Měla jsem předtím již několikrát možnost navštěvovat například kurzy baletu pro dospělé či jiné taneční hodiny jako aktivní účastník, ovšem tento workshop byl výhradně pro studenty oboru Pedagogika tance (možná s několika výjimkami), tudíž mi nezbývalo než pozorovat celou hodinu jen z povzdálí. Na sále mezi studenty Klimentová často při hovoru přecházela z českého jazyka do anglického, což není divu; angličtina je pro mnoho vysvětlení či příkazů mnohem přesnější než čeština. Samozřejmě používala především francouzské názvosloví tanečních prvků a angličtinou si vypomáhala při ostatním. Nejdříve ukázala studentům, jak je zvyklá posilovat. Velmi účinné jsou cviky, kdy celé tělo několik desítek vteřin podepírají jen lokty a špičky, přičemž vše ostatní je drženo především břišními a zádovými svaly ve vodorovné poloze nad podložkou. Při přetočení na bok se zátěž přesouvá na jednu polovinu těla, šikmé břišní svaly, stehna, atd. Důležité je také posilování nohou, kdy se dá například využít cviků kmitání nohou nahoru a dolů při poloze na boku s podepřenou hlavou a zpevněnými zády nebo při poloze „na čtyřech“ a zakopáváním. Existuje mnoho známých variant posilovacích cviků a používají se tedy i na posílení těla tanečníků klasického baletu. I během posilování Klimentová neustále udržovala se studenty nezávazný rozhovor a ve skupině byla díky tomu velmi příjemná atmosféra. Hodina pokračovala kombinacemi základních prvků u tyče tak, aby se tělo postupně rozehřálo a připravilo pro komplexnější námahu u variací. Technika klasického tance používá francouzskou terminologii a každý jednotlivý prvek nebo část těla nese přesný název, například pas – krok, bras – paže, de suite – za sebou, grand – velký. Spojováním vznikají složitější prvky: arabesque à deux bras – póza na jedné s rukama ve 2. či 3. pozici, kdy druhá noha je zanožená a tvoří s tělem ladnou křivku, changement de pieds – výskok s odrazem oběma nohama a dopadem na obě nohy; před dopadem si nohy vymění místo mírným oddálením od sebe.[1]
Přestože prvky Klimentová kombinovala do krátkých variací, nelze zde ještě mluvit o choreografii, protože se prvky spojují tak, aby zahřátí těla bylo postupné a plynulé, nikoli aby se již dbalo na nějakou výpověď. Jediné, co zůstává při provádění jakéhokoli pohybu v klasickém tanci, je jeho precizní provedení a estetická stránka – musí být krásný. Postup od základního ke kombinacím je denní rutinou tanečníka klasického baletu. Klimentová se podivovala, že přítomní studenti nevykazují viditelné známky námahy (pot). Při pozorování od stolu jsem ale neměla pocit, že by se málo namáhali, dokonce se Klimentové podařilo u jedné studentky vyvolat křeč v zádech, když vyžadovala preciznější provedení prvku. Občas se zdála být přísná, ale vždy věcná. Motivace – energie – cit.
Po praktické hodině baletní techniky si Klimentová udělala čas i na krátkou debatu o výuce tance jako takového a samozřejmě o svých zkušenostech primabaleríny i pedagoga. V Royal Ballet School, kde nyní působí a kde patronkou není nikdo jiný než HM The Queen – Její Veličenstvo královna -, se nebojí zadávat studentkám náročnější choreografie, čímž ovšem porušuje pevně daný plán výuky. Jelikož se jedná o velmi nadanou skupinu už tzv. Upper School (6. ročník), tedy poslední tři roky před absolvováním, Klimentová soudí, že dobře ví, co si může dovolit, a vidí osnovy mnohdy jako zbytečnou překážku. Občas přichází do konfliktu s vedením kvůli repertoáru, jejž svým studentkám připravuje. Kromě samotné techniky pak podle Klimentové nesmí tanci chybět charakter a procítění. Má mnoho zkušeností s technicky brilantními kolegy, kteří však nepřenesli jedinou emoci. Uvedla příklady ruských a kubánských tanečníků, kteří technikou předčí ostatní, ale na jevišti nedokážou pohyby procítit a dát jim vnitřní motivaci. Vedle dobré psychické kondice (zdravé sebevědomí, umění zvládat stres) a vrozených tělesných dispozicí vyzdvihla další podstatnou přednost tanečníka – pozorovací talent. Jako pedagog neustále demonstruje přesně dané pohyby a studenti opakují, dostávají zpětnou vazbu, ale je pak už jen na nich, aby věděli, jak správně má prvek vypadat, poznali v zrcadle své nedostatky a pracovali na nich. Nejde jen o jakousi citlivost k přesnému opakování, ale o detailní sken každého pohybu pedagoga či svůj a pohybovou paměť. Dle mého názoru nejvíce prospěly studentům právě tyto debaty o zkušenostech slavné primabaleríny.
[1] HOLEŇOVÁ, Jana. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima. Praha: Divadelní ústav, 2001. ISBN 80-7008-112-0.