DAMU v prostorách DISKu hostila HAMU; proběhl další z večerů Nové generace. Tento projekt si klade za cíl být platformou pro začínající choreografy, tanečníky a mimy. Umožňuje publiku zhlédnout závěrečné výstupy studentů HAMU, jejichž některé prvky se pravděpodobně stanou esencí uměleckého vyjádření nové generace tvůrců.

Prosincový program Nové generace se věnoval jak inscenaci ryze taneční, tak inscenaci více pohybové, ne však zcela nonverbální. První část večera patřila studentce prvního ročníku navazujícího magisterského studia oboru choreografie na Katedře tance Evě Urbanové a její choreografii Být Eva Urbanová versus Being Eva Urban. Na ni, ač neplánovaně (jelikož výběr choreografií uvedených v jednotlivých večerech Nové generace je řízen čistě praktickými aspekty typu „kdo zrovna může“), tematicky navázala choreografie Sofie studentky druhého ročníku magisterského studia Katedry nonverbálního divadla Zdenky Josefi. Obě dámy pracovaly s vyprázdněností prostoru a dojmem nicoty, kterou holá plocha může představovat. Zdenka Josefi využila stísněnost prostoru jako metaforický můstek pro práci s tématem opuštěnosti a vyprázdněnosti života mladé ženy. Oproti tomu téma choreografie Evy Urbanové čerpalo surově a bez sebemenších metafor právě z reálné nezaplněnosti a tupé prázdnoty prostoru, v němž tanečnice přebývá.

 

V rytmu ticha

Choreografie Být Eva Urbanová versus Being Eva Urban tematicky čerpá z prázdného prostoru jeviště, v němž lidské tělo pomalu pozbývá na živosti. Největší pozornost je soustředěna na propojení tance s tichem. Přesně vyměřené pohyby vedou tanečnici po vymezených cestách. Místa mimo tyto linie nevyužívá téměř vůbec. Vystačí si s prostorem, jehož konečnost je definována pomyslnými přímkami (či úsečkami?). Pohybuje se po ostrých úhlech limitních hran. Kdyby měla chodidla namočená v barvě či poprášená křídou, mohl by divák snadno sledovat geometrické obrazce, které by svým tancem malovala na baletizol. Zpočátku se poměrně dlouho pohybuje bez jakéhokoliv hudebního či zvukového doprovodu. Ticho v nás může vyvolávat klid nebo až meditační auru a Eva Urbanová záměrně pracuje právě s touto diváckou zkušeností. Oné meditační auře dodává druhou tvář. Na divákovu mysl útočí drásavé ticho, jež nepřehlučí ani ozvěny rychle se pohybujícího lidského těla narážejícího na okolní vzduch. Tanečnice se pohybuje velmi rychle a těkavě, skoro až roboticky. S pohyby koresponduje pouze její zrychlený dech, který je díky absenci hudby zřetelně slyšet. Vše kolem je však klidné, ustrnulé. Okolní nehybnosti také napomáhá bodové světlo, ve tmě se soustředící na jediný pohybující se subjekt. Tma, ticho a nikde nic. Jen jedna tanečnice, která se může přetrhnout, aby vyvolala alespoň minimální pohyb ve svém okolí, alespoň jedno nadechnutí, alespoň jednu známku života.

Až po uplynutí značné části choreografie se k tanci přidá hudba, ale jde spíše o směsici zvuků a ruchů než o melodickou skladbu. Jako by se tanečnici usilovným tancem podařilo rozproudit alespoň něco, ale ani to se nezdá živé. Fyzičnost jejího těla přesvědčuje o přítomnosti živoucího organismu, ale řád, s jakým je ovládáno, svědčí o něčem zcela opačném. Rachot, připomínající práci mechanických strojů, a pískot spíše podpořily neživost prostoru, ve kterém se ocitla. Hudba, která běžně tanečníkům pomáhá k uměleckému vyjádření, tu přebírá úlohu spíše opačnou. Znesnadňuje tanečnici její přirozenost a nutí ji, aby se hýbala do rytmu něčeho mechanického, co stojí v absolutním rozporu s fyzičností a živostí lidského těla. Nakonec se ono živoucí tělo rozpadá v nicotě podivných zvuků a černočerné tmy a schoulené se hroutí do rohu jeviště.

 

Obědváme každý den ve 12 hodin, ani o minutu déle.

Po krátké pauze vystoupila Zdenka Josefi se svou choreografií Sofie. Sofie je zdánlivě dokonalá žena žijící na periferii velkoměsta. Bydlí s manželem architektem v luxusní vile, kterou od reality bezpečně dělí prosklené zdi a podlahy z bílého mramoru. Volný čas, kterého má Sofie přemíru, zabíjí leštěním manželových trofejí (ve spojení s pohyby, které při těchto slovech protagonistka vytváří, ani při nejsilnější vůli nelze nevnímat tuto skutečnost dvojsmyslně), žehlením a rovnáním manželových košil, obědváním, večeřením s přáteli, povinným tančením na smooth jazz či nakupováním.

Poměrně otřelé téma vyprázdněnosti života bohatých paniček však Zdenka Josefi vypráví, jak pohybově, tak slovně, velmi vtipně. V případě choreografie Sofie obsah určuje formu. Nuda života je předvedena smyčkou neustále se opakujících úkonů. V inscenaci Josefi pracuje s repeticí a zároveň zrychlováním tempa, takže když některé pohyby vytváří třeba popáté, a pokaždé čím dál rychleji, působí ve spojení s dokonalými šatičkami a make-upem jako zaseknutá creepy panenka na klíček. Zároveň mimka ve své choreografii hojně dotváří významy díky mluveným replikám a naopak: od slova plynule přechází k pohybovým pasážím. Monology jsou zde stejně důležité jako pohybová složka inscenace. Hlavní téma je pojmenováno právě jejich prostřednictvím. Stávají se nosnou zdí inscenace a na jejich základě je pak možné pomocí ironie či paradoxu pohybem vytvářet různé metafory a dotvářet smysl.

Po celou dobu představení je důmyslně budován dojem klece. Pocit uzamčenosti neustále dusivě visí ve vzduchu. K tomu Josefi používá, mimo jiné, zvětšený geometrický model krychle o velikosti přibližně jedné náruče. Sedí na ní nebo ji různě přenáší z místa na místo. Nakonec se krychle stane podstavcem, na němž Sofie jako utržená ze řetězu tančí do rytmu diskotékové vypalovačky od Ellie Goulding. Divákům je neustále připomínán její pocit nenaplněnosti života a ztráta veškerých trvalých hodnot, které nahradily hodnoty pomíjivé. Jednou během představení Zdenka Josefi začne komunikovat s publikem. Klade mu otázky a opravdu chce slyšet odpovědi (ano, jak možná lze tušit, stala jsem se dotazovanou). Nejedná se o hluboké úvahy o smyslu života; postavu povrchní dokonalost otupila minimálně natolik, aby se na takové otázky nikdy nikoho neptala. Jedná se o standardní dotaz vášnivé shoppaholičky: „Kdy nejraději nakupujete?” Po kratším výpadku mysli („...to mám odpovídat?!“) se snažím odpovědět tak, aby se na mou odpověď dalo dobře navázat. Stydlivě, ale s předstíráním absolutní lhostejnosti tedy zamumlám „kdykoliv“. Dále už ale Josefi s publikem nijak nepracuje, takže tato snaha o přímou konfrontaci diváka vyzní jako prázdný výstřel do ticha. Na druhou stranu ovšem můžeme onen prázdný výstřel vnímat také jako marnou snahu Sofie navázat kontakt s životem „za zdí“.

Projekt Sofie překvapí především svým humorem. Po anotaci, která slibuje pohybové představení na téma zhroucení žebříčku hodnot daného vstupem do finančně výhodného sňatku a z toho pramenící nenaplněnosti a neštěstí lidské bytosti, bychom mohli čekat depresivní lamentování dotvořené patřičnou expresí pohybu a gest. Místo toho se divák dočká poměrně rozjařené inscenace založené především na repetitivnosti a hře s tempem. Zdenka Josefi tak vytvořila choreografii, která na téma materialismu pohlíží s velkým odstupem a skrze nadsázku dodala tragičnosti osamělého osudu komický nádech.