„Kdyby tak nebyly knihy a časopisy a film! Ale já po způsobu lidí, kteří o sobě mívají pochybnosti, neustále srovnávám své schopnosti s cizími, a bez ustání jsem pokořován a zahanbován. Nevím, jaký jsem a jak píšu, ale přesvědčuji se každou přečtenou stránkou, že lépe než já píší stovky lidí…“ (citace z deníku P. J., viz. program k inscenaci)
Inscenace Deník 1959-1974 s podtitulem Bláznova kronika na základě deníkových záznamů představuje život Pavla Juráčka, scénáristy a režiséra Nové filmové vlny 60. let. Vybrat si jako text k inscenování deníkové záznamy je přinejmenším složité. Pokud za základ divadla považujeme jednání, potažmo jevištní akci a konflikt, dostáváme se do téměř patové situace. Nic z toho původně v tomto typu textu není. Ivo Kristián Kubák vyřešil situaci jednoduše a celou inscenaci postavil na fenoménu slova. Na protikladu slova psaného, které provázelo život Pavla Juráčka, a slova mluveného, jen skrze které nechává postavy na jevišti existovat. A herci opět jen skrze slovo hledají své postavy, nejsou podpořeni berličkou rekvizity, nemají možnost sublimovat svoji energii v herecké akci, v kontaktu, střetu. Herci jsou zde svázáni ve svých monolozích. Přesto ale není Deníkv žádném případě jednotvárným představením.
Hlavní postava Pavla Juráčka je rozdělena mezi tři herce, z nichž každý by měl reprezentovat jednu část jeho života, zároveň hlouběji dokreslit jeho osobnost, způsob vnímání a prožívání.
Část Juráčkovy osobnosti, která by se dala nazvat emocionálním alter egem a charakterizovat jako dětinská a sentimentální, představuje zcela přirozeně a lehce Tomáš Havlínek (II. roč. H-KČD). Využívá zde své mládí a chlapecký vzhled, předvádí roztomilé úsměvy i pubertální nadrženost. Dalo by se říci, že je si vědom svého momentálního hereckého typu a používá ho s rozmyslem jako základ výrazu. Sám sebe lehce shazuje a ironizuje a vytváří postavu „ukecávače“, náctiletého svůdníka, který dívky sbírá jako známky. Zároveň je sentimentální, citlivý, plný snů o velké lásce, o dětech a rodičovství. V rámci chronologie inscenace mu přirozeně patří nejvíce prostoru na začátku představení. Poté se objevuje až v „rodičovských scénách“, kdy se utápí v dětinském a melasovém rozněžnění a ve scénách emocionálních krizí, v nichž si nezadá s hystericky trpícími hrdiny romantických bestsellerů.
Další část Juráčkovy osobnosti hraje Jiří Böhm (loňský absolvent herectví na KALD). Jemu patří autorův soukromý život a proces tvorby. Opět zcela přirozeně, promyšleně a jemně používá svůj vzhled, gesta i mluvu. Je to floutek, věčné dítě, které má strach ze tmy a nedokáže si odříct žádný smyslový požitek. Vysvětluje nám kdy, kde, s kým a kolik toho vypil, provází nás nočním bděním nad prázdnými stránkami scénáře, tvůrčími krizemi, vysvětluje svoji náchylnost k Fermetrazinu, je zmatený a trápí se. Objevuje se vždy, když přichází krize, stejně jako autor se hroutí a utíká před životními problémy, zamýšlí se nad smyslem své tvorby. Vyslovuje se ve smyslu pocitu nechuti, kdy žádné dílo kromě „Gullivera“ (filmPřípad pro začínajícího kata) netvoří ze své vlastní vůle, vždy je k tomu někým nucen a vlastně otravován procesem tvorby. Zde Juráček zesměšňuje sám sebe, oslovuje se jako „diletant“ a mučí se pochybnostmi a nelítostně nenávistnými soudy o svém talentu, schopnosti scénář dokončit i vůbec jej začít psát.
Poslední část osobnosti Pavla Juráčka by se dala popsat jako „alter ego pro styk s veřejností“. Je to aspekt osobnosti, kterým se prezentuje navenek, který působí na barrandovské schvalovací komise a který zaujímá vztahy s dalšími částmi své osobnosti (často nepřátelské). Vystupuje zejména ve výpovědích o autorově práci na Barrandově a komentuje výstupy ostatních herců. Tuto oblast psýché ztvárňuje Petr Šmíd (II. roč. H-KČD). Připadla mu úloha trochu nevděčná, neboť jako jediný není vybrán podle svého typu, vůči kterému by se mohl na scéně vymezit. Tvoří úplnou dramatickou postavu bez ohledu na svůj typ a ve svých monolozích hřímá, křičí a ospravedlňuje se před komisemi i diváky s neuvěřitelným prožitkem a citlivostí.
Postavy všech Juráčkových manželek i milenek hraje pouze jedna herečka – Marie Švestková (absolventka herectví na KALD), která využila svůj part k předvedení celé škály rozmanitých hereckých poloh. Marie Švestková s přehledem představuje tu temperamentní svůdnici, jindy hloupoučkou intelektuálku a zase už ztrhanou matku, žijící v manželské krizi. Navíc předvádí základní ženskou zbraň. Názorem, že všechny ženy v Juráčkově životě jsou pouze varianty univerzálního ženského aspektu a vnímané z velmi sexistického úhlu pohledu, zdůrazňují tvůrci inscenace to, že jsou ostatní lidé v Juráčkově životě pouze objektem jeho vnímání a nikoli samostatné osobnosti. Nikdo z nich nemá právo na vlastní duši, na vlastní život, na svébytnost. A tak nevedou postavy předvedené Marií Švestkovou žádné monology, pouze sem tam komentují promluvy ostatních. A zaujímají různé dekorativní pozice k podpoření monologů vedených některým z Juráčkových „alter eg“.
Oproti složitému rozvrstvení postav, jejich náladám a hereckým náznakům je scéna jednoduchá, symbolická – řady kožených červených sedadel postavené na šikmo naznačují prostor hlediště divadla nebo vzhledem k tvorbě, jíž se autor deníků zasvětil, spíše biograf. Jakoby Juráček celý život strávil v hledišti, jakoby sám sebe jen pozoroval a celý jeho život se odehrával na filmovém plátně. K tomuto dojmu přispívá i nahraný hlas z magnetofonu, recitující data deníkových zápisů, a další postava, hudebník Jan Hovorka, který přímo na scéně představení doprovází postupně hned na několik nástrojů – na klavír a jeho elektronické dvojče a na malý nástroj podobný loutně, na marimbu. Také komunikuje s postavami i s herci a další stupeň pohledu z vnějšku ještě podpoří tím, že celé představení svými slovy uzavírá.
Inscenace Deník 1959-1974 interpretuje Juráčkův život jako život smutného a do sebe zahleděného člověka. Kubákův Juráček se snažil psaním svého deníku najít sám sebe, vyjádřit své myšlenky a pocity. Postupně ale začíná žít jen na stránkách svého deníku a jeho osobnost se rozkládá a mizí, cítí se už úplně odtržen od vnějšího světa. Z deníkových záznamů se postupně stává umělecké dílo založené na jeho životě. A jako každé své dílo, dle soudu tvůrců inscenace, i jej Juráček začne nenávidět a od jeho psaní odchází. Deníkové záznamy, tak nutkavě psané, končí bez výstrahy.
Představení Deník 1959-1974 je přesně fungující myšlenkový a strukturovaný celek, z hlediska použití možností divadla bohužel nenabízí žádné nové nápady. Výsledkem je dílo sice řemeslně precizní a s výrazným stylem, ale lehce bez pulsu, bez dechu, bez vnitřního ohně. Jakoby tvůrčí tým sám trpěl po Juráčkově vzoru strachem ze svobodné umělecké tvorby a životního názoru. Snad i proto je pro diváka těžké najít si k Deníku 1959-1974 osobní vztah. Divák vidí, vnímá, ale nakonec zůstávají vjemy z představení matné, do sebe zatočené, nejisté. Možná se ale jen jedná o režisérský záměr – Pavel Juráček v této interpretaci žádný životní názor neměl a jen se nechal smýkat okolnostmi. A třeba právě tímto způsobem vnímání života, vnímání „bez pepře a soli“, nás, diváky, chtěli tvůrci provést.