Výchova k tvorbě: Výchova k sebeprezentaci nebo k výkladu existence?

Následující text byl přednesen na „IX. Teatrologickej konferencii v Banskej Bystrici", pořádané Fakultou dramatických umení Akadémie umení v Banskej Bystrici ve dnech 30. listopadu – 1. prosince 2012. Dvoudenní rozjímání nad divadlem se tradičně koná jako připomínka banskobystrického rodáka, významného slovenského spisovatele, dramatika a teatrologa, profesora Petra Karvaša. Letošní setkání si za ústřední téma určilo „Formovanie tvorivej individuality (od zručnosti ku kreativitě).“ Se svými příspěvky vystoupili teatrologové i praktičtí divadelníci ze Slovenska, Česka, Slovinska, Polska, Srbska a Ukrajiny. Divadelní fakultu AMU zde reprezentovali prof. MgA. Jan Vedral PhD. a vedle MgA. Víta Pokorného i další posluchači doktorského stupně MgA. Eva Kyselová a Mgr. Walter Nagy.

Na úvod nechť zazní velký filozof Platón, konkrétně úryvek z jeho zásadního „Mýtu o jeskyni“, který je součástí autorovy Ústavy: „Pomysli si lidi jako v podzemním obydlí, podobném jeskyni, jež má ke světlu otevřen dlouhý vchod zšíři celé jeskyně; v tomto obydlí již od dětství žijí spoutáni na nohou i na šíjích, takže zůstávají stále na témže místě a vidí jedině dopředu, ale nemohou otáčeti hlavy, protože jim pouta brání; vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň a uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni jest nahoře příčná cesta, podél níž si mysli vystavěnou zídku na způsob přepážek, jaké mívají před sebou kejklíři a nad kterými ukazují své kousky. (…) Mysli si pak, že podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, přečnívající nad zídku, také podoby lidí a zvířat z kamene i ze dřeva i všelijak vyrobené, přičemž jedni z nosičů, jak se podobá, mluví, druzí pak mlčí.[1]“ Citovat z Platóna na teatrologické konferenci může někomu připadat poněkud nepatřičné. Vždyť antický filozof patřil k odpůrcům divadla, protože zrcadlový odraz světa na jevišti je pro něj nápodobou pouhé nápodoby skutečně plného bytí prostoru Idejí. Divadlo tudíž nereflektuje skutečnost, ale je ještě pokleslejším sluhou deformovaného a šalebného světa smyslů.

Avšak zamysleme se nad tím, kdo je umělec (pro tuto konferenci konkrétně – divadelní umělec). V systematické triádě Svět idejí – Svět smyslů – Múzické uměníje postavení divadelníka zapouzdřeno do slupky řemesla, v němž tvůrce (ať už jde o herce, režiséra či scénografa) esteticky zhmotňuje náš „přirozený svět“, tak jak ho vidíme nebo jak bychom si představovali, aby vypadal v přísně materialistickém uchopování našeho „pobytu zde“. „Přirozený svět“ můžeme vnímat jako složitou strukturu hierarchizace společenských vrstev, předpisů, zákonů, norem, zákazů, ale samozřejmě i radostí. Určitá strukturovanost společnosti je nutná, neboť bez ní by se civilizace nemilosrdně rozpadla. Vždy však hrozí nebezpečí, že síla nutné struktury přeroste svou „přirozenost“ a ohrozí elementární funkce lidskosti – svobodu, morálku a (což nás obzvláště zajímá) imaginaci. Paradoxně tedy to, co má společnost ochraňovat, ji může od základů destruovat.

Strukturalismus civilizace nás pak v řemeslném zrcadlení vede k jistotám žánrů, pravidelnému formálnímu a obsahovému uspořádání díla, či lépe řečeno kulturního produktu. Víme nebo se naučíme, jak správně napsat konverzační komedii, srdceryvné drama nebo napínavou zápletku z nekonečného televizního seriálu. Použil jsem slovo „naučit“ a dostávám se tak k problematice uměleckého vzdělávání.

Umělecké školy jsou institucionalizovanou centrálou tohoto zrcadlení, čímž je však nechci úderem jedné věty dehonestovat coby řemeslnické přípravky. K vzdělávání nových umělců docházelo již od antických časů, byť šlo o úzký okruh mistra a hrstky jeho žáků. Vysoké vzdělávání v oborech múzických je pouze vyvrcholením dlouhodobého procesu společenských snah dát tvořivé výchově určitý rámec, příznakem kulturně vyspělé společnosti. Problém vzniká ve chvíli, kdy se pokusíme definovat, co je cílem onoho několikaletého setkávání dvou myšlenkových a hodnotových subjektů: učitele a žáka.

Viděno Platónovýma skeptickýma očima jde o onu školu řemesla, jak jsem se jí pokusil načrtnout výše. Jedinec získává dar určitého specifického talentu a pracovní náplní učitele je tento dar podchytit, rozvinout, formálně vytříbit, dovést ho k co nejdokonalejší schopnosti nabídky směrem k zákazníkovi (divákovi). Záměrně užívám slov „pracovní náplň“ a „zákazník“. Jsou to termíny mateřsky přimknuté k děťátku tržního hospodářství, které si současný svět tolik hýčká. Hodnota zde vyplývá z nekonečného toku nabídky a poptávky. Všechno, od buřta po Ingmara Bergmana, je směnitelným zbožím. Vysokým školám se dařilo dlouho stát stranou tohoto kapitalizačního procesu, avšak díky přejímání tzv. Boloňského systému[2] jsou tyto instituce ducha tlačeny do prostoru trhu. Používejme však spíše slova „byznys“, neboť v něm se lépe zhmotňuje finalita veškerého užívání lidského potenciálu. Jsou jimi zisk, nivelizace hodnot, kde buřt může být Bergman a Bergman zase buřt. Umělecké školy nejsou výjimkou.

Byznys ostatně kulturu chápe jako řemeslo, továrnu prefabrikovaných snových šidítek, u kterých se divák zasměje a zapomene na „ty hrůzy vokolo“, jak by řekl Zdeněk Troška, režisér nenáročných lidových komedií typu „Kameňák 1-3“. Múzická škola se od základního výzkumu, který ne vždy přináší jisté výsledky, přesune k výzkumu aplikovanému, v němž žák-umělec bude připraven svůj um vložit do služeb byznysu.

Ostatně všimněme si, jak se i do umění vkradlo to odporné slovo „projekt“. Zatímco minulý režim pro označení budování krásné budoucnosti používal prvních, druhých či pátých pětiletek, dnes hodnotu našich myšlenek a činů balíme do „projektů.“ Česká Wikipedie definuje „projekt“ takto: „Projekt je časově ohraničené úsilí, směřující k vytvoření unikátního produktu nebo služby. V této obecně přijímané definici jsou klíčové zejména omezení projektu v čase a jedinečnost jeho výstupů, protože právě tyto charakteristiky ho odlišují od procesu. Projektem tedy, alespoň v pravém smyslu toho slova, není činnost, u které není jasně definován její konec, a to jak z pohledu času (kdy činnosti skončí), tak z pohledu výstupu (čeho bude činností dosaženo).“[3]

Divadelníci stále častěji signují své počiny slovem „projekt“. Můžeme z toho vypozorovat postupné přitakávání obchodovatelnosti kultury. „Projekt“ je uzavřený celek, produktový balíček, určený ke konzumaci. Projektování proniká i do samotného vzniku díla. Máme záměr (co chceme sdělit a především jak to chceme sdělit), zdroje (herce, režiséra atd.) a materiál (divadelní prostor). Nejdůležitější však je, že už na začátku musíme mít v hlavě cíl našeho počínání. Neboť účelem projektování je finalita, výsledek, který lze nějak změřit a zhodnotit. Umělci ke slovu „projekt“ poněkud alibisticky přimykají slovo „autorský“. Je to zřejmě jakási snaha odlišit kulturní produkt od produktu poněkud méně „estetizovaného“.  Avšak i onen buřt má svého autora, tržní systém však zatím ještě nenapadlo použít na etiketě uzeniny označení: „Autorský projekt Josefa Vondráčka a kolektivu.“

Vnímání umění jakožto součásti byznysu je také velice svůdné pro ego umělců, neboť na první místo klade jejich ostenzi a nikoliv myšlenku, které jsou oni médiem. Proslulost hercovy tváře, autorova řemeslná zdatnost znamenají pro obchod záruku, že jimi zaštítěný produkt bude mít u konzumentů úspěch, stane se finančně rentabilním. Sebeprezentace tvůrce je tak dopingem talentu, ale jak víme z psychologie, každá závislost na narkotikách vede k postupné degeneraci. Upadá řemeslná kvalita, tím pádem i zájem konzumenta, a ve výsledku je umělecký řemeslník zahozen Smithovou neviditelnou rukou trhu na Marxovo „smetiště dějin.“

V soudobé totalitě bezobsažných filmových a televizních obrazů navíc marně hledáme specifickou kvalitu divadla oproti jiným audiovizuálním „nosičům.“ Herec svou „reálnou“ přítomností na jevišti nenabízí povětšinou nic jiného, než tuto svou existenci v prostoru a čase. Přesahu do roviny symbolické a abstraktní už schopen není, neboť filmově-televizní axiom „pravda je to, co vidíme a slyšíme“ prosákl i do herecké práce na jevišti. V takovém případě musíme souhlasit s Platónem, neboť divadlo je vskutku pouhým přívažkem stínového světa smyslů.

Přeskupme však filozofův vzorec a vytvořme trojici Svět idejí – Múzické umění – Svět smyslů. Mezi absolutnem a naší existencí stojí estetizovaná tvorba, která je primárně pojítkem mezi dvěma oblastmi: Idejemi a Smyslovým světem. V tomto ohledu je umělec médiem, tj. prostředníkem, který získává talent z explicitně nedefinovatelné vyšší sféry (lidově se tomu říká „polibek Múz“) a stává se mluvčím, nikoliv projektantem, metafyzických hodnot, snažících se posluchače a diváka dovést k určitému poznání či alespoň k estetické libosti. Příkladem nám budiž Homér, který se ve svých eposech distancuje od přímého autorství veršů, považuje se za pouhého mediátora vyššího múzického prostoru, jenž mu diktuje, co má říkat svému okolí: „O hněvu Achilleově, tak zhoubném, nám zpívej, ó Múso!“[4] Takto začíná jeho epos Ílias. Tedy nikoliv Homér, básnická celebrita a superstar, je původcem estetické krásy, ale něco mimo něj, nějaká vyšší skutečnost. Proto jsem také o talentu v úvodu svého příspěvku nemluvil jako o něčem, co se dá řemeslně „vyobchodovat“, ale jako o daru.

Umělec uvědomující si své schopnosti jako dar je oním Platónovým osvobozeným vězněm, který vyšel z jeskyně, nejprve byl oslněn září slunce a odmítal si připustit, že je něco jiného mimo svět stínů: „Ano, myslím, že by potřeboval si zvyknouti, kdyby chtěl viděti, co jest nahoře. A nejprve by zíral nejsnáze na stíny a potom na obrazy lidí i ostatních předmětů zrcadlící se na vodních plochách, později pak na ty předměty samy; (…) Konečně pak, myslím, byl by s to, aby popatřil na slunce, ne na jeho obrazy ve vodě nebo na nějaké jiné ploše, nýbrž na ně samo o sobě na jeho vlastním místě, a aby se podíval, jaké jest. Nutně.“[5]

Chápání umělce je zde tedy mnohem komplikovanější, nedá se shrnout do jedné vysoustruhované formulky. Kdyby byl Bůh vysvětlitelný a pochopitelný, nebyl by to už Bůh. Důležité pro nás ovšem je, že se takto ruší uvažování o umění jakožto o tržním produktu, zrcadlovém odrazu světa. Zatímco podle Platóna divadlo stahovalo do podprůměrnosti, v druhém uchopení naopak vytahuje diváka do prostor, které ho přesahují, dávají mu příležitost dotknout se nekonečnosti vesmíru nebo alespoň vidět slunce takové, jaké opravdu je.

Nebudu tu však za východního šamana, který by umělce stavěl mimo prostor a čas, čaroval s mystérií nebo glorifikoval absolutní formální anarchii. Vraťme se z vesmíru zpět k uměleckému školství a alespoň elementární terminologii. Není umělec-mediátor vlastně tvůrcem základního výzkumu, který je svou přirozeností (nebo svým talentem) nucen hledat vyšší smysl naší existence? Zkoumá, experimentuje, nachází zvláštní až možná šokující souvislosti, ale přitom nevidí cíl, finalitu, ochranné logo produktu? V takovém případě není vztah učitel-žák založen na směně řemeslných dovedností, ale na vzájemné inspiraci a kultivaci onoho tajemného talentu, daru schopnosti stát mezi dvěma sférami. Učitel žáka vzdělává, dává mu poznat objevy minulosti, snaží se odhalit a posílit určité specifické rysy jeho talentu. Vzdělávání není struktura, ale cirkulace. Bytí není sociální a materiální hierarchie, ale hodnota sama o sobě. Že musí mít jisté mantinely, je přirozené a nijak to neodporuje metafyzickému zaměření uměleckého studia a tvorby. Aby umělec mohl se svým talentem jít za hranice stínohry, musí nejprve shromáždit prozatímní (nikdy definitivní) výsledky svých předchůdců. Proto jsou podle mého na uměleckých školách tak důležité přednášky a semináře z dějin divadla (hudby, filmu, literatury). Pomáhají nacházet souvislosti, označovat nedořešené otázky, stát se podporou na cestě při estetické kultivaci osobnosti-média.

Bohužel, vzdělávání je stále více pohlcováno oním prizmatem byznysu. Tím pádem je kultivace ducha zbytnou překážkou na cestě za řemeslnou dokonalostí, která umělce dovede k lepšímu uplatnění na trhu kulturní práce, ale hodnotově bude naprosto zbytečná. Ostatně, stejně jako onen umělec-řemeslník. Proto přednáškové sály povětšinou zejí prázdnotou.  To, že se konkrétně na DAMU neučí alespoň přehledově dějiny filozofie a literatury považují za trapné obcházení toho, z čeho veškeré skutečné divadelní úspěchy vycházejí. Mnohem více se však děsím případné skutečnosti, že by se filozofie a literatura na DAMU opravdu začaly učit. Mohl by se totiž až necudně obnažit propastný rozdíl mezi talentem chápaným řemeslnicky, tržně, obchodnicky a talentem chápaným jakožto soubor určitých svébytných myšlenkových, estetických a tvůrčích schopností, který je třeba vést k větší přesnosti. Herec nevidící dál než za svůj dobře vycvičený hlas bude dozajista kvalitním přínosem do nekonečných Ulic a Ordinací jakožto médium vedoucí k zamyšlení, mě však přestane zajímat po pár slovech (byť pronesených s grandiózní dikcí). Vzdělávání není plnění mozkových a fyzických přihrádek, ale růst v prostoru. Možná se však jedná o přirozenou nutnost vysokoškolské umělecké výchovy, kterou si jenom nechci připustit.

Ani jedna z mnou popisovaných platónských triád není ideální. Nemůže vyřešit sociální a existenční problémy člověka dneška, minulosti a budoucnosti. Ostatně se domnívám, že tyto problémy žádné absolutní řešení nemají – společenské režimy se střídají, ale síla dobra a zla zůstává stále v obdivuhodné rovnováze. Každý kvalitativní krok kupředu je vykoupen nevyhnutelnou ztrátou nějaké jiné kvality. Věříme, že se materiálně, fyzicky a inteligenčně vyvíjíme, ale přitom stojíme na místě. V této absenci civilizačního pokroku pak jedinými platnými veličinami zůstávají mravnost a láska. Jakožto pojmy abstraktní jsou sdělitelné pouze skrze estetično, a proto by nás, teatrology i praktické divadelníky, měly možnosti současného divadla více než zajímat.  Zatímco první triáda, tedy Svět idejí – Svět smyslů – Múzická umění, činí z tvorby a moudrosti tržní komoditu a múzy ponižuje na úroveň předměstských šlapek, druhá triáda, Svět idejí – Múzická umění – Svět smyslů, v uměleckém tvoření vidí určitou naději. Ba možná i jistotu, že naše existence má i jinou hodnotu, než je platový výměr, za který jsme leckdy ochotní prodat svou důstojnost.

Nejsem apriorním odpůrcem vysokého uměleckého školství, jak by někoho při mých častých kritických invektivách vůči vlastní Alma mater mohlo napadnout. Naopak, školy jsou posledním útočištěm, kde se dají nějak rozvíjet vlastní schopnosti bez úporného lpění na finanční rentabilitě. Tento můj příspěvek nebyl rozmetáváním města vzdělávání, ale budováním hradeb okolo jeho nejdůležitějších staveb. Těmi jsou talent a moudrost, dvě propletené ruce jednoho těla, které bez sebe nemohou existovat.

[1] PLATÓN. Ústava. Překlad František Novotný. Praha: Oikoymenh, 2002. s. 269

[2] http://bologna.msmt.cz/

[3] http://cs.wikipedia.org/wiki/Projekt

[4] HOMÉR. Íllias. Překlad Otmar Vaňorný. Praha: Petr Rezek, 2007. s. 29.

[5] PLATÓN. Ústava. Překlad František Novotný. Praha: Oikoymenh, 2002. s. 271.