina expresivita ovšem rovněž působí bezelstně, opravdově. V momentech, kdy jsou kontaktu s dívkou vystaveni ostatní obyvatelé stanice, stává se jejich distancovanost nesnesitelně chladnou a lhostejnou, až se divák musí ptát, zda tato mimozemšťanka paradoxně není tou nejlidštější bytostí na stanici. (Jak Hari říká v inscenaci: „Já jsem člověk. A vy… jste krutí. Vy nemáte cit.“)
Právě prostřednictvím velice zdařilého hereckého výkonu Elizavety Maximové se vyjevuje nejnosnější téma této jevištní verze Solaris, jež by se snad dalo popsat jako tázání po podstatě lidskosti. Inscenace bohužel nedokázala ambiciózní téma dostatečně rozpracovat. Možná také proto, že jednotlivé scény jsou ztvárněny až příliš realisticky, ačkoliv vesmírná látka by mohla vybízet k obrazivému přístupu, jímž se ostatně další tituly Spektáklu často vyznačují. V Solaris režisér Jan Holec opouští poetiku pohybové stylizace a nápadité metafory, která dosud platila za jeden z hlavních kladů repertoáru souboru. Hlavním výrazovým a významotvorným prostředkem je tentokrát dialog, pohybová stránka hereckých výkonů slouží pouze k jeho doplnění a vizuál inscenace především dotváří vesmírné prostředí. Hlubší smysl milostné zápletky lze tímto způsobem vyjevit jen stěží, a snad i proto inscenace setrvává v rovině pouhého tázání. Solaris lidskému poznání, zdá se, poněkud vzdoruje i v rovině umělecké.
[1] LEM, Stanisław. Solaris. Přel. Bořivoj Křemenák a Erich Sojka. Praha: Academia, 2009, 2. vydání, str. 65-66
[2] LEM, Stanisław. Solaris. Přel. Bořivoj Křemenák a Erich Sojka. Praha: Academia, 2009, 2. vydání, str. 65-66