Absolventská inscenace Běsi pojatá především jako generační výpověď studentů 4. ročníku herectví Katedry činoherního divadla DAMU se pokusila zpracovat téma člověka, který dokáže ovlivňovat životy lidí pouze esencí své přítomnosti. Snažila se tak prozkoumat duševní svět člověka, do něhož každý projektuje sám sebe.
Dramatizace režiséra Norberta Závodského a dramaturgyně Kateřiny Slezákové je složena ze dvou dějových linek. První obsahuje Petrovu snahu pomstít se studentovi Šatovovi, jenž jej v minulosti urazil, druhá se zaměřuje na Stavroginovy milostné vztahy v jejich nejvyhrocenějších okamžicích. Společným prvkem sjednocujícím oba příběhy je Stavrogin, stylizovaný do role překrásného boha, krutého ve své lhostejnosti a pro ni všemi milován. Co ho do této role postavilo? Proč je všemi tak slepě uctíván? To se právě nedozvíme, neboť absence minulosti postav zabraňuje proniknout do smyslu jednotlivých událostí a vztahů. Než se divák zorientuje, uběhne již podstatná část představení. Snaha zpětně zrekonstruovat inscenaci je zkomplikovaná neustálým vršením nových symbolů a významů. Zhlédnutí jedné reprízy rozhodně nestačí.
Další problém dramatizace spočívá v neschopnosti vytvořit dostatek hereckého potenciálu postav. Nejsrozumitelnější postavou je všudypřítomný Stavrogin (Filip Březina), který sám žádnou akci nevytváří a jeho jednání se uplatňuje pouze ve vztahu s ostatními postavami. To z něho dělá klíč k jejich pochopení. Avšak tím je způsobeno, že jednoduchý vzorec chování a stále stejná stylizace utlumuje Březinovu hereckou akci. Je nucen hrát pouze vnitřní duševní stavy postavy: nejvíce nás zajímají jeho zvlhlé oči zamlženě upřené kamsi do jeho nitra, jeho křečovité držení těla, jímž pulzuje duševní spor. Největší hereckou příležitostí jsou pro něj pauzy mezi slovy, neboť Březina hraje pouze Stavroginovu přítomnost na jevišti. Oproti tomu druhá nejvýraznější postava, Petr (Vojtěch Vodochodský), musí jen v několika málo výstupech ukázat svou roli manipulátora, čímž je mu dán nedostatečný prostor k vykreslení Petra jako člověka, a ten se tak stává jen ploše demonstrovaným záměrem dramatizátorů. Petr v podání Vodochodského je energický člověk, který si uložil roli šaška. Jeho pohyby jsou spontánní pouze zdánlivě; předstírá, že neví, co mluví, avšak každý jeho úsměv, pohyb, pohled v sobě skrývá něco mrazivě strnulého. Petrova tvář dokáže ve vteřině znehybnět v krutě racionální vypočítavost o to smrtonosnější a ďábelštější, čím zmatenější se jeví. To je však jediná herecká poloha, neustále opakovaná, ke které dostal Vodochodský příležitost. Autoři postavy vytvořili takovým způsobem, že hercům neposkytují dostatečný prostor pro naplnění jejich potenciálu.
Scénografii Martin Šimek vytvořil v souladu s dramatizací, neboť i jejím středobodem je Stavrogin. Svým způsobem se tak pokusil odčinit škody, které na postavě Stavrogina dramatizace napáchala, neboť nám pomáhá ukázat, co vše se v něm odehrává, a poněkud usnadňuje Březinův herecký úkol. Scénu tvoří vyvýšené pódium ohraničené dvěma kontrastními stěnami na principu duality fyzického a duševního. Ta vlevo má podobu lesklého zrcadla, které jako by divákovu pozornost směrovalo zpět do Stavroginova nitra. Nabádá publikum, aby se na postavu znovu podívalo, aby nahlédlo pod povrch. Druhá stěna je matná, zrezlá, s velkým počtem zabudovaných uzavíratelných prostorů. Evokuje márnici s jednotlivými schránkami pro ukládání mrtvých těl. Jejich význam se rozvíjí například ve scéně, kdy márniční lůžko poslouží jako stůl na občerstvení. Zatímco první stěna funguje jako odraz lidské duše, druhá stěna je spojená s tím, co je fyzické, a to pohlcuje. Pravý význam zrcadlové stěny se v úplné podobě ukáže až v poslední scéně inscenace. V té ji Stavrogin odsune stranou a odhalí za ní zelené plátno užívané ve filmovém průmyslu k vytváření 3D efektu. Postaví se před ni a ve smyčce začne bojovat se svými běsy. Stejná situace se zároveň odehrává i na obrazovce, která se na scénu spustí. Jenomže zatímco na ní hrdina neúnavně odolává, Stavrogin před zeleným plátnem ochabuje, až svůj souboj prohraje. Pohled za zrcadlovou stěnu nám umožní zjistit, co doopravdy odrážela: díky zelenému plátnu již nevidíme Stavrogina „pouze dvojrozměrně“, třetí rozměr nám odhalí, jaký duševní boj se v něm odehrával.
Od divadelní plochosti se postavám snaží pomoci i Vojtěch Hanyš svými kostýmy. Falešný vlastenec, rádoby socialista a manipulátor Petr je oděný do luxusního červeného obleku s klasicky ruským květovaným vzorem, zatímco pro všechny exotický Stavrogin se promenuje v módním kožichu amerických celebrit. Šeď charakterů členů Petrem vytvořené skupiny a Stavroginových žen odráží vzhled jejich oblečení. Hanyš s dámskými kostýmy nadále pracuje a rozvíjí je hereckou akcí. Lizaveta (Denisa Barešová/ Jindřiška Dudziáková) si při rozchodu se Stavroginem strhne květinu z ramene a spustí šaty, čímž se naznačí její dospění. Dáša (Anna Peřinová) sundá mrtvé Lizavetě z nohou boty a sama si je obuje, aby se tak přiblížila fanaticky milovanému Stavroginovi, v nesedících střevících ovšem neustále klopýtá. Asi nejzajímavějším využitím kostýmů je motiv vysvlékání v okamžicích umírání. Ve chvíli Šatovovy (Vladimír Pokorný) smrti vystřelí Petr třikrát z pistole a při každé ráně si Šatov sundá část oděvu, až se jen v trenýrkách uloží na márniční lůžko a zmizí v matné stěně. Motiv nejvíce rozehrává Dáša, která v průběhu inscenace přichází za Stavroginem pokaždé o něco více vysvlečená, až při závěrečné scéně leží pod obrazovkou pouze v rozepnuté košilce a spodním prádle tělové barvy.
Většina nedostatků dramatizace pramení ze snahy autorů skrze ni říct víc, než její kvality umožňují. Zajímavá studie člověka se tak promění v zjednodušené, ale ne srozumitelné převyprávění příběhu o falešném mesiášství, nutící režiséra a herce k plochosti. Režie trpí stejnými symptomy jako dramatizace. To, co Závodský zamýšlel, ale nedokázal sdělit skrze ni, se pokusil doříct alespoň svou režijní prací. Povedlo se mu dramatizaci převést na jeviště a vyčerpat její potenciál, ale nechtěně tím odhalil, že dramatizace je spíše interpretovaným shrnutím subjektivního čtení románu než textem vhodným k ztvárnění na jevišti.