Na DISK_use, která se odehrála hned po dubnové repríze inscenace Encyklopedie ničeho, se asi po čtvrt hodině jedna divačka odvážně zeptala: „A o čem to teda mělo být, jestli se můžu zeptat?“ Načež se za mnou šeptem ozvalo: „No konečně!“ Musela jsem se smát. Byla jsem zvědavá, kdy přesně tahle otázka padne. Divačka se přitom hned obhajovala, že ačkoliv nemá ponětí, na co se zrovna dívala, její naladění je rozhodně lepší než to, s nímž údajně odcházela den předtím z „představení v jednom nejmenovaném klasickém kamenném divadle.“
Inscenace režisérky Tinky Avramové sice už v názvu naznačuje, že se v ní absolventi katedry alternativního a loutkového divadla zabývají záporným pojmem, „který získává význam teprve svým protikladem“[1], přesto bych ale lhala, kdybych tvrdila, že se mi otázka po smyslu a sdělení celého tvaru při představení znovu a znovu nevracela. Po jevišti se míhají herci a herečky, v pohybových smyčkách vbíhají na scénu, někdo padá, další skáče, jiný chce něco říct, pak si to rozmyslí. Možná do sebe narazí, pak zase zmizí zadními dveřmi. Je slyšet, jak na jiné dveře někdo zběsile buší. A to všechno na popud anonymního hlasu z postranního schodiště: „Zaujmi místo v prostoru!“ V průběhu prvních deseti minut se dvakrát otevřou boční dveře do sálu a kdosi se snaží tiše vkrást do hlediště. Okamžitě to vyhodnotím jako tvůrčí záměr a čekám, kdy se „opozdilci“ zase zvednou a připojí k dění na jevišti. Nedokážu přesně říct, jestli mě pobíhání, kroky na chodbě a oddychování herců a hereček čím dál tím víc irituje, nebo baví. Než se stihnu rozhodnout, struktura se proměňuje. K rozběhlé smyčce postupně přibývají jednotlivé výstupy, v nichž se dozvídáme kusé a nahodilé informace o mluvčích. Snažím se vypnout rozumové uvažování a nechat na sebe působit dění prostě jen tak, jak ke mně přichází. Dostavuje se pocit trapna, pak vyprsknu smíchy, cítím, jak zdvihám obočí, když se všichni herci rozeběhnou proti stěně, jen tak tak zabrzdí zády k nám. Připadá mi, jako by stáli na hanbě.
Ve chvíli, kdy pětice vytváří pohyblivou formaci podobnou válečné jednotce, která se namísto štítů kryje rozkládacími židlemi, mi poprvé dojde, že je herců na scéně málo. Přestávám vnímat a usilovně se snažím si vzpomenout na to, kolik jich inscenaci nazkoušelo. Třeba ještě někdo dorazí. „Teď by normálně následoval výstup našeho spolužáka Tomáše Adela, ale je nemocný, takže jsem tu já.“ Pocit nejistoty se zdá být pro dnešní večer emblematický. Jestlipak ten zrádný performer mluví pravdu! Nahrazuje kolegu, který prý v tomto místě komunikuje s diváky, a přitom využívá bizarního umu – když nemůže spát, otevře Wikipedii a proklikává se skrze modrá hesla hlouběji a hlouběji do útrob virtuální pseudo-knihovny. Díky tomu hýří širokým spektrem informací z různých oborů. Stačí se zeptat jednoho z diváků na jeho oblíbenou barvu a odtud rozvíjet jakékoliv téma, o němž četl za nocí. Jenomže dneska tu Tomáš Adel není, a tak David Petrželka odvážně pokládá otázku: „Jaké je vaše oblíbené roční období? Léto?“ Po změti vycpávkových slov a překvapivě hutného, ale komického trapna (imponuje mi, že se za každou cenu nesnaží být vtipný nebo okouzlující, prostě jen konstatuje fakta a jeho bezelstnost nutí jeho, mě i ostatní diváky k úsměvu) herec oznámí: „No, to je právě ten problém, no, já to léto právě vůbec nemám rád. Já mám radši podzim.“ Bezděčně se zasměju, a navíc mi nezbývá než souhlasit. Podzim je rozhodně lepší než léto. Jenomže co s tím, že? Podobnou otázku si možná položil v tu chvíli i Petrželka a vytáhl z rukávu trumf: „Je tu ještě někdo, kdo má rád podzim?“ Zdvihne se asi pět rukou (včetně mé).
Naděžda Melková zpívá píseň Mercy od Duffy. Usiluje o to, aby vypadala sebevědomě a sexy, občas ale zaškobrtne, sako se jí zahákne na rameni, takže se svůdné odhalení kůže nekoná. Vlastně bych spíš řekla, že se herečka snaží snažit vypadat svůdně. Je to zřetelné a domnívám se, že úmyslně. Dramatický závěr, při němž si chce Melková zavřít posuvné dveře před obličejem, se taktéž nezdaří, protože si mezi dveřmi zapomene vlastní nohu. Přes to všechno je odměněna potleskem a smíchem. Kromě pěveckého nadání má, jak se hrdě chlubí, ještě privilegium vodit diváky na toaletu, pokud by někdo takový výlet potřeboval. Potřebuje? Jeden divák se hlásí. Pomalu si začínám myslet, že jsem možná jediná divačka, která není nastrčená, a chvíli uvažuji nad tím, že bych se taky zkusila přihlásit. Neudělám to, ale jiný divák ano. První čůrající se za chvíli vrátí, židle toho druhého zůstane až do konce představení prázdná.
Zhruba v polovině představení se smiřuji s tím, že dva členové souboru asi skutečně chybí, a proto jsou některé scény velmi rozpačité. Zároveň mi připadá, že tato rozpačitost, jež mi zpočátku připadala svým způsobem půvabná a opravdová ve své naivitě a trapnosti, se postupně transformuje do skutečného, ne nutně záměrného trapna. Je to jako sledovat improvizaci, která se evidentně nedaří, a tak se všichni zúčastnění uchylují k čím dál méně vtipným a nápaditým akcím a promluvám. Do velké míry to improvizace skutečně je, protože přece jen chybí dva herečtí partneři.[2] Pětici vystupujících vězní jejich vlastní divadelní tvar a já si přeju, aby už byl konec a oni byli konečně propuštěni. Alena Novotná se místo toho přizná, že tuhle závěrečnou scénu hraje za normálních okolností její spolužačka Štěpánka Todorová. S Naděždou Melkovou sedí asi deset minut uprostřed scény. Novotná v růžovém pěnovém nárameníku s dlouhou červenou vlečkou, Melková s obřím molitanovým kvádrem na hlavě, který se upíná přezkou pod bradou jako helma. Snaha nasadit si rudé boty na platformě bez „vázání“ (pokud nepočítám volně visící provázky) má být možná zlatým hřebem, Alena Novotná se snaží, kýžený výsledek se ovšem nedostavuje. Bez toho, aby obutá odešla ze scény, se zřejmě nedá ukončit představení. Trvá to dlouho. Pocitově ještě déle než doopravdy. S velkou úlevou sleduji, jak ji nakonec odnáší v náručí dvojice spolužaček.
Scénografka a kostýmní výtvarnice Anna Nevrlá na DISK_use popisovala, jak vznikaly bizarní kostýmy, které se nakonec ani nedostaly do finálního tvaru. Posloužily ovšem jako nástroj při zkouškách a pomohly hercům ohledávat jednotlivé výstupy. Kromě molitanové helmy, nákrčníku s vlečkou a bot zůstaly ještě šaty Adély Gajdošové „poseté“ pískacími gumovými slepicemi. Gajdošová v rámci běhací smyčky opakovaně zakopává a padá na zem. Drůbeží kostým, který si později nasadí, tuhle mini akci akusticky velmi výrazně podporuje. Vesměs ale působí kostýmy jako nahodile zvolené efektní prvky, o jejichž významu jsem při sledování představení vlastně ani příliš nepřemýšlela.
Jste z mého popisu zmateni? To je dobře. Šlo mi o evokaci atmosféry v sále. Víc nemohu poskytnout, sama tápu. Zakázala jsem si zbytečné analytické rozbory. Protože tohle měla být Encyklopedie NIČEHO. A můj zážitek mi říká, že skutečně byla. Necítím rozhořčení, nadšení ani zklamání. Vlastně vůbec nedokážu zaujmout kritický postoj. Co bych měla vytýkat Ničemu? Mohu pouze odpovědět na jednotlivé uzavřené otázky. Seděla jsem hodinu v divadle? Ano. Sledovala jsem herce a herečky v prostoru? Ano. Bavila jsem se? Ano. Nudila jsem se? Ano. Rozuměla jsem? Ne. Snažila jsem se o to? Asi ne dost. Nebo možná až příliš. Cítila jsem frustraci? Ano. Byl to intenzivní zážitek? Ne. Zvládnu představení kriticky zreflektovat? Spíše nikoliv. Připadá mi ale důležité zmínit, že jeden z diváků se na debatě svěřil s tím, že ačkoliv si nebyl jist, kdy přesně představení začalo a o čem bylo, moc si ho užil. Hledat divadelní způsob, jakým ztvárnit Nic, je nakonec stejně relevantní jako kterékoliv jiné téma. Navíc tato konkrétní repríza byla velmi specifická už několikrát zmíněnou absencí dvou hereckých kolegů. Nevyhnutelně tedy nastala situace, kdy se z už tak volného tvaru stala často skutečná improvizace – disciplína natolik specifická, že ji nelze úspěšně (pokud vůbec lze tohle slovo použít) provozovat zcela nahodile. A zároveň myslím vyžaduje odvahu rozhodnout se jít před diváky i přesto, že to může znamenat momenty viditelného tápání a hledání. Pokud se ovšem při sledování necháme jen unášet jednotlivými obrazy či výstupy, možná si jako diváci máme možnost dopřát odpočinek od zběsilého přívalu smyslu v každodenním životě.
Kolektiv: ENCYKLOPEDIE NIČEHO
Katedra alternativního a loutkového divadla (KALD)
Režie: Tinka Avramová
Dramaturgie: Zuzana Šklíbová, Fedir Kis
Scénografie a kostýmy: Anna Nevrlá
Pohybová spolupráce: Petra Hauerová
Premiéra: 2. 3. 2023
Psáno z reprízy: 16. 4. 2023
[1] Citace z anotace k inscenaci Encyklopedie ničeho na webu divadla DISK.
[2] Na DISK_use dokonce od tvůrců zaznělo, že přemýšleli, zda reprízu nezrušit, nakonec se ale rozhodli, že vyzkouší, nakolik je už tak strukturně rozvolněný tvar schopen dalších improvizací a proměn.