Veronika Kořínková

Výchovnou dramatiku jste začala studovat již jako dřívější absolventka vysoké školy. Jakému oboru jste se věnovala předtím? Má nějakou spojitost právě s dramatickou výchovou?

Študovala som bábkoherectvo na Vysokej škole múzických umení v Bratislave. Tento odbor má prepojenie na dramatickú výchovu väčšie, ako si sám uvedomuje. V prvom rade oba obory majú spoločnú väčšinu predmetov. V oboch funguje materiál, rekvizita, či už pri tvorbe postavy v rolovej hre, alebo ako metafora. U bábkohercov však chýba znalosť základných metód dramatickej výchovy. Ešte pred 15timi rokmi sa predmet DV v Bratislave vyučoval, ale nemal podporu a úplne sa vytratil. Práca bábkoherca na Slovensku je zameraná predovšetkým na detského diváka. Je to zatiaľ veľká škoda, že na VŠMU nie je samostatný odbor ani predmet dramatickej výchovy, lebo veľa absolventov herectva aj bábkoherectva učí a venuje sa výchovno vzdelávacím činnostiam. Ja využívam bábkarinu vo veľkej miere vo svojich projektoch. Mám pocit, že jedno bez druhého sa mi nedarí. Musím povedať, že na KVD DAMU je bábkoherectvo na veľmi dobrej úrovni.

Na Slovensku, kde žijete, se snažíte etablovat výchovnou dramatiku. Spolu s kolegy jste založila platformu EDUdrama. Mohla byste popsat její činnost?

S Barborou Jurinovou sme si pripravili desaťročný plán pre investorov, kde sme chceli začať so založením dramacentra, potom sme sa chceli vrhnúť na výskum DV na Slovensku a v opár rokov aj o jej miesto v kurikule pre primárne vzdelávanie. Stalo sa však to, že náš desaťročný plán sa nám zrazil do jedného roka a všetko sa začalo diať naraz.

Získali sme priestory pre dramacentrum, rozbiehame projekty pre školy a voľnočasové zariadenia, realizujeme výskum. Komunikujeme s niektorými poslancami, vďaka čomu sa podarilo vytvoriť pracovné skupiny odborníkov z rôznych oblastí pôsobenia, využívajúcich metodiku dramatickej výchovy vo svojej praxi. Títo ďalej vypracovávajú stratégie, odborné metodické materiály ako podklady pre budúce etablovanie pozície dramatickej výchovy a jej ukotvenie v legislatíve. 

EDUdrama sa tiež stala súčasťou medzinárodnej organizácie IDEA (International Drama Education Association), od posledného stretnutia Asociace českých dramacenter v Hradci Králové sa zapájame aj tu, spolupracujeme s Katedrou výchovnej dramatiky DAMU v Prahe, Vysokou školou múzických umení, nadväzujeme spoluprácu s ďalšími organizáciami na Slovensku (NOC, SNG, SND), v Maďarsku (Káva Drama, Magyar Dramapedagogiai Tarsasag), Fidea vo Fínsku, UCD Dublin a ďalšími.

Snahou EDUdrama ako platformy je tiež vytvárať prostredie pre podporu a rozvíjanie nových foriem a metód spojených s dramatickou výchovou, prinášať podnety zo zahraničia a sprostredkovať dostupné materiály a informácie pre slovenských učiteľov a lektorov. 

Dramatickou výchovu jste vyučovala i v zahraničí. Je nějaký rozdíl v přístupu k dětem a mládeži v ČR, na Slovensku a právě v zahraničí?

Pôsobila som v Dubline na vysokej škole, ktorá s deťmi a mladistvými pracovala poväčšine cez víkendy a letné prázdniny. Musím povedať, že sa jednalo o školu vyslovene herecky zameranú, a tak ma milo prekvapilo, že nemali vôbec nič proti zavedeniu metód dramatickej výchovy do procesu. Pripravili sme tak viacero programov, ktoré ešte stále úspešne pokračujú. Reakcie mnohých účastníkov, rodičov, aj pedagógov na našu prácu boli veľmi pozitívne.

Do jaké míry může dramatická výchova překlenout jazykové nebo etnické bariéry? Máte s tímto nějakou vlastní zkušenost?

Podľa mňa dokáže preklenúť všetky bariéry. Mám skúsenosť, že to rozhodne je vždy veľmi ťažká úloha, ktorá vyžaduje vela času, čítania, prípravy a skúšania. To ma na tomto procese najviac baví a fascinuje. Nájsť cestu ako. Každá skupina, s ktorou som kedy pracovala, bola pre mňa výzva. V Dubline som bola ako pedagóg–asistent pri projekte pre deti s jazykovými poruchami. Tam sme videli výsledky okamžite. Deti, ktoré boli v role a rozprávali ”za postavu” nekoktali. 

Jste matkou malých dětí. Uplatňujete dramatickou výchovu i v rámci každodenní výchovy?

Určite sa mi stáva, že niektoré dramaťácke postupy využívam aj doma. Ale priznám sa, že tam až tak často kreatívna nie som. Moja najstaršia dcéra chodí ku mne na dramaťák, tá si ma užije dosť. Keď sa u nás objavia ďalšie deti (kamaráti alebo rodina), rada im pripravím program, vymýšľam úlohy. Druhá, prostredná dcéra zapája do svojich  dramatických hier všetkých rodinných príslušníkov aj okoloidúcich.  Práve sa mi narodila tretia dcéra, tak sa „moja skupina“ rozrastá...

 

Lukáš Kobrle

Působíte v umělecké agentuře Ambrozia. Jak je její činnost koncipována?

Ambrozia nabízí od roku 2004 volnočasové umělecké vzdělání dětem a mládeži v oborech divadlo, film, muzikál, tanec a média. Naší hlavní aktivitou jsou týdenní kurzy, které pod názvem Ambroziáda probíhají v termínech jarních, letních a podzimních prázdnin v různých městech České republiky, na Slovensku, v Chorvatsku a ve Francii. Ročně těmito kurzy projde zhruba 2000 účastníků. Ambrozia má status obecně prospěšné společnosti - patří tedy do neziskového sektoru. Na rozdíl od některých jiných neziskovek ale naše činnost nestojí na penězích z grantů a dotací. Od začátku jsme chtěli vytvořit takový projekt, který bude schopen přežít, i když nám nikdo nedá na grantech ani korunu. Podařilo se nám propojit obrovskou skupinu mladých zájemců o umělecké vzdělávání a velkou skupinu zkušených umělců, kteří mají chuť učit a předávat. Zjednodušeně řečeno to funguje tak, že zájemci zaplatí kurzovné a my z něj pokryjeme honoráře lektorů a provozní náklady. Případné finanční přebytky nejdou do našich kapes, ale jsou investovány do zkvalitňování naší práce, získávání dalších lektorů, nákupu lepší techniky a vybavení.

V agentuře se věnujete neformálnímu uměleckému vzdělání – je nějaký rozdíl v přístupu vyučujících, kteří se nemusí řídit osnovami?

V současné době se už ani vyučující ve formálním vzdělávání nemusí řídit osnovami. Už zhruba deset let se na základních, středních a základních uměleckých školách vyučuje podle tzv. školních vzdělávacích plánů. Oproti osnovám je rozdíl v tom, že ŠVP neurčují tolik cestu, ale hlavně cíle (tedy kompetence, které si žák z výuky v jednotlivých etapách odnáší). Také naše kurzy mají stanovený určitý vzdělávací plán. Ale samozřejmě týdenní kurz není třeba plánovat tolik jako několikaleté soustavné studium. Naše kurzy jsou hlavně určitou ochutnávkou, alternativou, někdy nadstavbou vůči tomu, čemu se obvykle naši účastníci věnují celoročně (tedy ZUŠ, kroužky atd.). Nabídku základních uměleckých škol doplňujeme tím, že nabízíme obory, které ZUŠ obvykle nenabízejí, ač je o ně mezi současnou mládeží velký zájem. Mluvím o filmu, muzikálu, dabingu, improvizaci, mediální tvorbě, youtuberingu... Další věcí je, že děti celoročně pracují obvykle pod vedením učitelů, zatímco my na naše kurzy získáváme do pozic lektorů i aktivní umělce, kteří by pochopitelně na celoroční pedagogickou práci neměli čas. Neříkám, že lidé z umělecké praxe jsou lepší než učitelé, to rozhodně ne. Ale za ten týden nabídnou dětem svůj pohled na věc a svůj styl práce. Jsou to i lidé jako Jan Přeučil, Martin Dejdar, Tereza Kostková, Jan Šťastný, Arnošt Goldflam, Míša Tomešová – zkrátka osobnosti, které už ve svém oboru něco dokázaly a spolupracovat s nimi na projektu je pro mladé umělce velkým zážitkem a motivací.

Je odlišný i přístup žáků, kteří vzdělání v rámci volnočasových aktivit platí?

Protože celoročně učím i pár hodin na běžné základní škole, mám v této oblasti možnost porovnávat. V prostorách této školy v létě probíhají dva turnusy Ambroziády. A každý, kdo měl srovnání jako já, musel uznat, že ta budova získává při Ambroziádě úplně jinou energii, jako by se celá rozsvítila k nepoznání. Je najednou plná dětí, které jsou motivované, chtějí se učit, chtějí zkoušet nové věci, váží si lektorů... Je to obrovský rozdíl.

Angelika Pintířová

Co vás přivedlo ke studiu dramatické výchovy na DAMU?

Při studiu pedagogiky na FF UK (1989–1994) jsem se potkala s Josefem Valentou a Hankou Kasíkovou a navštěvovala jejich předměty, např. tvořivou dramatiku. Dozvěděla jsem se, že se podílejí na zakládání oboru na DAMU. Pak jsem využívala alespoň těchto základů při své pedagogické práci jak na Střední zdravotnické škole, tak v dívčí škole, a také když jsem vedla kroužek náboženství. Připadalo mi ale dost důležité studovat hlouběji DV především proto, že jsem chtěla začít využívat i dramatické strukturování. Bylo by riskantní pouštět se do toho bez hlubšího vhledu do problematiky.

Jaké místo má dramatická výchova v rámci nařízené ústavní výchovy a vzdělávání, kde vy sama působíte? Pomáhají vám umělecké aktivity v navázání vztahu s dětmi, kterým se věnujete?

Pracuji na oddělení, které je v rámci ústavní výchovy dost specifické. Jsme komunitní oddělení a chlapci mají kromě jiného také problém s užíváním drog (tabák, alkohol, marihuana, ev. i pervitin). Navíc se v poslední době velmi střídají, takže není možná nějaká systematičtější práce. Pokud jsem se o takovou práci pokoušela, tak bylo vždy nutné vést lekci ve dvou nebo více lektorech, kdy ten druhý byl členem skupiny a vlastně klukům ukazoval, že mohou "být trapní". Před lety jsme s chlapci dokonce vytvořili divadelní minitvar - jako prezentaci oddělení pro celý ústav. Na oddělení byla jednou skupina lektorů z KATaPu, takže se kluci zapojili do různých dramatických hrátek. Přímo na oddělení na Klíčově jsme s Vojtou Hanzálkem rok vedli dramatický kroužek. Potenciál tedy vidím velký, ale v současnosti, kdy je velký tlak na práva dítěte, nemáme dlouhodobé pobyty a zvyšuje se administrativa, není už dostatek energie něco více podnikat v rámci běžného provozu. Musela bych pro to mít vyčleněný čas navíc mimo službu. Šlo by také pozvat profesionální skupinu lektorů, ale ani na jedno nejsou peníze.

Pracujete s drogově závislou mládeží. Jsou nějaké konkrétní dramaticko-umělecké postupy, které při práci s nimi využíváte?

Kromě již výše uvedeného jsem občas při sociální skupině používala živé obrazy (např. co mě sem přivedlo, jak tady žiju a co bude, až tu skončím), nebo některé lekce strukturování – tajemný poklad, vykradení banky. Setká se to s úspěchem, pokud je opravdu ještě někdo dospělý rovnocenným členem skupiny. Ideálně, když si ještě vylosuje podřadnou roli, např. plavčíka na lodi, a ostatní mají vyšší postavení, to se pak podařilo vše velmi dobře rozehrát.

Ve své diplomové práci jste se věnovala tématu vztahu katecheze a dramatické výchovy. Kde podle vás leží jejich styčné body?

Našla jsem čtyři pojítka. První z nich je pohled na skutečnost skrze umění, některé pravdy totiž nelze uchopit rozumovými definicemi, ale jen jistým uměleckým obrazem, což se týká i náboženských skutečností. Takový pohled na svět vede k lepšímu porozumění symbolické řeči, která je také řečí náboženství. Dále je to hra, která vyžaduje svobodu i řád, spolupráci i jistý druh pokory, schopnost pustit vážnost světa z rukou, a vede k důvěře v Boha. Posledním pojítkem je příběh, protože křesťanské pravdy jsou nám sdělovány Bohem skrze Bibli, která je plná lidských příběhů. DV napomáhá těmto příběhům rozumět jako modelům života, dovoluje si je "přivlastnit" i v situacích po mnoho století od jejich napsání. Právě práce s Biblí metodami DV je pro mě velmi zajímavá, zkouším ji s různými skupinami, i s těmi, kteří ji vůbec neznají. Je objevná i pro "skalní" křesťany, kteří práci s ní znají jen jako zbožné naslouchání.

 

Antonín Šimůnek

Před KVD jste studoval pedagogickou fakultu, setkal jste se už tam s dramatickou výchovou? Pokud ano, jedná se o odlišné přístupy?

Na pedagogické fakultě jsem studoval učitelství pro druhý stupeň základních škol a pro střední školy. Tam jsme se s využitím metod dramatické výchovy setkali pouze na semináři Jaroslava Provazníka, který nás učil literaturu pro děti. Jeho metody a způsob výuky, využívající z velké většiny právě dramatickou výchovu, byly pro mě velice inspirativní. Nešlo o záměr školy, využití těchto metod bylo jeho osobní volbou. Jinak si nevzpomínám, že bychom vůbec kdy slyšeli o dramatické výchově výraznější zmínku - a to ani v didaktických předmětech. Myslím, že dramatická výchova byla součástí přípravy studentů školní nebo předškolní pedagogiky.

 

Působíte nyní v České televizi na pozici redaktora. Co vás k této změně vedlo?

Učil jsem dva roky na soukromém gymnáziu v Praze (především společenské vědy, češtinu a okrajově také dramatickou výchovu) a příliš mě ta práce nenaplňovala. S nižším finančním ohodnocením ve školství jsem počítal, ale zaskočily mě chaotické poměry na dané škole, špatná spolupráce s vedením i s některými rodiči a celkově nízká prestiž, jakou učitel ve společnosti má. Využil jsem tak příležitost, která se mi naskytla, a odešel do ČT s tím, že k učitelství se mohu případně vrátit vždycky. Teď o tom ale neuvažuji.

Na jaké pozici jste pracoval před vstupem do ČT?

V současné době se už dramatické výchově nevěnuji. Nějaký čas jsem pracoval v NIPOS-ARTAMA (Národní informační a poradenské středisko pro kulturu) jako redaktor časopisu Tvořivá dramatika, který se právě dramatickou výchovou zabývá. Dělal jsem to rád, mimo jiné i proto, že jsem chtěl s oborem zůstávat v kontaktu a svým malým dílem mu pomáhat v dalším rozvoji. Práce ve zpravodajství pro mě ale byla časově čím dál náročnější, takže jsem musel spolupráci s Tvořivou dramatikou ukončit. Ale i když teď v oboru nepracuji, velká část z toho, co mi studium na katedře dalo, mi v mé současné profesi výrazně pomáhá.

Antonín Šimůnek (1983) absolvoval v roce 2010. V současné době pracuje jako redaktor v České televizi.

Lukáš Kobrle (1983) KVD DAMU absolvoval v roce 2011. Působí jako ředitel umělecké agentury Ambrozia.

Angelika Pintířová (1963) absolvovala KVD v roce 2011. Řeholní sestra kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Věnuje se široké paletě aktivit, mezi nimi je i vychovatelství a výuka dramatické výchovy.

Veronika Kořínková (1978) studium na KVD DAMU ukončila v roce 2014.  Působí na Slovensku, kde spoluzaložila vzdělávací projekt EDUdrama.