ZMĚNA JE ŽIVOT!

Jeden podezřelý byt a čtyři postavy, jejichž vzájemná dynamika se neustále mění. Ve hře Perplex kmenového dramatika a dramaturga Schaubühne Mariuse von Mayenburga vystupují Judith, Sebastian, Robert a Eva pojmenovaní podle herců zmíněného berlínského divadla. V inscenaci režiséra Tomáše Ráliše zvolili tvůrci k označení postav stejný klíč. Tom (Tomáš Dalecký) a Kačka (Kateřina Hrdinová) se vracejí do svého bytu z dovolené, postupně ale přicházejí na to, že jim už úplně nepatří. Filip (Filip Kohut) a Lucka (Lucie Michálková), spřátelený pár, který se jim v době nepřítomnosti staral o květiny, se v něm nejspíš mezitím zabydlel. Byl to ale vůbec někdy byt Toma a Kačky? Filip a Lucka se v něm očividně vyznají lépe než oni. Bude asi nejlepší, když navrátilcům z dovolené Filip objedná taxíka, aby domácí pár zanechali nerušenému odpočinku.

Komu vlastně ten byt patří, není jedinou otázkou, jež hrozivě visí ve vzduchu. Už fakt, že se postavy jmenují podle jejich představitelů, naznačuje, že jejich identity budou rovněž nejisté. Stejně tak vztahové vzorce mezi nimi. Tom a Lucka se k sobě nějak začínají mít. Nejedná se ale o předvídatelné odhalení nevěry uvnitř skupiny dvou spřátelených párů. Spíše se zdá, že původní vztah mezi Tomem a Kačkou nikdy neexistoval. Kačka je zmatená, ale jelikož se ostatní postavy chovají, jako by situace byla samozřejmá a k žádné změně nikdy nedošlo, pomalu se s ní smiřuje. Podobné proměny dynamiky mezi postavami jsou pro inscenaci typické. Jedna postava se vždy cítí zmateně (neboli perplex) a následně ji okolí donutí se situaci přizpůsobit. Impulsy ke vztahovým a jiným dějovým zvratům nepřicházejí na základě vnitřních pohnutek postavy, ale ze strany ostatních protagonistů a jejich chování vůči ní.

Zmíněný způsob větvení situací vyvolává otázku, do jaké míry postavy mohou své identity samy ovlivnit a do jaké míry jsou jejich charaktery pouhým důsledkem působení okolního prostředí. Tezi, že sociální realita není jednotlivci daná, ale stále se utváří sociálními interakcemi, přinesl v 80. letech 20. století sociální konstruktivismus. Inscenace tento přístup nejvíce evokuje ve scéně, kdy se ke Kačce začíná její okolí chovat jako k uklízečce. Situace začíná téměř nevinně, a to střepy pod gaučem. Poté, co je raději sama uklidí, přijímá nejen roli uklízečky, do níž ji její okolí dotlačilo, ale i roli ostrakizované cizinky. S tou majitelé bytu, Filip a Lucka, odmítají sdílet své zásoby konzerv. Situace eskaluje až do momentu, kdy Kačka-uklízečka umírá vyčerpáním a svůj skon okomentuje slovy, že teprve ve vteřině těsně před smrtí si je jako cizinka s domácími rovna.

Mezi rychle se měnícími situacemi palčivě prosvítají také témata postoje k imigrantům či vyrovnávání se s temnou (německou) nacionální minulostí, byť ne tak výrazně jako problematika identity. Možná to souvisí s generační příslušností tvůrčího týmu. Pro mladé tvůrce je zabývání se identitou zkrátka přirozené. Inscenace i v tomto případě těží z jasně čitelných metafor. Postava Tomáše se nejdříve promění v dítě, jež svoje rodiče osočí z fašismu, poté on sám k jejich zděšení přichází na jeviště v nacistické uniformě a s umělým knírem. Minulost se tak ukazuje nejen jako neustále přítomná konstanta, kterou je třeba reflektovat, ale i jako aktivně zasahující do současnosti a stále ji ovlivňující. Tomáš po této eskapádě kostým, jako mnoho předchozích, zase odkládá do velké dřevěné bedny v popředí jeviště a prochází dveřmi s identitou novou.

Srozumitelnost metafor, podpořená jednoduchými kostýmy a scénografií, jež znázorňuje stísněný byt plný nejistot, změn a úzkosti, patří spolu s hereckými výkony mezi největší přednosti inscenace. Herci s lehkostí a humorem vklouzávají ze situace do situace, přičemž ale vědí, kdy je třeba přejít do vyhrocenější polohy. Agresivní nátlak ze strany Filipa vyústí v jediný delší a poeticky laděný monolog Kačky v roli uklízející imigrantky. Ten přes svůj obsah apelativního posledního výkřiku před smrtí nepůsobí pateticky, ale v opozici k jinak rychlému tempu inscenace překvapivě a úderně. Vtipně tvůrci pracují i se zcizovacími momenty. Využívají je nejen k vložení improvizovaných vtipů, které míří především na diváky s inscenátory spřízněné, ale i k úniku z prokletého bytu, jenž zapáchá minulostí a identity se v něm mění jako na běžícím páse. Herci iluzorní čtvrtou stěnu ohraničující byt překračují a uvědomují si, že hrají divadlo. Postavy a jejich problémy nechávají za sebou, venku je čekají vlastní. A – jak naznačují kostýmy schovávané v průběhu představení do dřevěné bedny před bytem – jakožto herce i další a další identity k vyzkoušení. 

 

Marius von Mayenburg: PERPLEX

Překlad: Kateřina Bohadlová

Katedra činoherního divadla (KČD)

Režie: Tomáš Ráliš

Dramaturgie: Adéla Čermáková

Hudba: Tomáš Dalecký a Tomáš Ráliš

Choreografie: Klára Suchá

Scénografie: Jakub Peruth

Premiéra: 5. 5. 2023

Psáno z reprízy: 6. 11. 2023