ZPRÁVA O STAVU VELMI ŽIVÉM

Zmenšený hrací prostor Divadla Disk olemovaný žlutými šálami, barevný a hravý interiér jako z padesátých let minulého století, šest křesílek, antická soška a nad ní zavěšený svítící nápis welcome. Hned při příchodu do sálu bylo tedy jasné, že tohle žádná archaická operní inscenace nebude.

Zpráva o stavu neživém vznikla jako spolupráce studentů z katedry zpěvu a operní režie HAMU a profesionálního orchestru NeoKlasik v režii Vilmy Bořkovec. Ta v minulosti participovala i na inscenacích Operní klystýr, Logika Chaosu nebo Rusalka spolku Run Operun, na jehož vedení se podílí, v současné době navíc působí na postu šéfdramaturgyně opery a operety v Moravském divadle v Olomouci. I díky jejím zkušenostem s moderním pojetím opery je Zpráva o stavu neživém jednou z nejzajímavějších inscenací, která se v Divadle Disk v posledních několika letech objevila.

Skládá se ze tří krátkých humorných oper pro devět postav, jeden orchestr a dva dirigenty, jejichž počet je vynucen praktickými okolnostmi – vzhledem k dispozici Divadla Disk se orchestr s jedním dirigentem nachází vzadu za průsvitnou plentou, druhý dirigent je usazen v první řadě hlediště a diriguje pěvce.

Všechny aktovky mají velmi stručný děj; The Telephone Giana Carla Menottiho ukazuje mladou Lucy, kterou se její milenec Ben chystá požádat o ruku. Pokaždé je ale přerušen vyzvánějícím telefonem, který Lucy ochotně zvedá a zapřádá nekončící hovory. Proto se i Ben nakonec uchýlí k žádosti skrz telefon a sklidí úspěch. A Hand of Bridge Samuela Barbera sleduje dvojici nešťastně sezdaných párů při partičce bridže, každý z nich má árii o tom, co si tajně a doopravdy přeje, ať už je to klobouk s pavím peřím, přítomnost utajované milenky, zvrhlé orgie, nebo pevnější matčino zdraví. Eleanora v Slzách nože od Bohuslava Martinů se zase zamiluje na první pohled do oběšence (znázorněného oprátkou visící ze stropu), jejich lásce ale nepřeje ani její matka, ani pohledný Satan, který navíc situaci všemožně komplikuje. Nešťastná Eleonora nakonec páchá sebevraždu.

Všechny tři aktovky se odehrávají na jedné scéně s orchestrem umístěným v zadním plánu. K herecké akci stačí pouze pár kusů nábytku a telefon. Telefonní šňůra pak představuje pavučinu vztahů, do kterých se Lucy při nekončících hovorech postupně zamotává, zatímco Ben se z nich snaží vymanit. Nejlepším ženským pěveckým výkonem se stala Lucy Marie Šimůnkové, postavu ztvárnila jako dětinskou, výřečnou a uspěchanou Newyorčanku.

Z mužů byl pak nejzajímavější Satan (Jan Kukal). Oproti mladému páru z velkoměsta, dvojici nešťastně sezdaných manželů nebo matce s dcerou je postava Satana téměř až groteskní, jeho pekelný původ je znázorněn pouze jednoduchým černo-bílým kostýmem a na černo nabarvenými předloktími. Veškerá stylizace spočívá ve výrazu tváře a ve způsobu pohybu; všemožně se kroutí, pitvoří obličejem i tělem a znetvořeně našlapuje, jako by byl snad až animovanou postavičkou. Kromě něj hrají všichni ostatní představitelé civilně. Tvůrčí tým totiž vybral aktovky, kde se objevují běžní lidé v poměrně všedních, leč komických momentech, a tak je také herci i tvůrci jevištně ztvárňují. Není proto obtížné se do jejich situace vžít.

I díky dynamickému dění na scéně se Zpráva o stavu neživém stává velmi zábavnou a srozumitelnou. Z tradičního pojetí oper jsem většinou zvyklá na výkony, které by se daly označit za velmi sošné a statické, charakteristika jednotlivých postav pak spočívá zejména v ilustrativním kostýmu, o herectví nesoucím jakoukoliv výpověď se ale téměř mluvit nedá. K mluveným částem této inscenace by se samozřejmě několik výtek našlo, v kontextu operního herectví mi ale přijdou téměř neopodstatněné. V tomhle případě ale řečový přednes decentně zaostává. Inscenace by byla pochopitelná i bez těchto mluvených částí, dění na scéně je dostatečně srozumitelné už jen z jednání herců a případným nedorozuměním zabrání titulky. Příliš doslovným se pak stává moment na konci části Slzy nože, kdy Eleonora (v kostýmu nápadně připomínajícím anděla) páchá sebevraždu a příznačně odhazuje svá křídla. Tato chvíle je dost výmluvná sama o sobě, herečka ji ale ještě navíc explicitně okomentuje, což už je zbytečně popisné.

Každá z uváděných aktovek má svůj hudební jazyk; The Telephone paroduje uspěchaný životní styl mladých Američanů, vychází z principů opery buffa, hudba je často až groteskní a obsahuje refrén, kterým se stávají Lucyiny telefonáty. Z opery buffa vychází i Slzy nože, navíc má hudba jazzový charakter. A Hand of Bridge sestává ze čtyř árií, které jsou propojené motivem karetní hry, a i v tomto případě je patrný vliv jazzu. Jako mezihra mezi jednotlivými aktovkami zní elektro hudba v kombinaci se zvukem pískacích hraček nebo nahrávkou několika vět jako smyčky, což zaručuje mobilizující kontrast k jinak artificiální hudbě v podání komorního orchestru.

Snad jediným problémem inscenace je její tematická nepropojenost. Skládá se ze tří aktovek, které jsou poměrně krátké a námětově uzavřené, inscenace ale postrádá konkrétnější rámec nebo promyšlenější návaznost. Jako sjednocující prvek by se snad dala vnímat scénografie, která je pro všechny aktovky stejná. Na to je ale poněkud strohá a abstraktní a neposkytuje pocit, že by se vybrané aktovky mohly stát svědectvím, co všechno se na konkrétním místě může dít. Všechny tři části sice sledují křehkost mezilidských vztahů, na dostatečné propojení v organický celek to ale nestačí, proto inscenace působí spíš jako leporelo tří po sobě jdoucích aktovek. Pokud bychom na ni nahlíželi právě takto, byla by téměř bezchybná. Ale vzhledem k tomu, že tvůrci v anotaci uvádějí, že „[i]nspirováni povídkovým žánrem slučují na jevišti několik jednoaktovek“, působí ona kusost jako nedostatek.

Oproti tradičnímu, někdy až pietnímu způsobu inscenování opery, které občas trvá i tři a více hodin a divák i s velkou mírou sebezapření není s to porozumět, co se na scéně odehrává, se Zpráva o stavu neživém i díky svému střídmému rozsahu stává velmi vstřícnou záležitostí. A to zejména pro operně méně zdatné a zkušené diváky či diváky neznalé současných operních inscenací. Otázkou ale zůstává, proč se tvůrčí tým rozhodl zrovna pro tento název, oním „stavem neživým“ snad není myšlený způsob inscenování opery? Ten totiž v podání studentů HAMU a orchestru NeoKlasik v režii Vilmy Bořkovec rozhodně neživý není.

Samuel Barber, Bohuslav Martinů, Gian Carlo Menotti a kolektiv: ZPRÁVA O STAVU NEŽIVÉM 
Režie: Vilma Bořkovec

Orchestr: NeoKlasik orchestr
Dirigent: Jan Mára, Václav Dlask
Dramaturgie: Barbora Pokorná
Výprava: Jakub Peruth, Anna Šmídová 

Premiéra: 15. 5. 2022

Psáno z reprízy 16. 5. 2022.