Málo se to ví, ale pojem divadelní kritika opravdu není odvozen od slova kritizovat. To by bylo pohodlné, ovšem přeci jen příliš jednoduché. Musíme se vrátit až do starého Řecka a povšimnout si tam slova krinein. Což znamená cosi jako posouzení, tedy žádný jednoznačný a předem daný odsudek. A i to je pro mne možná silné slovo. Divadelního kritika či kritičku vidím trochu jako politického komentátora či komentátorku – s popisovanou věcí má pozorovatelskou zkušenost, a proto si neodpustí zveřejnit svůj názor, když se mu/jí nějaký udělá. Pro politiky a političky ani divadelníky a divadelnice není v žádném případě nijak závazný. Je spíš takovou reflexí, jak to které dílo či tu kterou situaci vidí někdo zvenku.
Tímhle opatrnickým úvodem jsem chtěl dát na srozuměnou, že mne opravdu nijak netěší, když musím napsat negativní recenzi. Dvojnásob, když se jedná o inscenaci kolegů a kolegyň z jiné katedry téže školy. A trojnásob, když je režisérem a autorem textu tentýž člověk, který na podzim 2022 uvedl ve spolupráci s Městskými divadly pražskými strhující počin Nezlomní, který dosud považuji za jeden z nejlepších příspěvků českého divadla k tématu ruské agrese na Ukrajině. Leč nedá se nic dělat, nová premiéra studujících katedry činoherního divadla How to be HAPPY v režii Kostiantyna Zhyrova ve mně vyvolává, kulantně řečeno, značné rozpaky.
Příběh vypadá docela mile. Mladý psycholog Martin (Matěj Převrátil) napsal knihu o tom, jak být šťastný. Ovšem ukazuje se, že jednak jeho lehce prefabrikované rady moc nefungují a jednak se i on sám v důsledku kolosálního neúspěchu své publikace potácí na hranici sebevraždy. Naštěstí má mluvícího kocoura Boba (Tomáš Matušinec) a přítelkyni Olivii (Veronika Pichlerová), takže se různými cestami – byť poněkud bolestnými a bolestivými – nakonec ke štěstí dobere. Za ocenění jednoznačně stojí, že Zhyrov přišel s vlastním textem, jenž se kromě pozoruhodného příběhu vyznačuje i několika dobrými vtipy a slovními hříčkami. V čem je tedy problém?
Společným znakem DISKových inscenací bývá poslední dobou herecká exprese projevující se hlavně zbytečným křikem, napsala naprosto trefně moje kolegyně Natálie Bulvasová v minulém čísle časopisu Hybris, když recenzovala inscenaci R.U.R. Těžko říci, zda se jedná o systémovou záležitost výuky na katedře, nebo zkrátka jen preferenci inscenátorů a inscenátorek. Podstatné je, že ani Zhyrovova novinka z tohoto schématu bohužel nevybočuje – s jedinou výjimkou, o které bude řeč později.
V tomto směru se silně nešťastnou jeví především koncepce postavy kocoura Boba v podání Tomáše Matušince. Jeho domácí zvíře ani náhodou nepřipomíná mazlíčka, spíše je neuchopitelnou groteskní kreaturou někde mezi pohádkovým čertem, Kecalem z Prodané nevěsty a yettim. Má chlupaté nohy včetně chodidel s drápy, vycpané břicho a červenou mašli či šátek kolem krku a kromě téměř neustálého řevu se vyznačuje horečnou fyzickou aktivitou, projevující se v kanonádě pohybových gagů. Poněkud natvrdo řečeno: s vtipem, že Matušinec hraje mluvícího a srandovně oblečeného jako-že-kocoura, si inscenace vystačí nemalou část první poloviny. Pokud je potřeba, humor se tu dělá i hodně jednoduchými cestami, jakými jsou hulákání v němčině nebo prostě jenom neohrabané válení se po zemi s překážkou v podobě objemného břicha. Dost dlouho také není jasné, v jakém vztahu ke svému páníčkovi (nebo rukojmímu?) vlastně je – chvíli ho naprosto očividně trýzní a nepokrytě si svou nadřazenost užívá, pak se mu zase ozlomkrk snaží pomoci.
Po přestávce už Matušincův Bob není tolik exponován, o třeskutý humor však obecenstvo nepřijde. Na scénu se totiž dostaví Jan Roháč, aby v roli Pana Heřmánka vykreslil maximálně prvoplánovou karikaturu literárního kritika se všemi stereotypy, které lze k tomuto tématu posbírat – staromódní oblečení, brýle, ulízané vlasy, přehnaná shrbenost, nevrlost, podpantofláctví. A aby toho náhodou nebylo málo, svůj výstup korunuje sednutím si vedle židle. Premiérové publikum řičí nadšením a já se obávám, že tady vůbec nemám co dělat, protože pro mne se holt dneska nehraje.
Celkem příznačně ještě nebyla řeč o hlavní postavě Martina, Matěj Převrátil v ní bohužel nemá právě mnoho prostoru. V první polovině mu ho zabírá neodbytný Bob, ve druhé se zase jeho postava po většinu času nachází v kómatu. Když se mu ale podaří prodrat se do centra pozornosti, zvládá svého mladého psychologa podat jako upřímného, byť značně nepraktického kluka se srdcem na dlani, jemuž v cestě za životním úspěchem stojí především půvabně nerozhodná ťunťovitost.
Nejzásadnější předností inscenace je ovšem výkon Veroniky Pichlerové v roli Martinovy přítelkyně Olivie. Její výstupy působí jako balzám – jako jediná zůstává ve věcné, životné poloze. A pozor, to rozhodně neznamená, že by neuměla ztvárnit emoce, které s Olivií ve složitém vztahu s Martinem cloumají. Ba naopak, zmítání se mezi láskou ke svému milému a zlostí na jeho společenskou nešikovnost podává se zapamatováníhodnou soustředěností a citlivostí. Jen si k tomu zkrátka nepotřebuje vykřičet hlasivky.
Teprve ke konci se inscenace oproti dosavadní doslovnosti a nekonečnému rozehrávání komických situací nečekaně dobere k osvěžující zkratce. V pouhých několika minutách dokáže příběh uzavřít srozumitelně a efektně (částečně pohybově!), přitom bez zbytečné okázalosti. Navíc za doprovodu hudby Aliaksandra Yasinského, jehož hlavně akordeonové hudební předěly se svou neotřelostí umějí blýsknout hned několikrát během večera.
Nedělá mi pražádnou radost, že jsem tyhle řádky musel napsat. Tvůrčí tým inscenace How to be HAPPY se ale bohužel vydal směrem, na nějž jsem nebyl schopen přistoupit. Velmi bych si přál, abychom v divadle dokázali dělat vtipno i jinými než zcela přímočarými a/nebo stereotypizujícími cestami, ale když to má úspěch, jaký byl vidět (a hlavně slyšet) na premiéře…
Obloukem zpět k začátku: divadelní kritika jako subjektivní posouzení, osobní komentář – obzvlášť v takovýchto situacích tenhle koncept dle mého názoru funguje skvěle. Umožňuje představení s radostí přiznat bouřlivý úspěch a zároveň vysvětlit, proč se k děkovačkovému haptáku v hledišti nebylo možné připojit.