Jak moc musí být člověku ublíženo, aby se rozhodl pro vraždu? Kolik musí unést, aby se rozhodl pro vraždu několikanásobnou? A kolik důvodů musí člověk nalézt, aby zabil své spolužáky ve škole?
Podle Simona Stephense, autora hry „Punk Rock“, i jejího režiséra Ivo Kristiána Kubáka, stačí poměrně málo. Odmítnutí chlapce dívkou je zcela postačující. Stephens dílem „Punk Rock“ reaguje na skutečnou tragickou událost na střední škole v Coloradu. Ve své hře představuje škatulky, typy lidí, které běžně zná- me. Nacházejí se ve školách, parcích, jídelnách, knihovnách… Jsou všichni přesně tam, kde je čekáte, a chovají se tak, jak čekáte. Od šprta přes Barbie k třídnímu lamači srdcí. U žádné z těchto postav nelze mluvit o vnitřním vývoji, žádná nemá začátek-střed-konec. Tak, jak do hry vchází, tak z ní i odchází. Důsledkem užití těchto typů je, že každá může být na konci tím, kdo spáchá onen hrůzný čin. Jedničkářka Cissy by se mohla mstít za dvojku z Angličtiny, pohodářka Tanya za urážku na cti, prorok-šprt za neustálou šikanu, Benneta by vedla jistá nenávist vůči světu a Williamovi by se nemusel líbit fakt, že jej Lilly odmítla... Všechny postavy by našly své odůvodnění, svůj motiv, ale rozhodla se tak jen jedna. William Carlisle v podání Matěje Anděla i Jordana Haj Hosseina je rebel, neposeda, věčný snílek i romantik. Nesmělý ve vztazích k dívkám, nejistý v otázkách své budoucnosti a trochu egoista. Rád má navrch, ale nikdy nejedná zle nebo povýšeně. Hossein ve Williamovi více akcentuje rebelantství a neposednost. Zběsile pobíhá po jevišti, nikde se příliš dlouho nezdržuje. Jako by se snažil být všude, nic mu nesmí utéct. Příjezd nové spolužačky Lilly je pro něj jako živá voda. Stále kolem ní běhá, tancuje, poskakuje a snaží se ji zaujmout snad právě svou neposedností. Dramaticky gestikuluje, přešlapuje, jedním pohledem sleduje Lilly a druhým kontroluje spolužáky či místo, odkud by mohli přijít. Andělův William je větším naivkou a snílkem. Není tomu tak jen díky jeho vzhledu (blonďatým kudrnatým vlasům a zasněnému výrazu), ale i fyzickému projevu. Ležérně postává u automatu na Colu či u školní lavice, posedává na kraji scény s rukama zkříženýma na prsou, hlídá Lilly i okolí. Více pozoruje a jeho projev je klidnější, mírnější i tišší než Hosseinův. Oba tak představili dva mož- né pohledy na Williama Carlisla, budoucího vraha. Další alternovanou postavou je Williamova láska Lilly. Eva Josefíková je roztomilá punková princezna. Se svýma velkýma tmavě podmalovanýma očima, dlouhými tmavými vlasy, v legínách a červené vestičce a sjemnějším projevem se hodí k drsnějšímu Hosseinovi. Na jevišti spolu vytváří zajímavě kontrastní dvojici. Její Lily klidně postává, ob- čas jen přešlapuje na místě, rovná si oblečení a nevěřícně pozoruje energii, která tryská z nezastavitelného Hosseina. Nenechává se jím vyvést z míry, kontruje jeho hlášky lehce ironickým úsměvem nebo úšklebkem. Tato fyzická pasivita a jistá obezřetnost zcela mizí, když je na scéně s playboyem Nicholasem (v podání Aleše Bílíka), protože ten ji skutečně zajímá, toho svádí pohledem i pohyby těla. Pobíhá kolem něj, sedá si na jeho klín a snaží se ho získat doteky. Druhá Lilly – Marie Poulová – se svým hlubším hlasem, tmavě podmalovanýma očima, a mnohem drsnějším způsobem projevu lépe pasuje ke snílkovi Andělovi. Stejně jako Josefíková se na scéně pohybuje spíše klidně, ale její síla tkví v sarkasmu, který přímo prýští z každé věty. recenze 6 Ironicky (a lehce povýšeně) po Williamovi zahlíží, v jejím pohledu se mísí i pobavení s nezájmem. Dává více najevo, že si vztah s ním nedokáže představit ani v nejdivočejších snech. Když konečně najdou společnou řeč v kritice obyvatel Stockportu, sice si spolu notují a smějí se, ale stále je zřejmé, že její pocity se nezměnily. Díky napětí mezi postavami obou alternací, Josefíkové- Hosseina, Poulové-Anděla, vzniká přirozená chemie. Josefíkové a Hosseinovi to více klape právě tehdy, když to klape v celém představení. Jsou vyrovnaní, slyší na sebe, plynule přechází mezi drobnými posuny v jejich vztahu. Jejich pohyb na scéně působí jasně, připraveně, přesně. Když se na jevišti pohybují Poulová s Andělem, jako by nic nebylo nachystáno. Vše se odehrává teď. Pouze teď. Oběma svědčí improvizace a řešení nenadálých situací, jako například nepovedené – a o to vtipnější – vysazení na automat s Colou, kterým chtěl William Lilly uvěznit a zabránit tak jejímu odchodu z knihovny. Oba Williamové i obě Lilly jsou vhodně obsazeni. Všichni čtyři jejich představitelé dokázali s nepříliš velkým prostorem, který jim je dán po charakterové i textové stránce, zacházet obratně a vtiskli jim právě tolik osobnosti, kolik sami mohli. Obě alternace jsou vyrovnané. Poulová a Hossein jsou ti drsnější a přímější, a proto vedle sebe potřebují stydlivějšího Anděla nebo jemnější Josefíkovou. Černou duší a špatným svědomím Williama je frontman doprovodné kapely Matěj Nechvátal. Texty písní, skřeky, řev, svléknuté tričko aj. dokreslují pochody, jež se odehrávají ve Williamovi. Písně, které Nechvátal zpívá, spoluvytvářejí děj na scéně a umožňují proniknout hlouběji do Williamovy duše. Píseň „Kerosene“ zhmotňuje jeho pocity z města, ve kterém se narodil a pravděpodobně i zemře, o jeho vnitřní ztracenosti se příznačně zpívá v „Loose“. „United States of Whatever“ je jen ódou na uplynulou konverzaci, která pro něj příliš neznamenala, a co jiného by mohlo následovat po Lillyině odmítnutí než „Fell in Love with a Girl“, kde se zpívá o citech, které hned neodezní. Na konci si Nechvátal mění místo s představitelem Williama. On jediný se může (a musí) postavit za mikrofon. Je to zpověď, doznání i pokus o show. Tento závěrečný monolog je doprovázen bicími a symbolicky právě sám Nechvátal je doktorem (nebo vnitřním hlasem?), který vede s Willem rozhovor. Josef Vaverka a Filip Kaňkovský se alternují v roli Benneta Francise. Bennetovým hlavním úkolem je ztěžovat život všem postavám, ale především fyzicky a psychicky poni- žovat Chadwicka Meada. Kaňkovského Bennet je zákeř- nější, podlejší, nemilosrdnější, těží ze svého vzhledu (milý úsměv, drobnější postava a blonďaté vlasy), který jej spíše předurčuje pro roli andílka. Kaňkovský je přesvědčivější než Vaverka. Umí odhadnout tempo-rytmus, ví přesně, kdy a co má říci. Suverénně se pohybuje po hracím prostoru, a když je na jevišti, je zřejmé, kdo kraluje. Vaverka typu zlosyna snad více odpovídá fyzicky, ale jeho věty jako by za něj vyslovoval někdo jiný. Jen málokdy se mu povede skutečně vystihnout okamžik pokoření, ponížení, upřímné radosti, lehkého pobavení či překvapení. Mezi těmito fázemi přechází Kaňkovský sebevědoměji. Chadwick je v podání Karla Heřmánka šikanovaný prorok nepříznivých časů budoucích. Jeho až příliš dlouhé monology o konci našeho světa či antihmotě jej staví do dvojlomné situace: všechny nepředstavitelně štve a zároveň jej litují. Heřmánek ztvárnil Chadwicka (spolu s kostýmními výtvarnicemi Tavelovou a Macutkevič) jako loosera, tradiční typ šprta v příliš velkém nemoderním oblečení. A vzezření ubožáka přizpůsobil i postoj těla – přihrbená postava, sklopené oči, nekontrolovatelné pohyby a rozechvělé ruce, kterými si stále posouvá brýle či rovná školní tašku. Je možné jej nesnášet, obdivovat i litovat. Podařilo se mu najít více cest, více pohledů na jednoho nešťastní- ka. Vytvořil charakter a jeho Chadwick je ze všech postav Punk Rocku tou nejkomplexnější. Nejlepší kamarádky Cissy Franksová (Nikol Kouklová) a Tanya Gleasonová (Kristina Sitková) jsou tým, který spolu sdílí lásky, radosti i prohry. Ta rozumnější a drsnější je Sitkové Tanya. Hluboký hlas, originálně stylizované oblečení i účes a nonšalantně zapálená cigaretka z ní dělají větší rebelku než je Cissy. Co jí vede k tomu, že touží po zralejším recenze 7 muži? Proč se tak vehementně zastává Chadwicka? Snad právě proto, že působí mnohem dospěleji než zbylí členové party. Jako by byla jinde než oni, myslí na budoucnost, snaží se být tou, která může být silnější než ostatní. Kouklové Cissy je panenka, princezna, typický teenager, který myslí jen na sebe, svůj vzhled a školu. Kouklová ji nijak „nepolidšťuje“, nečiní ji rozumnější, nesnaží se, aby brala věci s nadhledem. Po celou dobu se nakrucuje, hází ručkama, boky, upravuje svůj vzhled. Když se rozčiluje nad dvojkou z angličtiny, je mnohem přesvědčivější, než když vysvětluje, proč její přítel Bennet ubližuje Chadwickovi. Mnohem méně jí také svědčí poloha tragicky zničené dí- venky v závěru inscenace. Tatam je její panenka, najednou je zničenou antickou hrdinkou, která nelogicky kontrastuje s jejím dosavadním projevem. Posledním z party je Nicholas Chatman (Aleš Bílík). Stoprocentní playboy, který tráví svůj čas posilováním v tě- locvičně a gelováním vlasů před zrcadlem. Bílík je stejně jako Kouklová nebo Heřmánek ideálním představitelem jistého typu studenta. Roli sebevědomého a egoistického svůdce přizpůsobil své chování na jevišti – jak může, tak odhaluje svou vypracovanou hruď, majetnicky se prochá- zí po knihovně, drsně zvládne popíjet i plechovku Coly… Na dusnou atmosféru závěru inscenace dokáže reagovat, spolu se Sitkové Tanyou, právě on. Dlouho nemohou uvěřit, co se kolem nich děje, dlouho si zachovávají své výrazy i klid. Šok i pláč, který následuje potom, je pak rychlý, zdrcující, přesný. Je jen škoda, že padání plechovek z automatu (vyvolané Nicholasovým pádem na automat) vzbuzuje nevhodné úsměvy a ruší tíživou atmosféru (nejen) jeho konce. Scénografie Olgy Macutkevič a Iva K. Kubáka je jednoduchá a minimalistická. Automat na Coca-Colu, školní lavice a tři židle zcela postačují pro dokreslení prostředí knihovny. Automat je nejen zdrojem nápojů, ale i důvodem, proč všichni do knihovny chodí. Díky němu vzniká řada gagů a vtipů, někdy bohužel trochu nevhodných a rušivých. Herci občas s židlemi a stolem manévrují, ale tato práce spíše evokuje snahu trochu pozměnit divákovu perspektivu. V druhém plánu, na místech, kde jsou jindy balkóny hlediště, sídlí kapela United Kondom. Tyčí se nad herci (někdy i nad diváky) a jako by na dění na jevišti dohlížela. Její „odpovědí“ jsou pak písně. Na krátké chvíle se tak dostáváme na pořádný punkový koncert. První absolventský počin studentů třetího a čtvrtého roč- níku KČD je odvážný ve volbě tématu. Stephensova hra se otevřeně věnuje tragickému aktu střelby na škole. Jistá podobnost této hry s filmy, seriály či muzikály ze školního prostředí je nabíledni, ale závěr je oproti nim zcela tíživý a nemilosrdný. Kdo má tedy rád nečekané zvraty, přijde si na své. Jak málo stačí k tomu, aby se z nevinného odmítnutí chlapce dívkou stal motiv pro několikanásobnou vraždu? Jsou v každém kolektivu tak jasně rozdělené role? A vyskytuje se šikana opravdu na KAŽDÉ škole? Důvodů pro uvedení této hry byla tedy celá řada. Inscenační tým režiséra Kubáka a dramaturgyně Novákové se přísně drží textu i typů postav, které Stephens stvořil. Text přeložili, trochu prokrátili a na konci pozměnili. Touto hrou Kubák otevírá řadu aktuálních témat, přibližuje současný drsný svět školního prostředí a činí tak vhodným obsazením herců, jednoduchou scénografií i výbornou hudbou.