Lenka Benešová vytvořila devítiminutový dokument na zadání „Můj pohled na skutečnost, na které mi záleží“. Sama se stala jeho protagonistkou a s humorně ironickým nadhledem odkryla svou samotu v životě „single“, s nímž se nehodlá smířit, a podniká cestu za láskou, záměrně pojatou jako jedno velké klišé. Z domova na venkově, kde s maminkou peče linecké cukroví, si do Prahy odváží krabici srdíček a zaručené rady, jak si najít muže. Má se prý přestěhovat na kolej a začít dělat nějaký pořádný sport, aby se s nějakým klukem vůbec mohla seznámit, a v komunikaci s ním by neměla mít vlastní názor, neboť chytré ženy přeci muže děsí. Stejně jako maminka, jež s tatínkem žije šťastně celý život a dceřinu představu vztahu značně romantizuje, by chtěla co nejdříve potkat svého prince. Přes mobilní aplikaci ji však kontaktují většinou jen „jednonoční dobrodruzi“, kteří se při prvním náznaku hledání vážného vztahu stáhnou. Konverzace s nimi je přitom povrchní až banální a představuje spíše jakýsi sport pro vyplnění volného času než skutečný prostředek k seznámení. Z virtuální reality tak dívka uteče zpět na starý dobrý venkov, kde na zlatém poli v červených šatech z nevydařené schůzky pojídá napečená srdíčka. Na radu aktivisty rozdávajícího objetí, jehož potkala v kavárně, kde na schůzku čekala, začne se sebepřijetím a „láskou naplní“ nejprve sama sebe. Šedou realitu tato věčná romantička mění za idylické představy a na svého prince čeká „tam venku“. Dočká se?

Základ dokumentu tvoří komentář autorky doplňující záběry jejího všednodenního života. Výjimku tvoří dva rozhovory, a sice s maminkou při pečení cukroví a poté s aktivistou v kavárně na DAMU; ani zde se však kamera nezaměřuje na samotný rozhovor, nýbrž staticky a nepřirozeně dlouho zachycuje nějakou všední činnost. V prvním případě sleduje celý postup přípravy srdíček, v tom druhém jde o plošný záběr kavárny se všemi jejími ruchy. Z rozporu mezi obrazem a komentářem se v některých případech rodí vtip. Lenka svým nápadníkům na seznamce například říká, že dělá úkoly do školy, zatímco kamera odhaluje, že zabíjí čas zcela jinými aktivitami – úklidem a vařením. Jde přitom opět o hru se stereotypní představou, tentokrát na téma žena a zkouškové. Podobný rozpor, v tomto případě až paradoxní, demaskuje obraz závěrečný, kde hrdinka v červených šatech čeká na lásku v liduprázdné krajině. Vtip pak obsahují i samotné promluvy matky, která poučuje dceru, přičemž na venkově žije diametrálně odlišný život než ona a její rady jsou naivní.

Navzdory osobnímu zadání a námětu postihuje autorka v dokumentu širší fenomén individualistického světa, v němž se láska často zdá být dávno minulou romantickou představou. Mnohem podstatnější však je, že tak činí skrze výraznou (sebe)stylizaci a se sympatickým nadhledem a sebeironickým humorem odkrývá jednotlivá s fenoménem lásky spojená klišé. Představa velké lásky jako z reklamy se tak ve snímku drolí do nicneříkajících, až banálně vyznívajících statických záběrů každodenního života.

Spoko je nej

Jakub Jelínek učinil hlavním hrdinou patnáctiminutového dokumentu svého kamaráda Kryštofa Barvínka. Označení „hlavní hrdina“, jež přebírám z titulků filmu, je přitom vysoce ironické, jelikož Kryštof je mnohem spíše typickým antihrdinou, Oblomovem, který neví, co se sebou. Je studentem estetiky, kterou hodnotí jako zcela zbytečný obor, když se upřímně směje představě, že by si v něm našel práci. Veškerá jeho motivace ke studiu se tak soustředí do vět „Aspoň něco studuju,“ a „Po pěti letech by bylo hloupý to nedodělat.“ Snímek zachycuje jeho život jako nikdy nekončící zábavu – hraje hry na konzoli, na mobilu, s kamarády cestuje a jezdí na skateboardu, a když má odevzdat práci do školy, deadline si jednoduše odloží. Problém přitom nevidí u sebe a neustálé prodlužování studia svádí na hloupou byrokracii. Divák neví, zda Kryštof pracuje, a z informací, jež má k dispozici (např. že se jeho maminka právě vrátila z Číny), se zdá, že je zajištěný díky rodičům. Stravuje se v KFC, domů si objednává pizzu a za vše platí jednoduchým přiložením bezkontaktní karty. Jeho život je bezstarostný. Je to zábava. Je to hra. „Svět zaměstnání je hrozně nudnej. Já bych měl radši jenom mega peněz, jen tak.“

Přestože kamera Kryštofa doprovází na jeho cestách do přírody a zachycuje mimo jiné i adrenalinový sjezd na skateboardu, hlavní těžiště dokumentu je ve slovech a výpovědi protagonisty. Tvůrce je sice studentem střihové skladby, výrazněji však střih používá pouze na začátku filmu, když scénu hraní na konzoli vystřídá telefonátem pedagogovi, v němž Kryštof žádá o posunutí deadlinu s údajným důvodem, že právě objevil podnětnou sekundární literaturu. Vtip vyznívá mnohem více ze samotných Kryštofových promluv, jež zachycují v naší společnosti přítomné myšlenky a nálady, zároveň jsou však stylizovány do tak koncentrované snůšky „keců“, že vytvářejí výpověď až absurdní. Kryštof srovnává dnešní dobu s obdobím komunismu, který byl podle něj pro naše rodiče jednoznačným nepřítelem. Ve chvíli, kdy člověk takto jasně formulovaného nepřítele necítí, postrádá podle něj i smysl života: „Hlavní problém týhle doby je, že není žádnej problém. Můžeš dělat, co chceš, ale zároveň si můžeš jen tak plavat a nedělat nic. Ale zároveň tě to sere. Ty cíle jsou takový nejasný.“ Své pocity přitom vnímá jako generační výpověď: „To je dokument o nás, mladejch klukách, co se v tom velkým světě trochu ztrácej, trochu svojí vinou, trochu ne… Člověk se ale nesmí cejtit ztracenej jenom proto, že neví, co bude za pět let. Je nejlepší nechat to vyplynout.“

 Kryštofovy aktivity jsou vybrány tak, že zobrazují protiklad nudného a banálního života, jemuž se protagonista tolik brání; paralelně s tím je však jako nesmyslný a banální demaskován právě život Kryštofův. Nepřítele, jehož v reálném životě tak postrádá, mu simulují počítačové hry, a v těchto hrách, stejně jako v jízdě na skateboardu, nachází rovněž uměle vytvářený pocit nebezpečí a adrenalin. V kontrastu s absurdní hyperbolou klade autor důraz na autenticitu, když ve filmu ponechává i některé plevelné promluvy, jako např. Kryštofův soukromý telefonát s matkou, který by protagonista, na rozdíl od jízdy na skateboardu, při níž se může patřičně předvést, nejraději vystřihl. Jelínkův střih je však značně minimalistický, což opět v souladu s autenticitou dokumentu dokazuje ve vlastní promluvě zpoza kamery, když „svému subjektu“ zakazuje vypnout rádio, aby se střihem neměl tolik práce. Povahy protagonisty a režiséra se tak úsměvně propojují: podle Kryštofových slov se o něm Jelínek rozhodl natočit dokument proto, že nestíhal, a učinil to co nejjednodušší formou. A promítání filmu se režisér ani nezúčastnil, jelikož si, dle slov ostatních tvůrců, tou dobou užíval na Kanárských ostrovech.

Republika Jágr

Ondřej Šálek prezentoval svou čtrnáctiminutovou dokumentární anketu, v níž se již podruhé, po dřívějším nedokončeném dokumentu Hrát Jágra, věnuje této hokejové superstar. Zaměřuje se na fenomén Jaromíra Jágra v české společnosti, kde je hokejista často nazýván největším Čechem. Postupně se ukazuje, že záměrem dokumentu není vykreslit Jágrovu osobnost, ale spíše obraz, jaký si o ní vytvořili čeští občané – či alespoň jejich záměrně vybraná část. Šálek totiž oslovuje pouze přesně ohraničenou cílovou skupinu: „šedou masu“ Jágrových fanoušků anebo na druhé straně představitele firem, jež na Jágrovi díky nim vydělávají. Respondenti jsou tedy zástupci jedné velké komunity. Snímek pak ukazuje, jak moc velká tato komunita je, a satiricky nahlíží její důvody pro bezmezné uctívání Jágra. Již po vyslechnutí množství příspěvků vměstnaných do prvních dvou minut zjišťujeme, že dotazovaní často ani žádné argumenty nemají, nejdou k podstatě věci a své názory nijak nepodkládají: „Potřebovali bysme taky nějakýho sportovnějšího, mladýho prezidenta a Jarda by měl bejt.“

Spíše než na Jágra si tak divák může vytvořit názor na jeho fanoušky, kteří často usvědčují sami sebe z vlastní hlouposti a film na ně shlíží tak trochu svrchu. Šálek je oslovuje v nákupním centru, kde se koná Jágrova autogramiáda, v hokejové hospodě, na stadionu či u nich doma. Speciálním respondentem je ministr financí Andrej Babiš, který na jakýchsi slavnostech popíjí slivovici se svými voliči a své sympatie k Jágrovi zdůvodňuje pravicovou orientací hokejisty. Odpovědí bodrým voličům pak dokazuje svou vlastní snahu řídit náš stát jako firmu, fungující na principu něco za něco: „Pane ministře, dneska už víme, koho budem volit.“ - „Mě přece volíte za koblihu, ne?“ V dokumentu tak vystupuje jako první ze zástupců firem, jež na Jágrovi profitují; co na tom, že tentokrát je onou firmou Babišova politická strana nebo dokonce stát a že kromě Jágra a dalších slavných osobností, s nimiž se místopředseda rád ukazuje, takto těží především z hlouposti svých voličů. Zástupci skutečných firem rýžujících na značce Jágr jsou pak v dokumentu paparazzi, kteří se na hokejistově slávě přiživují ve svých bulvárních úlovcích, nebo třeba zaměstnankyně firmy potiskující trička (jež pouze decentně využívá některých motivů tak, aby nemusela platit autorská práva – neboť za „čtvrtinu člověka“ je platit nemusí). Majitel Klenotů Aurum hokejistu využil pro svou reklamní kampaň a majitelka muzea čokolády láká návštěvníky na čokoládovou sochu Jágra v životní velikosti.

Od konkrétní osobnosti Jágra se tak otázka stáčí ke smyslu fanouškovství jako takového. V paralele s rybařením se v hokejové rodině prezentuje zkrátka jako koníček, jímž lidé tráví volný čas. Stejně tak paparazzi vidí smysl fandění v úniku z běžného života obyčejných lidí, který je navíc ve srovnání s životem celebrit často šedivý a nudný; díky bulváru mohou tito lidé naopak prožívat svůj sen společně se svými idoly. Film Jágra zobrazuje jako zbožštěnou modlu, osobnost, o níž toho lidé zas tolik nevědí, ale projektují do ní své touhy a představy o lepším životě. Jedním z důkazů boží existence je (např. podle Tomáše Akvinského) představa absolutní dokonalosti – a ukazuje se, že i tak ateistický národ, jakým je (nebo jakým se alespoň prezentuje) ten náš, potřebu něčeho božského v životě má. Namísto abstraktního Boha ji však projektuje do konkrétní slavné osobnosti a Jágra přímo nazývá Bohem. A stejně tak do něho promítá jakýsi ideál vyššího dobra: „To by se mi líbilo, kdyby Jarda byl takovej Mojžíš, kterej by ten náš národ vytáhl z toho našeho sobectví.“ Vstupní premisu, že je Jágr pro český národ Bůh, Šálkův dokument prostřednictvím jednostranně zaměřeného výběru otázek a respondentů spíše ilustruje, než že by se zamýšlel nad příčinami a důsledky tohoto fenoménu. A v pohledu na „šedou masu“ českých občanů, pro niž je božství měřitelné počtem vstřelených branek a volební hlas uplatitelný panákem či koblihou, vyznívá velmi skepticky.

Není pevná hranice

Dokument Nikoly Krutilové byl se svými šesti minutami nejkratším filmem večera. Jako námět posloužil studentce kameraman a pedagog Katedry kamery FAMU Petr Koblovský – epileptik, který se zázračně probudil z dlouhého bezvědomí, do něhož upadl po havárii. Přes pesimistické prognózy lékařů se dnes, posilněný touto zkušeností, i nadále věnuje své práci. Chybí mu přitom celá třetina frontálního laloku, jenž je řídícím centrem celé osobnosti; zajímavé je pak především to, že si Koblovský ony změny ve své osobnosti uvědomuje. V dokumentu se zamýšlí nad hranicí mezi životem a smrtí, již lékaři definují zástavou srdeční anebo mozkové činnosti, ovšem jeho probuzení takto jednoduchou definici zpochybňuje. Podle Koblovského není pevná hranice mezi živou a neživou přírodou, což černobílý film ilustruje také dualitou prostředí, v nichž Koblovského zachycuje – ze smrtí páchnoucí, ovšem jinak sterilní nemocnice se kameraman dostává zpět do života, do přírody, kde symbolicky zažehne oheň.

Obraz tentokrát nemá funkci informativní, nýbrž náladotvornou. Jeho stylizace odpovídá Koblovského chorobě, což dokládá už samotné varování na začátku snímku, jehož záběry mohou vyvolat epileptický záchvat. Fakt, že jsou pocity záchvatu zobrazeny formou, jež ho může sama zapříčinit, je přitom paradoxní. Blikání začíná záběrem nemocničního stropu z jedoucího lůžka, z něhož lze počítat míjející zářivky – podobně jako podle svých slov Koblovský ve statické poloze v pokoji počítá rozplácnuté mouchy. V určitý moment získá obraz vyloženě stroboskopický charakter, když záběry různých realit blikají v rychlém tempu a stejně tak přes sebe mluví několik hlasů. A stejně jako po záchvatu následuje útlum, stroboskop vystřídá střih na černočernou tmu a ticho, narušované pouze pravidelným oddechováním. Toto oddechování se přitom ve filmu ozývá pravidelně jako jakýsi refrén, podobně jako je život epileptika protknut jednotlivými záchvaty. Na konci snímku se navrací i motiv ubíhajícího stropu a vhodně doplňuje závěrečné titulky.

Vytvoření nálady bylo pro autorku vzhledem ke kusosti informací zřejmě stěžejní. Nešlo jí o plastické vykreslení Koblovského osobnosti, ale o přiblížení pocitu člověka, který se vrátil z druhého břehu. Za tímto účelem v dokumentu záměrně nenechala promluvit ani lékaře, kteří by např. mohli s kameramanem polemizovat z odborného hlediska. O Koblovského nehodě či samotné epilepsii se tak v bytostně subjektivním, atmosférickém snímku divák více nedozvídá.

Do zbraně

Dokument Barbory Chalupové měl v porovnání s ostatními filmy výrazně delší stopáž – celých 39 minut. Z toho důvodu, ale také proto, že byl pro mě tematicky jednoznačně nejpřínosnější, jsem si ho nechala na konec, ačkoli byl v rámci večera promítán jako předposlední. Mapuje výzkum čtyř studentek, jež se rozhodnou zjistit, co znamenají zbraně v českém kontextu. Diváci je sledují od počáteční diskuse nad etickými otázkami (co to vůbec zbraň je, jaký je rozdíl třeba mezi pistolí a sekyrou a zda a proč by měl mít občan právo se ozbrojovat), vyslechnou si názory několika držitelů zbrojního průkazu a nakonec jsou svědky čtyř nelegálních cest, jimiž se studentky na základě sázky snaží nějakou zbraň opatřit. Barbora si z internetu zdarma stáhne program a pistoli si vytiskne na 3D tiskárně. Greta koupí revolver na internetu a nechá si ho poslat přes „dead drop“, což znamená, že dodavatel zboží zakope někde v lese a klient si ho na základě zaslaných souřadnic vykope. Alžběta si na radu přítele pořídí historickou zbraň kategorie D, jejíž držení je pro osoby starší 18 let zcela legální. Neúspěšná je pouze Nikola, jež osloví dealery na Václaváku. V závěru filmu si jdou dívky ze svých úlovků za doprovodu rockové hudby vítězoslavně zastřílet; Nikolu nechá Alžběta zapálit alespoň vlastnoručně vytvořenou dýmovnici, jejíž postup výroby je na internetu volně přístupný a snímek ho částečně také zachycuje.

Formálně je film rozdělený do dvou částí. Ta první se podobá v téže době vzniklému internetovému seriálu Semestr, neboť se celá odehrává na obrazovce počítače, před nímž sedí čtyři dívky a doplňují obraz svým komentářem. Divák vidí otevřený internetový prohlížeč s několika záložkami, které dívky pohybem myši postupně vždy otevřou, zběžně srolují článek a pustí video s příspěvkem. Jde přitom o zdařilou mystifikaci, neboť autorkou všech videí je Chalupová. Informace jsou tak divákovi předávány živou, zábavnou formou, jež se navíc nestihne vyčerpat, jelikož od ní autorka ve vhodnou chvíli upustí. Jednotlivé příspěvky držitelů zbraní již pustí ve zručně sestříhané montáži vcelku, aniž by do nich animací obrazovky či komentářem nadále zasahovala. Celou první část pak zakončí vyskočení okna hlásajícího zavirování počítače, jehož se nelze zbavit jinak než tím, že na něj dívky kliknou. Tím spustí druhou část dokumentu, která už sleduje dobrodružné počínání jednotlivých dívek při shánění zbraně, jež tyto hravé formální vstupy nadále nenarušují. Princip se vrací až v závěrečných titulcích rolovaných myší. Zmíněné dobrodružství je přitom skutečně napínavé – v případě Grety, kráčející s rýčem lesem, divák téměř zapomene na přítomnost kamery.

Dokument vznikl v době narůstajícího strachu, způsobeného především uprchlickou krizí, a v demokratické společnosti, směřující k čím dál větší rovnosti mezi občanem a státem. Autoritě státní instituce mnozí lidé přestávají věřit a cítí potřebu zajistit si vlastní bezpečnost sami. Z promluv držitelů zbraní je přitom cítit, že ne vždy jde o lidi, kteří mají zcela zpracovanou etickou stránku věci. Jedna z dotazovaných žen mluví např. o tom, jak jsou zde pravidla pro získání zbrojního pasu dobře a přísně nastavená, a přitom tvrdí, že jedním z hlavních kritérií jsou peníze, jelikož jde o poměrně drahý proces. Zkoušky se navíc dají opakovat, takže kdo má prostředky a zájem, licenci si opatří. Sama sobě přitom respondentka protiřečí také názorem, že střílet by měl umět každý. Jiný střelec zase přirovnává podle něj tak samozřejmé právo držet zbraň k povolení na řízení auta. Při sledování filmu se mě zmocnily podobné pocity absurdity a strachu, jaké ve mně vyvolal už dokument České televize Výchova k válce o státním programu POKOS (Příprava občanů k obraně státu), který od roku 2013 částečně nahrazuje po pádu železné opony zaniklou povinnou brannou výchovu. Zdánlivě normální lidé u sebe nosí zbraně a naše děti se s nimi ne zrovna vhodným a šetrným způsobem učí zacházet ve školách.

 

Mám-li v závěru přeci jen alespoň krátce některé filmy vyzdvihnout, musím být osobní: skrze ženské protagonistky se mě nejvíce dotkly snímky I a Do zbraně, který opravdu srdečně doporučuji, a tématem tápání studenta estetiky rovněž film Spoko je nej. Na snímku Ondřeje Šálka mě trochu rušila jednostrannost a modelovost náhledu a z dokumentu Nikoly Krutilové jsem si toho jakožto divák, který nezná Koblovského, ale ví ledacos o epilepsii, bohužel příliš neodnesla. Obecně však musím uznat, že ať už studenti zvolili náměty osobní (sebe sama, svého kamaráda, pedagoga) anebo fenomény všeobecně známé (Jágra, zbraně), pokaždé skrze ně dokázali nahlédnout nějaké širší téma. Společným jmenovatelem všech pěti dokumentů byl pak pro mě především nadhled (ve většině případů spojený s humorem), jenž přitom nebránil často velmi subjektivně laděné výpovědi. Obstát podle mě konec konců může i banálnější téma – v případě, že je opracováno vybroušenou formou. Z tohoto hlediska ve mně jako v divákovi v oblasti dokumentaristiky poměrně nezkušeném, který by od žánru očekával naopak větší míru objektivity a důraz na informativní funkci, některé z nich vyvolaly až překvapivě podobný dojem jako klasické hrané filmy. Snímky budou opět příležitostně promítány, tak se dívejte!

 

 

Filmečky

Bio Oko

15. 2. 2017

Lenka Benešová: I

Jakub Jelínek: Spoko je nej

Ondřej Šálek: Republika Jágr

Barbora Chalupová: Do zbraně

Nikola Krutilová: Není pevná hranice