Malý prostor fotografického ateliéru 19. století, na první pohled zcela obyčejný, se ve vteřině proměňoval v bitevní pole, snovou krajinu či pokoj novomanželů. Fotily se zde snímky svatební a upomínkové. Stačilo vejít a během okamžiku jste mohli být carem, Švejkem, andělem či divoženkou. Jakoukoliv vaši představu byl ateliér schopen vyplnit. Vždy jste si přáli být mužným válečníkem? Proč nebýt rovnou tím spartským?! Domníváte se, že osamělý bojovník nebude na fotografii působit dosti hrdinsky? Žádný problém. Ateliér disponuje téměř nekonečnou zásobou rekvizit, které vytvoří dokonalou iluzi bojiště. Ani rodina fotografa neváhá přispěchat na pomoc, lehá si na zem a rázem je z vás mužnost sama obklopena oběťmi vašich hrdinských činů. Tajemné úsměvy, pohledy upřené v dál, strojené postoje, výrazná gesta, okázalá prostředí, tak by se dala popsat ateliérová tvorba 19. století. Té době totiž vládla inscenovaná fotografie.

Výstavu s názvem Já? Proměny identity v časech c. k. připravil pro Galerii AMU historik Pavel Scheufler. Všechny snímky pocházejí z archivu rodiny Scheuflerových založeného ve dvacátých letech 20. století. Důraz je kladen na dokumentární hodnotu fotografií. Pro galerii vybral architekt Jan Fabián průřez inscenovanými fotografiemi, které jsou rozděleny do sedmi kategorií v průměru o deseti snímcích – Inscenace zážitků, Neformální týmy, Herci v rolích, Neherci s převleky, Maškarní převleky, Svatební fotografie, Fotografické scény a živé obrazy. Každá z kategorií nás tak seznamuje s jiným typem inscenované fotografie. Jednotlivé názvy jsou vypovídající, a tak jako návštěvník přesně víte, co vás bude v následujícím oddíle čekat.

Co z výstavy jasně vyplývá, je skutečnost, že fotografům 19. století nešlo o zachycení surové reality. Prioritou se pro ně stalo vyobrazení světa kolem nich takového, jaký se jim jevil nebo jakým chtěli, aby se jevil. Jejich představy byly romantické a idealizované. Z fotografií na nás dýchá krása, dokonalost, ale i humor a vtip. Každý snímek byl připravován s naprostou pečlivostí a důrazem na jeho estetické vyzařování. Ošklivost, nedbalost a realita neměly na fotografiích místo, a tak se ono století na základě dobových snímků jeví jako rozverná a roztomilá doba k žití. Zajímavé je tuto skutečnost konfrontovat s dnešním trendem ve fotografickém umění. Soutěže jako World press photo odkazují totiž k něčemu zcela opačnému; surové zachycení reality se naopak stává důležitým. Tomuto faktu se podřizuje vše. Recipient se pak má domnívat, že fotograf byl pouze ve správnou dobu na správném místě se správným foťákem a zmáčkl spoušť. My, dobou ošlehaní diváci, však víme, že ona díla jsou kompozičně promyšlená a často upravovaná pomocí moderních technik. Navíc slovíčko press v názvu sice na první pohled odkazuje k médiu, které by mělo ukazovat pravdu, zároveň jsou ale dalšími překlady slova výrazy jako naléhat, usilovat, vynutit atd. Položme si tedy otázku, do jaké míry se liší tato fotografie a ta z 19. století? Nevracíme se opět k tomu, že fotograf chce zobrazovat realitu takovou, jaká se mu jeví, a ne jaká skutečně je? Odpovídají všechny ty válečné fotografie a snímky hladovějících dětí skutečnosti či autor akcentuje pro sebe podstatné motivy?

Výstava Já? Proměny identity v časech c. k. je tak rozhodně inspirativní, ale u inspirace zůstane, neboť působí spíše jako zárodek než plnohodnotná expozice s jasnou tematickou linkou. Už samotná snaha rozčlenit jednotlivé fotografie do kategorií pokulhává. Jaký je například rozdíl mezi oddílem neherců a maškarních převleků? V prvním máme neznámého muže převlečeného za rytíře a v druhém neznámého muže převlečeného za zbrojnoše. Uvědomuji si, že první fotka byla pořízena pro pouhou zábavu a druhá je spojena s událostí maškarního plesu. Celý oddíl Maškarní převleky však tedy můžeme bez problému zařadit i do Neherců s převleky. A proč se vlastně v jedné zdůrazňuje, že vyobrazené osoby jsou neherci, když u ostatních fotografií na tento fakt není důraz kladen? Snad vhodnější název kategorií by sjednotil rozřazení všech vystavovaných snímků. Jednou je totiž klíčem k zařazení do skupiny skutečnost, že osoba na snímku není hercem, podruhé je ale příčinou událost (např. maškarní, svatba atd.). Nejasnosti nás však provázejí již od samotného vstupu do galerie.

Před sebou spatříme do úrovně ramen navršené dobové oblečení tvořící linii, která vede dvěma směry – do jedné místnosti vlevo a do druhé vpravo. V mase oděvů jsou umístěny v pravidelných intervalech bíle tabulky s nalepenými fotografiemi v podobě tzv. faksimile. Dvakrát je tato linie rozrušena velkými obrazovkami, na kterých se snímky střídají. Každá tabulka je opatřena číslem, které pro návštěvníka v prvních momentech pozbývá smyslu. První tabulka s číslicí jedna je totiž přesně na rozcestí do obou místností, ale nalevo od ní je číslice třicet osm a ani napravo se nenachází tabulka s číslicí dvě. Musíme se tedy sami rozhodnout, kterým ze směrů se vydáme. S úlevou zjistíme, že pořadí fotografií nehraje roli a snímky jsou rozděleny významově, dle kategorií. Střídáme tedy jeden oddíl za druhým. Každý z nich je uveden textovou tabulkou, která nás seznámí se základními informacemi ohledně kategorie inscenované fotografie. Tento popis však většinou pouze rozvádí samotný název, tedy zjednodušeně: tabulka s názvem Neherci s převleky vás obeznamuje s tím, že na snímcích jsou neherci převlečení do rozličných kostýmů.

Když dojdeme na samý konec výstavy, zjistíme, že pán u vstupu má u sebe schované listy, které nesou čísla a popis jednotlivých fotografií (tím se částečně odhaluje záhada číslování snímků), a ačkoliv jsme v galerii samotní, onen pán nás na tuto skutečnost neupozorní. Nebylo by to tolik zarážející, kdyby nám onen pán nechodil stále za zády a bystře nás nesledoval. Pochopte, on je svědkem našeho rozpačitého rozhodování, jakým směrem se vydat, když po číslici jedna marně hledáme tabulku s číslicí dva. Bohužel, toto nebyla jediná věc, nad kterou zůstával rozum stát. Neznámé je i zařazení čtyř skupinových fotografií, které jsou jen tak opřeny o stěnu galerie, zcela mimo masu oděvů a bez čísla. Chyběl i nějaký komentář k osobě pana Scheuflera a jeho práci.

Výstava Já? Proměny identity v časech c. k. je vhodnější pro studenta fotografie, který se zajímá o možnosti ateliérové fotografie 19. století a výslednou podobu fotek zpracovaných jako faksimile. Návštěvníkovi z řad širší veřejnosti bude chybět tematický přesah, ke kterému podstata fotek - jejich inscenovanost - vybízí. Důvodem může být uspořádání fotografií v prostoru galerie, které nesleduje žádnou linii či vývoj, takže celková koncepce výstavy působí jako nahodilá.