… říká se na konci skoro každé pohádky, aby byl happy end ještě umocněn a malé děti získaly pocit, že zlo zůstalo navždy poraženo a pravda a láska zvítězily nad lží a nenávistí. Ale bylo to tak doopravdy? Věnovali se princ s princeznou po svatbě pouze plození potomků a charitě? Žili si svůj pohádkový život bez těch každodenních malých hádek a starostí? Třetí absolventská inscenace čtvrtého ročníku katedry alternativního a loutkového divadla s názvem K smrti šťastní v režii Kateřiny Jandáčkové nás nechává nahlédnout za šťastné konce čtyř dobře známých pohádek. Ačkoli tvůrci svou autorskou inscenaci označují jako „grimmovskou“, ve výsledku nám z bratří Grimmů předkládají poměrně slabý odvar s hořkosladkým koncem. Díky vizuálnímu zpracování je na něj však radost koukat.
Bylo nebylo za sedmero horami a sedmero řekami jedno malé bílé stavení, v němž spokojeně žili tři švarní mládenci. Jednoho dne se rozhodli, že uspořádají takovou malou taneční party, na niž pozvou nejkrásnější dívky z celého kraje. I přišla Karkulka v růžovém kožichu a minisukni, i přišla Sněhurka trpící poruchou příjmu potravy, i přišla Růženka, na které mohli všichni oči nechat, a přišla i Popelka s papírovými taškami z těch nejdražších obchodů v Pařížské. Všichni se veselili, pili, zdvořile se na sebe usmívali a vrtěli se do rytmu. Za dveřmi však stála smutná víla, která byla příliš tlustá na to, aby mohla do bílého stavení vstoupit. Nezbylo pro ni už žádné místo. „Mně to nevadí. Mě to nesere. Mě to nemrdá!“ řekla ta víla a diváci se za břicha popadali. Víla povzbuzená touto reakcí si nasadila křídla a paruku, vzala do ruky kouzelnou hůlku a rozhodla se splnit přání všem princům, princeznám a dokonce i vousatému vlkovi. A od té chvíle spolu žili všichni v naprosté disharmonii a nenalezli klid ve svých duších, dokud se i s vílou neproměnili v sedm malých trpaslíků.
Režisérka Kateřina Jandáčková se s dramaturgem Davidem Košťákem rozhodli převrátit pohádkovým postavám život naruby a dát jim co proto. Děj všeobecně známých pohádek, které jsme v průměru osmnáctkrát slyšeli před spaním a šestatřicetkrát viděli v televizi, dále rozvíjejí, posouvají a situují do jiného prostředí. Růženka se zamiluje do transvestity, Sněhurce zbyde jen tác plný jednohubek a oči pro pláč, zdravě ambiciózní shopaholičku Popelku zavírá její majetnický princ do přístřešku z pletiva, aby mu neutekla. Jedině snad Karkulku sežere opět vlk, tentokrát jí však z chlupatého břicha švarný myslivec nepomůže. Prostě žádná pohádka, ale vpravdě problematický život plný splněných přání. Chtěla jsi bohatýho manžela a velkej barák? A ty lásku na první pohled? Máš to mít a se vším všudy!
Stěžejním tématem inscenace je palčivá otázka, která napadne každé zvídavé dítko po skončení pohádky: „A co bylo dál?“ Při hledání odpovědí se však tvůrci museli vypořádat s několika problémy. Pohádkové příběhy známé z knih se obvykle točí kolem pasivní dívky, jež má problém – je utiskovaná, očarovaná, zakletá či prostě jen sama v domě s vlkem, a čeká na aktivního muže, aby přispěchal s polibkem, kterým se situace vždycky vyřeší. Princové jsou vzájemně zaměnitelní a jejich hlavním životním posláním je ukázat své dovednosti při záchraně princezny a v závěru splnit životní poslání muže – vzít si ženu za ženu a udělat ji konečně zcela šťastnou. Tento princip zaměnitelnosti mužských postav je zcela očividný hned v první scéně, v níž muži vítají přicházející dívky. Jejich pohyby jsou v tu chvíli synchronizované a zcela identické a my si nejsme jisti, kterého z nepřeberného množství princů herci představují. Stejně jako v pohádkách jsou i zde v inscenaci hlavními postavami princezny, jež jsou diferenciované, mají více povahových vlastností či typických rysů než jejich mužští protějšci, na jejichž jména si sotva vzpomeneme… tedy pokud nějaká vůbec měli.
Dalším problémem byla skladba ročníku, v němž je pět hereček, ale jen tři herci. Pohádkově ideální heterosexuální vztah mohl dojít k naplnění pouze u třech párů a dvě postavy zůstaly tak trochu na ocet. Tím, že přišly o svého protihráče, ztratily i svůj vlastní příběh a ve výsledku nemají na scéně co hrát. Jelikož se na jevišti chtěli objevit všichni, museli dát tvůrci hlavy dohromady a vymyslet pro zbylé dvě herečky alespoň nějaké motivace a vnitřní konflikty. Sněhurka si tvoří vztah s jídlem a vzpomínkami na staré dobré časy a víla kouzly zasahuje do děje, který však funguje i bez ní. To ale zdaleka nestačí na to, abychom mohli tvrdit, že postava na jevišti jedná. Obě dvě se v ději nikam neposouvají, stagnují a jsou na scéně navíc. Aby konec nebyl tak hořký, sedm herců se (nezávisle na víle) proměňuje v trpaslíky a Sněhurka se má konečně o koho starat a komu vyprávět pohádku těsně před tím, než se zakousne do otráveného jablka. Konec se tak zdá být sešitý horkou jehlou a přilepený k celé inscenaci jen proto, aby se vytvořil i příběh Sněhurky.
Autorská inscenace tedy působí jako série více či méně spojených scének, které samy o sobě fungují velmi dobře – jsou vtipné, dobře načasované, ironické s různými odkazy – jak do pohádek, tak do současnosti. Jednotlivé scény se všemožnými kouzelnými způsoby snaží v jeden kompaktní celek propojit právě postava víly, ta je ovšem pouze škodolibým a zhrzeným průvodcem, nenese si svůj vlastní příběh, ani s ostatními postavami na scéně nepřichází příliš do kontaktu.
Víla v podání Lucie Valenové je velmi přehnaná a afektovaná, zkarikovaná až do jakési komiksové verze, ona jediná zůstává po celou dobu inscenace v jedné neměnné postavě. Ostatní herci mají dvě herecké polohy – v jedné z nich splynou do masy a nelze rozlišit, jaké postavy ztvárňují. Identičtí nejsou pouze princové se stejnými pohyby, jsou to i princezny tančící na bále. V určitých momentech se postava vytratí kamsi do ztracena a na scéně se objeví lidé bez výrazů, jeden jako druhý pohybující se v neměnném rytmu hudby. Tyto fragmenty působí jako obrazy z kteréhokoli večírku v Praze a na jevišti vypadají dobře, nicméně jsou tak trochu na efekt – samy o sobě nepřispívají k žádným posunům či charakterizaci postav, spíše naopak.
Ve druhé herecké poloze už herci svou postavu tvoří - uchopují ji však poměrně schematicky, protože nehrají žádné komplikované charaktery. Jejich postavy jsou spíše jen tak zlehka načrtnuté, což není nic negativního – tvůrci s tímto principem záměrně pracují. Popelka (Tereza Nádvorníková) je koketní a cílevědomá, princ od Růženky (Dan Kranich) je velmi dívčí a stydlivý, Sněhurka (Veronika Popovičová) na vše reaguje jen pofňukáváním nebo konzumací další jednohubky. Právě díky takto jednoduše pojatým charakterům vzniká mezi postavami pnutí a dochází tak k mnohým vtipným situacím. Popelka je a bude slepička, která by pro botu přes plot skočila a její princ (Tomáš Hron) ji má v hrsti a je si toho vědom. Vzniká tak jakási groteska – víme, co od které postavy očekávat, a zajímá nás pouze, jak se s danými situacemi popere, jak je zvládne, a smějeme se tomu, jak postava zas a znovu opakuje své chování a nikam se neposouvá.
Grotesku či němý film inscenace připomíná také velmi úspornou volbou slovních prostředků. O to více se herci vyjadřují gesty a pohyby, jimž napomáhá minimalistická, elektronická hudba s jasným, pravidelným a úderným rytmem. Hudba Jana Čtvrtníka vnáší do inscenace moderní šmrnc a odosobněnou drsnost. Na taneční párty každý tančí jen pro sebe, herci monotónně pohybují hlavami a pánví, ženy svádí muže a ti se zase předvádí před ženami. V některých scénách je vše vyjádřeno pouze choreografií, na níž soubor spolupracoval se slovenským tanečníkem a choreografem Peterem Šavelem. Nejkrásnější scénou je rozhodně sežrání Karkulky vlkem, které není ani drastické, natož komické. Vše působí jako tanec dvou milenců, kteří se do sebe nakonec prolnou v objetí. Přehozením růžového kožichu je pak ztvárněno slupnutí Karkulky. Stejně nápaditě je choreograficky ztvárněna scéna mezi Popelkou v kleci a princem, který představuje holoubka. Herci pouze pomocí vrkání a několika rekvizit (zrní a boty) tokají či tzv. dávají najevo svou vzájemnou milostnou touhu.
Vizuální stránka inscenace je jednoduchá, do detailu sladěná a funkční. Scénograf a light-designer Petr Vítek vytvořil variabilní bílý domek pro panenky, který se postupně otáčí a rozevírá do všech stran, a vyvíjí se tak společně s celou inscenací. Kromě něj je na scéně ještě jeho zmenšenina, psí bouda, která je však využívaná pouze sporadicky. Velký domek je zato centrálním dějištěm celé inscenace, v němž se postavy seznámily, v němž společně žijí a prožívají svoje peklíčka. Zatímco zpočátku jsou nám vztahy mezi postavami nejasné, protože seznamování se odehrává uvnitř domku a my jen tu a tam skrze dveře zahlédneme jemné uklánění se a přípitky, postupným otáčením nahlížíme do útulného 1+1 s verandou a přístřeškem a hlouběji poznáváme všechny jeho obyvatele. Domek je vymyšlen do posledního detailu a herci využívají všechny jeho prvky, jednu z tyčí například jako hrazdu, na níž princ demonstruje svoje tělesné dispozice, pletivo slouží jako úchytka pro Popelčiny střevíčky, ale i jako imaginární klec, do níž je lapená. Na jinak bílé stěny jsou promítány různé motivy: v pokoji Růženky se objevují květinové tapety, při scéně s Karkulkou a vlkem zase černobílé animace s motivem lesa a malých vlků.
Čisté linie a variabilita jsou charakteristické také pro kostýmy, pro něž Lenka Rozsnyóová využívá současné střihy a látky, nicméně s odkazy na klasické pohádkové prvky, které jsou však velmi zjednodušeny. Papírové korunky působí jako vtipný party doplněk, střevíčky na vysokém podpatku zdůrazňují ženskost, neoprenové bundy princů zase široká ramena a úzký pas. Postupným odkládáním zjistíme, že pod krásnými bundami jsou jen ušmudlané nátělníky napůl zastrčené do tepláků. Sukni Šípkové Růženky si obleče princ a Karkulčin chlupatý kožich si nasadí vlk. Na počátku jsou všechny postavy krásné, vyžehlené, navoněné a připravené získat partnera svých snů, na konci před námi sedí sešlí, pomačkaní lidé, kteří jsou utrmácení celou svou životní poutí.
Vystřízlivění z hořkého konce, kocovina či probuzení z téhle noční můry se však nekoná. Místo toho celá inscenace končí jakýmsi chlácholivým smířením a ujištěním, že všichni žili šťastně až do smrti. Technicky a herecky zdařilá inscenace bohužel padá na dramaturgicko-režijním zpracování, díky němuž nedrží pohromadě a působí ploše. Tvůrci bohužel měli spoustu skvělých a vtipných nápadů, které fungovaly dobře jednotlivě, nicméně je nedokázali spojit v celistvý příběh. Proto zůstávají K smrti šťastní povrchní - krásní na pohled, ale prázdní uvnitř. I přesto, že mi však na vzhledu nezáleží, považuji je v rámci tří absolventských inscenací katedry alternativního a loutkového divadla za tu nejzdařilejší.