Zábavné divadlo o nelehké době

Zatímco se německý stát ve 20. letech 20. století díky finanční pomoci Spojených států amerických nejistě vzpamatovával z prohrané války, hlavní město Výmarské republiky se paradoxně stávalo centrem kulturního rozvoje a avantgardního umění. V roce 1920 byl Berlín jednou z největších světových aglomerací se čtyřmi miliony obyvatel a více než padesáti divadly, hlavní město umění a hudby. Složitá ekonomická i politická situace přispěla k rozvoji kabaretů, jež byly vnímány jako druhořadý, cenzurou méně sledovaný divadelní prostor bez pevně daného scénáře, a mohly se tudíž vyjadřovat k společenským a politickým problémům. Závažná témata se na jevištích kabaretu lstivě halila do blyštivých kostýmů a schovávala pod dívčí sukně, takže se liberální Berlín postupně stával symbolem sexuální perverze, centrem erotického průmyslu a inspirací pro mnoho uměleckých děl - do tohoto Berlína přijíždí na Silvestra roku 1929 hlavní postava Kabaretu Clifford Bradshaw psát svůj román.

Od svého prvního uvedení v newyorském Broadhurst Theatre v roce 1966 se Kabaret stal jedním z ikonických a nejčastěji inscenovaných koncepčních muzikálů. Libretista Joe Masteroff vycházel při psaní z Berlínských povídek (The Berlin Stories) anglického spisovatele Christophera Isherwooda, založených především na jeho vlastních zážitcích ze čtyřletého pobytu v Berlíně, a hry Johna Van Drutena Jsem kamera (I am a Camera), která je dramatizací Isherwoodových povídek. Romantický příběh začínajícího amerického spisovatele Clifforda a devatenáctileté tanečnice, barové zpěvačky Kit Kat klubu Sally Bowles, by nebyl sám o sobě neobyčejný, kdyby jejich specifický mikropříběh nezaštiťovalo hlavní téma Kabaretu, zhoršující se politická situace v Německu, nástup nacismu a jeho dopad na hlavní hrdiny.

Režisér Lumír Olšovský se s dramaturgy Hanou Novákovou, Sylvií Rubenovou a Matoušem Černým rozhodli inscenovat broadwayskou obnovenou verzi z roku 1998, pravděpodobně proto, že se sice drží dějové linie z původního muzikálu z 60. let, ale zapracovává do děje nejslavnější písně, které vznikly až pro filmovou verzi z roku 1972 (jmenovitě Maybe This Time, Money Money a Mein Herr).

Až na zákaz kouření a stoly bez zbytků kokainových lajn připomíná hlediště i jeviště DISKu proslulé berlínské kabarety - ošuntěle pompézní interiér, červené lampičky, lascivně polonahé tanečnice a živá kapela. Hlavním průvodcem a pojítkem příběhů je Kabaretiér z Kit Kat klubu. Reprezentuje krizi a postupnou společenskou depresi - začíná jako žoviální a excentrický bavič, který postupně se svým klubem propadá nacistické moci, až je jí zcela zlomen. Je rovněž hlavní hvězdou inscenace, ať už ztvárněný Joelem Greyem v původní a filmové verzi nebo Alanem Cummingem v pozdějších obnovených inscenacích. Jeho hravě cynické číslo Wilkommen otevírá celý muzikál a Petru Šmídovi se v DISKu daří Kabaret svým úlisným, místy až perverzním výstupem náležitě zahájit jako velkou, rozvernou show a život se v tu chvíli skutečně jeví nádherným. Lascivní a zmalovaný paňáca je role herecky vděčná, přesto velmi obtížná. Šmíd všechna svá hudební čísla pojímá s nutnou dávkou vtipu a nadsázky, přitom neutíká ke karikatuře a plíží se Kit Kat klubem ve svých lesklých kalhotách a s ulízanými vlasy, bledý jako budoucnost Výmarské republiky.

Zpěvačka Sally Bowles žije v přítomném okamžiku a záměrně odvrací oči od dění kolem. Marta Dancingerová je Sally rozmařilou, místy až nesnesitelně výstřední a hrubou. Láteří a zapíjí žal, ale chybí jí něžná a zranitelná stránka, nějaký protipól té nekonečné sebestřednosti. Sally je v jejím podání pouze loutkou ovládanou vlastními sny a vírou, že zítra se vše zlomí a sláva i bohatství zaklepou na dveře. Cliff (Jakub Koudela) se sice nechává strhnout divokou smrští Sallyiny energie, nepodléhá však na rozdíl od ní berlínskému pozlátku na dlouho. Vztah barové zpěvačky a neúspěšného pisálka není romantické povahy, je však založen na vzájemné potřebě být někomu na blízku. Ani jeden z herců není však schopen tuto potřebu skrze své postavy vyjádřit - pro Sally jsou lidé jen hračky, stejně jako ona je hračkou pro ně, a Cliffordova slova o lásce jsou jen prázdné, naučené repliky.

Daleko zajímavější je sledovat citlivý vztah stárnoucí Fraulein Schneider a majitele obchodu s ovocem Herr Schultze. Anette Nesvadbová s Tomášem Havlínkem jej na jevišti budují za pomoci nesměle sklopených očí, příležitostných skleniček koňaku a rozpačitých ovocných pozorností. Jejich něžné opěvování darovaného ananasu (v originále It Couldn’t Please Me More) je jedním z nejzábavnějších hudebních čísel. Oba jsou starší a zkušenější než Sally a Cliff, vystačí si s málem a od života příliš nečekají, ale jejich romantické touhy nejsou o nic menší než Sallyiny a Cliffovy. Anette Nesvadbová už v úvodu zpívá o smíření s životem v samotě a každodenním plahočením (Co mi zbývá? No co!). O to smutnější je její následné rozhodnutí vzdát se Tomáše Havlínka, nesmělého Herr Schultze, jenž oddaně věří v lidskou dobrotu a uchovává si naději, a vrátit se odhodlaně k osamělému plahočení.

Kabaret zobrazuje společnost na prahu politického převratu a represí, rozdělenou na ty obávající se a obávané, angažované a letargické. Sally Bowles reprezentuje početnou skupinu lidí, kteří odmítají přemýšlet o politice a společenských problémech, neboť jim zasahují do běžného života a jsou na obtíž. Alkohol a sex je jí zábavou i únikem před skutečným světem - ztělesňuje tak nacisty odsuzovanou dekadenci tehdejšího Německa i občanskou netečnost, která jim usnadnila nástup k moci. Fraulein Schneider si na druhou stranu velmi dobře uvědomuje, co se kolem děje, ale nemá naději, že by sama dokázala cokoliv změnit. Protlouká se pragmaticky režimy i válkami, zatímco Herr Schultz bláhově doufá, že nic nebude tak zlé. A Cliff reprezentuje skupinu mladých společensky angažovaných Američanů, kteří odmítají nečinně sedět a sledovat státní útlak. Bouřlivá 20. léta už jsou dávno jen ozvěnou a Sally i tak ve své honbě za rozptýlením a dobrodružstvím přehlíží drtivý politický útlak, jenž se chystá. „Co má, kruci, politika co dělat s náma?“ ptá se Cliffa. A Kabaret odpovídá za Cliffa: „Všechno.“

Téma blížící se hrozby a následného společenského rozkladu by mohlo být i dnes aktuálním tématem, jenomže režijní koncepce Lumíra Olšovského je příliš svázána se specifickým prostředím fašizujícího se Berlína a Kabaret na jevišti DISKu je tedy zoufale neaktuální a historizující. Režisér je sice schopen rozpoznat a rozehrát hudební čísla s komickým potenciálem a Kabaret je dobře zvládnuté hudební divadlo, chybí mu však silní představitelé hlavních hrdinů a výraznější interpretace. Je jen zábavným divadlem o nelehké době, o Berlíně prodchnutém ginem a posledních zbytcích (nejen) umělecké svobody, což nemusí být nutně málo. Kde jinde by však měly vznikat inovativní inscenace, jejichž výpovědní hodnota přesahuje do naší současnosti a mají stále co říct, než ve studentském divadle? Zvolit titul jen proto, že je to kvalitní nebo oblíbený muzikál, a uvést ho v DISKu prakticky v původní podobě, se mi přece jen zdá být trochu málo.

Kabaret
režie
: Lumír Olšovský
překlad: Jiří Josek, Jiří Záviš
dramaturgie: Matouš Černý, Hana Nováková, Sylvie Rubenová
scéna: Anna Forstová
kostýmy: Jovana Gospavić, Kamila Šárková
hudební nastudování: Kristýna Brachtlová
choreografie: Jana Hanušová
hrají: Marta Dancingerová , Annette NesvadbováJakub KoudelaPetr ŠmídTomáš Havlínek, Sandra ČernodrinskáJacob ErftemeijerAndrea Daňková, William ValeriánRichard Müller, Eva Hacurová, Anna Kratochvílová, Elizaveta Shvachko
Kit Kat Orchestra: Kristýna Brachtlová j.h., Kryštof Krása j.h., Ondřej Kvita j.h. / Martin Sedlák j.h., Dalibor Pelc j.h.

Psáno z repríz 13. října a 5. listopadu 2014