Loňská ambiciózně pojatá tematizovaná diskuse se po-koušela obhájit postavení největšího divadelního outsidera – dramaturgie. Letos přichází časopis Hybris s neméně důležitou problematikou, s herectvím.
V tomto čísle jsme oslovili absolvující herce Katedry alternativního a loutkového divadla. Naším cílem bylo přiblížit zdroje jejich tvorby, zjistit, jakým způsobem pracují na zkouškách, v čem se jejich přístupy liší a jestli je pro ně opravdu herectví pouze exhibicionistickou manýrou, ze které jsou často osočovaní. Chtěli bychom otevřít diskusi nad spoluprácí jednotlivých divadelních komponentů, nad smyslem hereckých metod, ale hlavně nad možnostmi hereckého projevu v současné medializované společnosti. Samozřejmě budeme rádi, pokud se třeba i Vy do naší rozpravy zapojíte na webu časopisu.
Letošní tematizovaná diskuze je orientovaná výhradně na DAMU. Příště se tedy můžete těšit na odpovědi Katedry činoherního divadla. A jaké otázky jsme vlastně hercům pokládali?2
Co nejvíce určuje vaši hereckou práci (text hry, režiséro-va představa, scénografie...)? A proč?
Sofia Adamová: To samozřejmě záleží na tom, jakého charakteru hra je... Často jsme totiž (na naší katedře) spolutvůrci přestavení a text hry vzniká při procesu. Někdy hereckou práci ovlivňuje hlavně téma, v rámci kte-rého my improvizujeme a samozřejmě režisér, který vše vede tím směrem, kterým se má hra podle jeho představ ubírat. Při tvorbě inscenace, založené více na scénogra-fické části pak scénografie samozřejmě určuje hodně. Zatím jsem nezažila zkoušení, kde by byl jako první pře-dem napsaný text.
Andrea Ballayová: Momentálně u Diskových inscenací asi téma inscenace a režisérova představa. Velmi zjedno-dušeně řečeno.
Jiří Böhm: Záleží na mnoha faktorech, pokud pů-jde o loutkovou inscenaci, bude to určitě scénografie a loutky, pokud půjde o text, může to být text a záro-veň nemusí. Kdybych to musel nějak generalizovat, pů-jde především o téma. To většinou přichází samo, nebo se z daných témat vybírá, nebo je jednoduše zadáno. Samotná herecká práce se pak odvíjí od toho, jaké jsou naše představy, naše požadavky a plány a také z toho, jak inscenace mění tvar během celého zkoušení.
Eva Burešová: To vždy závisí na samotné inscenaci a re-žisérovi. Většinou nepracujeme s pevným textem, nemá-me možnost si svou roli “nastudovat“ dříve, než vznik-ne scénář – což bývá zpravidla týden před premiérou. Máme jen téma, a režisérovu vizi, které je prostě nutno se přizpůsobit.
Mikuláš Čížek: Hodně záleží na konkrétní inscenaci, která se zkouší, na jejím tématu a na způsobu, jakým pracuje režisér. Vzhledem k tomu, že většina inscenací na KALD je autorských, tak text hry nebývá určující.
Josef Jelínek: To se liší od každé inscenace. První hlavní složkou, která musí „táhnout“ vždycky, je téma. Jelikož děláme téměř neustále divadlo autorské, hodně závisí na tom, zda vás dané téma zajímá, nebo ne. Pokud selže téma, je důležitý princip práce. Pokud se řek-ne, že to bude spíše fyzické divadlo, nebo loutkové... Nedá se stavět na jedné složce. Hereckou práci určuje hlavně osobní zájem herce o dané téma. A pak už jen může doufat, že to vše nepohoří právě na textu, scéno-grafii nebo režisérově představě...
Richard Vokůrka: Osobnost a inscenační přístup reži-séra. Zatím to bylo tak, že každý režisér přinesl kromě jistého nápadu na inscenaci také vlastní metodu přípra-vy této inscenace. My jsme ochotní zkusit cokoli, i když musím přiznat, že býváme hodně podezřívaví. Režisér je lodivod a tahoun celého souboru, bez jeho schopností a jeho chuti jsou herci ztracení... zvlášť v alternativním divadle.
S jakými inspiračními zdroji pracujete při tvorbě role (osobní zkušenost, pozorování okolí, umění)?
Sofia Adamová: Při tvorbě role je podle mě důležité po-zorování. Pozorování lidských typů a jejich chování, po-zorování detailů a celkové atmosféry a dovednost to vše „nasáknout“ a interpretovat... A kde není osobní zkuše-nost, tam je důležitá značná míra schopnosti imaginace. No, a ta schopnost interpretace, to je hlavní oříšek...
Andrea Ballayová: Se všemi vyjmenovanými plus dalšími.
Jiří Böhm: S čímkoliv, co přijde pod ruce a dá se nějak rozvíjet.
Eva Burešová: Opět záleží na inscenaci – u My funny ga-mes jsme vycházeli ze sebe (své charakterové rysy jsme zdůraznili a pracovali s nimi ve vyhrocených situacích); u Já, hrdiny spíše jen interpretujeme informace a jejich autory.
Mikuláš Čížek: Osobní zkušenost, pozorování okolí, umě-ní a samozřejmě mnohé další. Opět záleží na konkrétní práci.
Josef Jelínek: Inspiraci si každý herec hledá sám a má pro to své osobní osvědčené postupy. Většinou by se mělo hledat nejdřív ve vlastní osobě. Pokud hrajeme sami jako herci, musíme si najít jednání postavy přes vlastní tělo a jednání. Protože tělo a mysl si měnit nemůžeme. U loutek je to úplně jinak. Když chceme, aby nám roli hrála loutka, musíme si určit, zda podřídíme možnosti animace roli, nebo roli animačním možnostem. Není totiž loutka jako loutka.
Richard Vokůrka: Může to být cokoli - skuteční lidé, kte-ré jsem potkal, filmové postavy, které mě zaujaly, dojem z knižní postavy atd. Hodně často mě inspiruje, když svůj text slyším číst nebo hrát někoho jiného, nebo třeba když někdo jiný zazpívá moji písničku.
Používáte některou z hereckých metod anebo jste si pří- padně vytvořili vlastní? Jsou pro vás herecké metody důležité?
Sofia Adamová: Nevím, jestli se za hereckou metodu považuje improvizace. Jestli ano, tak tou vznikla většina věcí, které jsem dělala. Samozřejmě bych některou ze známých hereckých metod ráda zkusila a nějakou dobu se jí zabývala...
Andrea Ballayová: Nepoužívám. Každá inscenace vyžaduje individuální přístup.
Jiří Böhm: Asi takhle - je dobré o nich vědět.
Eva Burešová: Nepoužívám - ač bych ráda tvrdila pravý opak. Při zkoušení a před každým představením je stejně nejdůležitější vůbec se zkoncentrovat a být schopen napojit se na své partnery - a dojít k tomu asi musíte jakkoli. Více než s metodami se ale člověk setkává s osobnostmi, které ho inspirují.
Mikuláš Čížek: Myslím, že by bylo omezující zvolit si jednu hereckou metodu a tou se za každou cenu řídit. Neřekl bych, že jsou pro mě herecké metody důležité a nemám je ani příliš dobře nastudované, což je určitě také proto, že se na ně na KALD příliš neklade důraz.
Josef Jelínek: Záleží na práci, kterou děláme. Ale jak jsem již podotýkal, každý si svojí „metodu“ musí najít sám. Někdo přemýšlí, hledá a uvažuje. Jiní zkouší a zkouší, dokud z toho něco nevzejde. Každou roli musíme pojmout originálně a nově. Nechceme být přece všichni Miroslav Donutil. Richard Vokůrka: Zbožňuji herecké metody. V poslední době mě hodně zaujal Lev Borisovič Erengurg (který svoji hereckou metodu praktikuje v MCHATu), Mark Travis (filmový režisér), a také Meisnerova herecká technika. Naše divadelní inscenace jsou ale natolik odlišné, že člověk se herectví nemůže „dostat na kobylku“ pomocí jedné konkrétní metody. Navíc celý soubor bývá společně naladěn na nějaký způsob práce, a kdybych si najednou začal rozjíždět nějakou zvláštní techniku, působilo by to dost nepatřičně.
Co pro vás znamená potlesk publika a reflexe kritiky?
Sofia Adamová: Reflexe diváků a odborné kritiky je samozřejmě důležitá. Divadlo je pro diváky, takže jejich názor, vyjádřený i mírou potlesku, je pro mě cenný, ať už je jakýkoli.
Andrea Ballayová: Samozřejmě, že mě zajímá reakce a názor na naší práci. Nehrajeme divadlo pro sebe.
Jiří Böhm: Potlesk vnímám jako prostředek diváka, kterým se vyjadřuje o představení, ať už vědomě či nevědomě. Reflexe kritiky a nejen kritiky je pro mě takové suma sumárum, které je třeba brát s rezervou, a přesto je mu třeba věnovat pozornost.
Eva Burešová: Potlesk znamená úlevu a ocenění zároveň. S kritikou má asi každý problém – máme pocit, že někdo zvenčí hodnotí něco, o čem ví velmi málo. (Kritik nestráví dva a více měsíců zkoušením!) V rámci kritických reflexí se většinou jedná o nepříliš obsáhlé recenze, které více než tvůrcům slouží veřejnosti – ta přece potřebuje vědět, jestli si koupit lístky na představení, nebo ne. Proto je nutné brát takové články s rezervou.
Mikuláš Čížek: Důležitější než potlesk publika, jsou pro mě konkrétní ohlasy diváků, jejich pocity a názory. A reflexe kritiky? Každou napsanou kritiku beru jako názor dalšího z diváků.
Josef Jelínek: Potlesk je poděkování diváka a zároveň „siréna ohlašující konec šichty“. Něco jako spropitné pro barmana při zavíračce hospody. Reflexe a zpětná vazba je něco, bez čeho se divadlo vyvíjet nemůže. Pouze díky zpětné vazbě si můžeme uvědomit, co se povedlo a co se povedlo méně. Díky tomu můžeme sami sebe zdokonalovat. Musíme si ale také zachovávat vlastní rozum. Brát mnohem vážněji kritiku od lidí, kterých si profesně vážíme a o kterých víme, že danému tématu a divadlu rozumí. Názory od nýmandů a rýpalů, kteří za každou cenu musí nalézt co nejvíc chyb, aby tím poukázali na to, že divadlu rozumí víc než kdokoliv jiný, jsou sice fajn, ale musíme si z nich sami vypreparovat to, co by se dalo považovat za objektivní. ...zajímalo by mě, jak by takoví kritici snesli kritiku od ostatních. Napsat kritiku na kritiku. Ať si také ti rýpalové a všeználci uvědomí, co dělají a jak to může člověka ovlivnit. I ranit.
Richard Vokůrka: Potlesk publika opravdu hodně. Nejde ani tak o to, jak dlouho lidé tleskají, ale spíš jak se u toho tváří. Jsem vždycky strašně zvědavý na to, co si diváci myslí, takže jsem hrozně rád, když mi po představení kdokoli z publika něco řekne. Vždycky se to ve mně pere, protože se zároveň snažím na jejich názor neptat. Mám pocit, že když se diváka přímo zeptáte, jak se mu představení líbilo, dostáváte ho často do nepříjemné situace, ve které by radši nebyl. A často vás pak pochválí jenom proto, že jste si o to vlastně řekli. Vztah ke kritice je vždycky komplikovaný. Teoreticky je jasné, že kritik by měl hledat při hodnocení inscenace maximální možnou míru objektivity, měl by být schopen odhadnout vkus různých sku-pin diváků a podle toho k hodnocení přistupovat. V praxi ale vím, že to tak nebývá - po přečtení některých kritik mívám pocit, že jsem se víc seznámil s osobností pisatele než s inscenací samotnou. A to je špatně. Kritik je poslední článek hodně dlouhého řetězce a měl by k hodnocení dlouhodobé práce jiných lidí přistupovat s pokorou. Nemůže si dovolit to, co normální divák - proklamovat svoje názory pouze na základě svého individuálního vkusu. A protože si myslím, že se to tak děje, je pro mě názor většiny kritiků stejně hodnotný jako názor jiného diváka.
1GOFFMAN, Erving.
2Otázky byly sestavené na základě dotazníku, který je součástí dlouholetého výzkumu docentky Zuzany Sílové, jíž tímto děkujeme za konzultace.