Začátkem letošního roku se v DISKu uskutečnila premiéra poslední absolventské inscenace Činohry s názvem Pan Biedermann a žháři. Režisérka Barbora Mašková si jako předlohu vybrala tragikomedii Maxe Frische popisující příběh spořádaného zástupce střední společenské třídy Bohumila Biedermanna, kterému se do dokonalého života pomalu vplíží nevinně se tvářící zlo a usídlí se na půdě. A co na to velitel hasičské jednotky Babička nebo Ferda Mravenec, dokážou katastrofě zabránit?
Švýcarský dramatik Max Frisch napsal tuto satiru na stav současného světa nejprve jako rozhlasovou hru, která měla premiéru v roce 1953. Reagoval na nástup komunismu v tehdejším Československu, a protože se téma setkalo s velkým úspěchem, hra byla později převedena do jevištní podoby. Tvůrčí tým Barbory Maškové se ji rozhodl s několika menšími úpravami situovat do České republiky v současnosti, aby znovu otevřel motiv obelhávání sama sebe, zbabělosti a uměle vytvořené dokonalé reality.
Pan Biedermann (Adam Langer) s manželkou (Michala Gatialová) žijí spokojený život jednadvacátého století. Bydlí v luxusním domku, mohou si dovolit služebnou (Sára Affašová) a ke štěstí jim snad nic nechybí. Přesto jejich téměř bezstarostný život kalí strach z útoků žhářů, které se v poslední době rozmáhají ve městě a okolí. Biedermannovi ale věří, že oni by žháře jistě poznali, nevpustí si do domu jen tak někoho! Navíc úpěnlivě dbají na bezpečnost a rozhodně nic nenechávají náhodě. V domě se nikdy nesmí kouřit ani zapalovat svíčka, vždy jsou připraveny hasicí přístroje, pro jistotu se ani nevaří (od čeho je donášková služba?), a samozřejmě se kvůli bezpečnosti nepřijímají žádné návštěvy. Přesto Biedermannovi nakonec všechna svá absurdní pravidla poruší, když na dveře zaklepe svérázný Pepi (Pepa Honzík).
K rozhodnutí vpustit si do domu Pepiho a posléze tolerovat i jeho přítele Eiseringa (Petr Jeřábek) vede primárně ješitnost dvou hlavních postav, manželů Biedermanových, ale i povrchnost a snaha ukázat se v tom nejlepším možném světle. Odmítají si připustit fakt, že by lidé, kteří se k nim nastěhovali, byli opravdu schopni porušit základní pravidla lidskosti a navzdory majitelově srdečnosti, otevřenosti a důvěřivosti vykonat tak chladnokrevný čin – podpálit mu dům. A navíc, co by tomu řekli sousedé, kdyby někoho vyhnali na ulici? Absurdní situace vznikají právě tam, kde se žháři s úsměvem majiteli domu svěřují s plány na zapálení jeho vlastního obydlí, a on je chce vnímat jen jako nemístné vtipy, kterými se navzájem škádlí.
Největší aktuálnost inscenace vidím právě v charakterech ústředního páru. Pan Biedermann s jeho paní jsou ukázkovým příkladem současných povrchních lidí, kterým velmi záleží na tom, jak je vidí ostatní. Potřebují jim proto dokázat svou benevolenci a srdečnost vůči ostatním za každou cenu a mnohdy kvůli tomu zacházejí do krajností. Zároveň žijí v iluzi dokonalého světa, ve kterém je jistě nikdo nechce podvést a určitě se jim nemůže nic stát.
S povrchností rodiny pana Biedermanna také souvisí další aktuální, i když v inscenaci jen velmi letmo naznačené téma xenofobie, čitelné ve vztahu k služebné. Paní Biedermannové se v připsané situaci nelíbí šátek, ve kterém služebná nosí vlasy, a požádá ji, aby si ho sundala. Co by si pomysleli ostatní, kdyby ji viděli? Ke konci inscenace se pak ukazuje, že jediná rozumná osoba v domě je právě služebná, která si hrozbu uvědomuje a rozhodne se odejít. Téma xenofobie je zde rozvíjeno jen povrchně, jako by k němu tvůrci dospěli primárně kvůli tmavší pleti herečky, která hraje služebnou, a podpořili ho pouze pokrývkou hlavy připomínající turban.
Pan Biedermann je v podání Adama Langera na první pohled sympatickým mladým mužem, který dbá o svůj vzhled a rád si dopřeje trochu luxusu v podobě vířivky nebo sklenky šampaňského, ale zase ne nadmíru, aby si snad někdo nemyslel, že žije příliš okázale. Před lidmi vystupuje jako dobrosrdečný, pracovitý a pokorný muž se srovnanými prioritami, ukázkový manžel s naprosto dokonale vedeným životem, ve kterém má vše pod kontrolou a není v něm čas na jakékoli zlozvyky. Avšak když je doma, kde ho nikdo nevidí, stává se naprosto obyčejným mužem. Po práci chce odpočívat bez vyrušování, dopřát si jedno či dvě cigárka nebo se dívat na televizi. Když mu žháři svojí přítomností narušují životní stabilitu, stává se bezradným až neurotickým. Z vyrovnaného muže se v průběhu inscenace stává troska, které se bortí životní jistoty i všechny iluze o dokonalém světě.
Jeho manželka Babetta (Michala Gatialová) zpočátku působí stroze a nepříjemně především kvůli radikálním názorům na ochranu majetku proti požáru. Na rozdíl od svého manžela se zdá pevně rozhodnutá nedopřát si malá potěšení, jakým je například jedna cigareta, ale nakonec i ona ze sebe pomalu setře onu přísnou masku, pod kterou se objevuje slabá a velmi živočišná žena, jež snadno podlehne obyčejným svodům podvodníků. Možná i proto, že ten uhlazený život s panem Biedermannem je až příliš sterilní, stejně jako jejich studený šedo-bílý luxusní dům.
Na inscenaci oceňuji herecké výkony protagonistů a jejich stylizaci. Setkáváme se především s groteskní nadsázkou, jež podporuje absurdnost mnoha scén. Žháři používají několik psychologických metod, aby pana Biedermanna přesvědčili o jejich bezúhonnosti. Lichotí mu, využívají média, aby vytvořili atmosféru strachu, podporují jeho postavení ve společnosti nebo mu říkají čistou pravdu, které pan Biedermann odmítá věřit. Sám Eisering otevřeně v originále říká: „Žert je třetí nejlepší způsob maskování. Druhý nejlepší: sentimentalita. To, co vypráví náš Pepi: dětství u uhlířů v lese, v sirotčinci, cirkus a tak. Ale nejlepší a nejbezpečnějších způsob – po mém soudu – je pořád ještě holá a nahá pravda. Je to komické. Té nevěří nikdo.“
Stylizaci herectví také najdeme například ve scéně s projekcí na zadní stěně místnosti, ve které Pepi (Pepa Honzík) se záměrně přehnanými gesty a lítostivým hlasem vypráví svůj příběh o strastiplném dětství. Projekce zobrazující dlouhé nekončící silnice uprostřed prérií, zvolená hudba i stylizace herectví nápadně připomínají úvodní scénu z amerického seriálu Odpadlík, který se natáčel v devadesátých letech a popisoval životní příběh muže, který se dostal na okraj společnosti. A právě zde může divák zaznamenat jasnou paralelu s životem Pepiho. Pepa Honzík ještě navíc protahuje jednotlivé tóny v mluvě, aby zněly ještě více pateticky a podpořily jeho vyprávění o smutném životě. Tím psychicky vydírá Babette Biedermannovou, aby ho nevyhnala ven do deště.
Dynamický temporytmus inscenace, vytvořený souhrou herců, kteří na sebe dobře reagují, klesá pouze ve výstupech, v nichž se objevuje hasičský chór. V předloze je popsán jako blíže nespecifikovaná skupina požárníků v helmách s jedním vedoucím. Jejich hlavní funkcí je varovat před požáry, slouží jako bdící stráž. Zástupci chóru se několikrát přímo setkávají s ostatními postavami, například pana Biedermanna varují před hosty, které má doma. Inscenátoři se rozhodli těmto pěti postavám vtisknout ještě další význam, ale velmi obtížně pochopitelný v rámci inscenace. V hasičském sboru se zde setkáváme s ikonickými postavami české literatury: Babičkou Boženy Němcové, Ferdou Mravencem, vojákem Švejkem, Mirkem Dušínem z Foglarových Rychlých šípů nebo blanickým rytířem (či svatým Václavem?). Tedy se symboly moudrosti, pracovitosti, vynalézavosti, čestnosti a chrabrosti v té nejryzejší podobě. Možná tvoří jakýsi protipól hlavních postav, které přesně tyto vlastnosti postrádají, ale v rámci celku je jejich úloha velmi nejasná.
Ze všech absolventských inscenací letošního roku vnímám Pana Biedermanna a žháře jako nejzdařilejší nejen kvůli hereckým výkonům a zvolené stylizaci. Oceňuji také aktuální téma, které můžeme vztáhnout nejen na dnešní politickou situaci, ale také na další přítomné motivy jako xenofobie nebo uměle vytvořený dokonalý svět. Slabinu nacházím v chóru, který narušuje strukturu a rytmus příběhu a působí jako nefunkční element v jinak kompaktním celku.