Letošní rubrika Dialogů patří výhradně problematice herecké tvorby. Po předešlých tematizovaných diskuzích, věnujících se režii a dramaturgii, se jedná o poměrně logický krok. Přesto je pochopitelně naším záměrem víc než pouze kvalitní dramaturgie časopisu (abychom toho slova hned použili floskulovitě). Rádi bychom, jak už jsme avizovali v minulém čísle, otevřeli diskuzi a nabídli čtenářům různé úhly pohledu na hereckou tvorbu nové generace. Po Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU vám tedy předkládáme odpovědi herců z činoherní katedry, kterým za ně tímto děkujeme.
Co nejvíce určuje vaši hereckou práci (text hry, režisérova představa, scénografie...)? A proč?
Anna Císařovská: Mou hereckou práci nejvíce určuje celková atmosféra přípravy inscenace. Činoherní představení začíná u textu a režijně - dramaturgickém výkladu, samozřejmě i scénografický koncept je důležitou určující okolností. A pak už je hlavní vodítkem zkoušení: to, co kdo z týmu za podnět přinese, vloží do práce, nabídne, ozkouší - každý impuls herecký i náhodný může mít pod štítem celku své místo a svou roli. Čerpám ze světa kolem, ze sebe i z partnerů. Celkový obraz se každým dnem může obměňovat, prohlubovat - záleží na osobním vkladu...
Pavla Dostálová: Myslím si, že složky, se kterými se pracuje při vzniku inscenace, od sebe nelze oddělovat, protože teprve dohromady dávají celek. Stejně je to i u herecké práce: člověk si přečte text, vyvodí si z něj své vlastní témata, ovšem až režisér dá inscenaci jednotnou myšlenku a téma (pokud se shoduje s představou herce, tak hurá) - k čemuž mu napomáhá samozřejmě scénografie, zvuk, světla atd..
Nina Horáková: Moje práce na postavě asi nejvíce vychází jak z mojí vlastní představy, tak z představy režiséra. Nejlépe se mi pracuje tak, že přijdu na zkoušku už s nějakou konkrétní představou a s konkrétními nápady, které se buď režisérovi líbí a můžeme z nich dál vycházet, nebo mě režisér navede na úplně jinou cestu, kterou se snažím si osvojit, zkonkretizovat, přijmout za svou a dál na ní pracovat. Je také pravda, že práci na postavě může hodně ovlivnit kostým a scéna. Proto se snažím už během zkoušení pracovat alespoň s náznakem kostýmu a rekvizit, což často ulehčí práci a vytvoří konkrétní představy, ale samozřejmě kostým samotný postavu nevytvoří.
Anna Losová: Nejdůležitější je najít společnou řeč s režisérem. Jsme oba na stejné lodi- on je kormidelník, herci posádka, scénografie loď a text je moře, po kterém plujeme. Pokud vás režisér špatně vede, může se i sebelepší text proměnit v blábol. Samozřejmě to platí i naopak- režisér může mít úžasnou vizi, kterou herec není schopen naplnit. Musí se někde uprostřed potkat. Ve finále jde vždy s kůží na trh herec. A jelikož studuji činoherní herectví, je mým základním materiálem oproti alternativě text a práce s ním.
Tomáš Vaněk: Rozhodně text hry, který je, jak už to tak u činoherního divadla bývá zvykem, tím, od čehož se odvíjí veškeré smýšlení o inscenaci a roli, následně představa režiséra o inscenování a pak už „jen“ osobní názor a mé schopnosti a předpoklady pro autentické zvládnutí té postavy. Zuzana Volavá: Nejvíc - moje momentální rozpoložení, inspirace, nálada, zkušenosti, text hry, režisérova představa či nepředstava, připomínky kolegů, možnosti využití scény.
Kamila Šmejkalová: Mě nejvíce určují lidé, se kterými pracuji. Jestli to mohu takhle napsat. :) Jedno z nejbáječnějších zkoušení ve škole byla práce na iscenaci „Nože ve slepicích“. Ewička Zembok, která si text vybrala a režírovala, nám dala možnost setkat se s úžasným dílem, které jsme nikdo do té doby neznal a popravdě řečeno, prvotní zděšení jsme měli všichni :) Je to text pro tři herce. Takže jsme se víceméně scházeli na zkouškách všichni. Vytvořili jsme si mezi sebou silné vazby a dokázali si vytvořit tvůrčí atmosféru. A ač to zní jako klišé, tak „tvůrčí atmosféra“, kdy opravdu vzniká něco nového a zajímavého, není samozřejmost každého zkoušení. Jsem moc vděčná za tuto zkušenost. A doufám, že se ještě bude mnohokrát v mém životě opakovat. Takové přání nakonec :)
S jakými inspiračními zdroji pracujete při tvorbě role (osobní zkušenost, pozorování okolí, umění)?
Anna Císařovská: Inspirací je celý svět. Náhoda - co člověk zrovna prožívá, prožil, co slyšel, viděl, co v něm zanechá nějaký ozvuk, který rezonuje. Inspiračním zdrojem samozřejmě může být i zkušenost ostatních, už hotová představení, filmy. Nejde o „kopírování“, ale o naťuknutí, nabídku.
Pavla Dostálová: Já pracuji zejména s osobní zkušeností. Samozřejmě existují stovky situací, které jsem nezažila a doufám, že některé z nich ani nezažiji. V takovém případě mi pomáhají zkušenosti lidí z mého okolí. Dalším inspiračním zdrojem je pro mě pozorovat chování různých typů lidí v různých prostředích. Také hledám informace v literatuře, odborných knihách (psychologie, Freud atd..) a v neposlední řadě sleduji práci herců ve filmu nebo v divadle.
Nina Horáková: Pro mě je nejdůležitějším inspiračním zdrojem moje vlastní osobní zkušenost. V případech, kdy nemůžu vycházet z vlastní zkušenosti, pro mě byli největším inspiračním zdrojem herečtí pedagogové. Taky občas hledám inspiraci ve filmu. Pozoruji herce ve vyhrocených a dramatických situacích. Anna Losová: Převážně osobní zkušenost- často ale narazíte na situace, kdy musíte ztvárnit na jevišti něco, s čím jste se nikdy nesetkali a co hluboce přesahuje vaši životní zkušenost. Jako například v Médee zahrát vraždu svých dětí a dopad na vaši postavu, když je vám 20 a ani netušíte, jaký pocit je mít dítě... tady se musíte opřít o intuici, nebát se v sobě hledat i to špatné, zlé a jestli vám k tomu pomůže obraz, hudba, dokument nebo návštěva psychiatrické léčebny, to je vaše věc.
Tomáš Vaněk: Především se snažím vycházet, jak jen je to možné, z osobních zkušeností. Ovšem je spousta věcí, které jsem neprožil, prožít nechci a někdy ani nemohu a přesto je musím nějak zvládnou zahrát. V tom případě se snažím hle- dialogy dat příklady v lidech, studovat situace, ve kterých se ocitli, z jakých to bylo důvodů, co cítili a pokud jsem dostatečně empatický a schopný tomu porozumět a pocítit to, jakože bych měl, tak to stačí a do role už se to nějak promítne. Pokud se tedy jedná o role lidské a lidským rozumem (ať už jakýmkoliv) pochopitelné. S těmi mám zatím největší zkušenosti. :-) Ale v zásadě, nejspíš, ať už bych hrál cokoliv, vždycky bych v tom hledal lidský základ. Už jen proto, že absolutní transformace (třeba do psa) nejsem schopen.
Zuzana Volavá: Pozorování okolí, vlastní zkušenost, filmy, divadlo, hudba.
Kamila Šmejkalová: Mám ráda, když se mohu inspirovat všude možně. Např. při práci na Médee jsem si hledala různé kresby a obrazy, které by ve mně vyvolávaly hrůzu, zároveň sílu a energii, krásu a děs v jednom. Potřebovala jsem se dotknout alespoň pocitově toho, kým Médea je. Nedokázala jsem si pojmenovat, pochopit hlavou, její vnitřní svět. Používáte některou z hereckých metod anebo jste si případně vytvořili vlastní? Jsou pro Vás herecké metody důležité?
Anna Císařovská: Na základě studia různých metod, impulzů od pedagogů, hereckého vedení má každý herec svou vlastní metodu. Každý jsme úplně jiný, každý máme úplně jinou metodu zkoušení. Herecké metody jsou základní technikou, bez které bychom objevovali už objevené. Jsou pomocnou rukou, návodem, radou, ale poprat a nazkoušet roli musíme každý sám svou svébytnou osobní prací.
Pavla Dostálová: Já osobně vycházím především z metod Stanislavského, a to zejména proto, že role, které mám za sebou, jdou ruku v ruce s touto metodou. Většinou šlo o věci realistické. Navíc mám pocit, že je nutné vžít se, pocítit a znát, aby byl herecký výkon autentický (ať mluvíme o věci realistické nebo vrcholně stylizované). Nicméně se nebráním ani jiným metodám.
Nina Horáková: Nedržím se žádné konkrétní herecké metody. Samozřejmě se držím určité herecké konvence, ale každá inscenace potřebuje svůj vlastní herecký styl, který nejraději vytvářím společně s režisérem a hereckými kolegy během zkoušení. Podle toho taky zvolím určitou metodu, ze které budu při zkoušení vycházet.
Anna Losová: Ne, člověk si za dobu studia najde vlastní přístup ke zkoušení, který se ovšem vyvíjí. Často se s novým režisérem úplně mění způsob práce, vnímání. Jedno představení můžete dělat v duchu Stanislavského, další inspirováni metodami M. Čechova, třetí čistě improvizačně... Ale pokud jde o metody, bylo nesmírně zajímavé se pracovně setkat s takovou osobností, jako je Oleg Tabakov a porovnat později jeho styl práce např. se Štěpánem Páclem.
Tomáš Vaněk: Myslím, že žádnou metodu, tak jak jsou teoreticky popsány, nepoužívám zcela. Spíš jsem jimi částečně ovlivněn a asi největší inspirací (!) je pro mě metoda Stanislavského. Ale opravdu jen inspirací, protože tak, jak ji sám Stanislavskij popisuje, se už dnes málokdy dá v českém způsobu práce, ať už na divadle, ve filmu, nebo kdekoliv jinde, použít. Je ale důležité vědět, co a proč říkám a myslet při tom.
Zuzana Volavá: Záleží na režii, stylu celé hry, nabídkách kolegů. Snažím se důvěřovat své vlastní metodě, která pramení z potěšení ze hry.
Kamila Šmejkalová: Ve škole při studiu, už i na konzervatoři, jsem se setkávala teoreticky s různými metodami a prakticky si mnohé vyzkoušela pod vedením pedagogů. A bylo to hrozně zajímavé. Ale jsem ráda, že jsme nikdy nebyli nuceni do nějaké určité. Bylo a je nám kladeno na srdce, že cestu si každý musí najít sám, protože každý jsme jiný materiál. A jestli mám vlastní hereckou metodu? Mám určitý styl práce, ale hereckou metodou bych to nenazývala :)
Co pro vás znamená potlesk publika a reflexe kritiky?
Anna Císařovská: Potlesk je neosobním oceněním, příjemným, však nekonkrétním, často zavádějícím. Reflexe a kritika už mluví konkrétně. Obě jsou důležité, ale ne fatální, herec musí mít síto: to, co si připustím, a z čeho se nechám dál poučit a to, co je pro mě nedůležité a nebudu se tím trápit. Největší radost mám, když někdo neangažovaný, neznámý projeví potřebu se k mému výkonu vyjádřit, poděkovat. A pak samozřejmě z ocenění lidí, kterých si hluboce vážím a respektuju jejich umělecké cítění.
Pavla Dostálová: Ač to zní „klišoidně“, potlesk mě vždy přesvědčí, že veškeré trápení, které přináší zkoušení inscenace, stojí za to. A kritika? Pokud je konstruktivní a nejde jen o osobní útoky, pak je inspirativní a za každou takovou jsem velice ráda.
Nina Horáková: Potlesk pro mě znamená něco až skoro „posvátného“. Myslím, že neexistuje slovo, kterým bych to nejlépe vystihla. Je to jakási směs pocitů- vděk, štěstí, oddych, pokora. Atmosféra potlesku mě pokaždé dojímá a to stejně tak, když potlesk dostávám, ale i rozdávám. Kritiku k představení si vždycky velmi ráda přečtu, ale většinou je to pro mě jen jeden z mnoha názorů. A když si například čtu kritiku k představení, které jsem ještě neviděla, tak mě rozhodně neovlivní v tom, zda mám nebo nemám představení navštívit. Vždy si vytvořím svůj vlastní názor.
Anna Losová: Potlesk je samozřejmě odměna- čím vřelejší a spontánnější je, tím větší radost udělá. Co se týče kritiky, mám poslední dobou pocit, že ji málokdo umí napsat. Nejde o kladné či záporné hodnocení, to je individuální názor recenzenta, ale o konstruktivitu a přínosnost. Já recenze čtu, jsem zvědavá na hodnocení své práce, ale když se z recenze jako herec nic nedozvím (vyjma toho, že se popíše děj), je mi k ničemu. Mnohdy se stane, že musím s některými výtkami vůči mému hereckému výkonu nebo i celé inscenaci souhlasit- zpětná vazba je velmi důležitá. Pokud si objektivní kritiku připustíte, posouvá vás dál.
Tomáš Vaněk: Divák je záruka naší existence a jeho potlesk je neoddělitelnou součástí představení. Nedovedu si představit, že by na konci hry nezazněl potlesk, i když možné to rozhodně je :-). Podle něj se dá velice dobře poznat, jaké to představení bylo, je to okamžitá a celkem jasná zpětná vazba. Častokrát ani nezáleží, jestli je hlediště plné nebo poloplné (i když ta první varianta je příjemnější a atmosféra, která jde z hlediště na jeviště, s tím častokrát velice úzce souvisí), ale na tom, jak se bude plácat. Písemné kritiky čtu celkem pravidelně pro stále ještě trvající pocit, že se z nich dozvím něco, co nevím. Ale ve většině případů zjistím, že jenom popisují děj, který pochopili po svém, vyjmenují postavy, zkomolí jména. Když už se odváží rozebírat inscenační postupy a herecké výkony, vytknou, co můžou, protože to nepochopili. A mně pak nezbývá, než se jen zamýšlet nad tím, jestli to hraji nepochopitelně, což by mi snad ale někdo naznačil už během zkoušení, ne? Takových je opravdu většina, proto mluvím o nich, ale znám i pár osob, od kterých si rád přečtu recenzi, nebo vyslechnu názor, protože vím, že mi bude přínosem.
Zuzana Volavá: Zpětná vazba, polichocení, možnost zamyšlení se, post-práce na roli, odměna či zklamání.
Kamila Šmejkalová: Když je potlesk zasloužený, je to báječný pocit. Je to pochvala. A po dobře vykonané práci, ji dokážu přijmout. V opačném případě a už jsem si to také zažila, jde o to jen vydržet. Jak říká náš pan Hrbek, děkovačka je součást představení. Tak úsměv a svižně :)