Listopad 2016, Schaubühne, Berlín. Sleduji autorskou inscenaci s názvem FEAR jednoho z velikánů současného německého divadla, Falka Richtera. V době vzrůstajícího radikálního nacionalismu má Richter zcela patřičně potřebu vypovídat o strachu. Strachu z rozdílů, z neznámého, cizího, z kosmopolitismu, z nejednoznačných identit, multikulturalismu a z příliš reflektované sexuality. Tedy ze všeho, proti čemu v Německu bojuje pravicová strana Alternativa pro Německo, stejně jako nejvyšší představitelé krajní pravice po celé Evropě. Performeři zahlcují velké jeviště politickými slogany a tanečními pohyby vyjadřují emoční stavy, jež v nás strach vyvolává. Simultánně s tím se v projekci objevují portréty představitelů evropských pravicových hnutí (např. Marine Le Penové, Beatrix von Storchové, Geerta Wilderse či norského masového vraha Anderse Behring Breivika) prolínající se s obrazy zombie, které se derou ze svých hrobů. Sami performeři k tomuto kontextu vytvářejí jasnou protiváhu – pocházejí totiž z různých kulturních, rasových a sexuálních menšin. V jednu chvíli vypráví tanečník původem Američan, nyní žijící v Berlíně, jak mu jeho matka volá téměř každý den s otázkou „Slyšel jsi, co zase řekl Trump?“ Jindy se herečka androgynního vzhledu ujímá role Evropy a hovoří za ni: „Jsem koncentrační tábor, jsem kolonizace Afriky. Moji rodiče byli nacisté, urbanisté, objevitelé. Znásilnila jsem jižní Ameriku, v Austrálii jsem spáchala genocidu. Donutila jsem Afriku, aby mluvila mou řečí a věřila v moji Bibli. Jsem vysoká kultura, jsem umění, jsem Beethoven a Shakespeare.“ Richterova koláž končí smírným koncertem performerů, kteří nyní vystupují sami za sebe – za představitele nového mladého Německa, „berlínské hipstery“- v zahradě plné květin.

FEAR zde nezmiňuji náhodou. Premiéra Ve dne v noci mi totiž vzpomínku na Richterovu inscenaci znovuzpřítomnila a od té doby se jí nemůžu zbavit. Oba počiny, německý i český, lze považovat za příklady politicky angažovaného divadla, které o aktuálních otázkách pojednává zábavnou, odlehčenou a především bytostně divadelní formou, díky níž témata na diváka dolehnou mnohem tíživěji. V německém kontextu je daný typ divadla jednou z hlavních současných vývojových linií, která se stala až jakýmsi módním trendem vycházejícím z hluboko zakořeněné tradice. V českém divadle o podobném soustavnějším směřování mluvit nelze. Minulý rok se velké pozornosti dostalo kupříkladu politiku tematizujícímu monodramatu Davida Zábranského a Kamily Polívkové Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny (2016, Studio Hrdinů) nebo kabaretu Městského divadla Zlín s názvem Ovčáček čtveráček (2016, rež. Petr Michálek a kolektiv); jde však o ojedinělé počiny.

Hlavní hnací silou inscenace Ve dne v noci jsou jednotlivá vyprávění čtyř postav. Vzhledem k tomu, že se režisérka Jandáčková s dramaturgyní Natálií Preslovou inspirovaly příběhy skutečných obětí teroristických útoků, má každá z postav svůj reálný předobraz. Policistka Sabah, ztvárňovaná Annou Linhartovou, je ve skutečnosti Clarisse-Jean Philip, jež byla útočníky z Islámského státu zastřelena den po útoku na redakci Charlie Hebdo. Redaktorku a psychiatričku Louisu, skutečným jménem Elsu Cayat, jedinou ženu, která dne 7. ledna 2015 zemřela v redakci humoristického časopisu, hraje Karolína Vágnerová. Keňskému studentovi Kweukemu (Jiří Roskot) byl předobrazem mladík, jenž zahynul během útoků na školu ve městě Garissa v dubnu roku 2015. Francouzského občana muslimského původu Samoula hraje Jan Meduna. Jeho příběh je inspirován osudem Foueda Mohameda-Aggada, který žil v pařížské městské části Saint-Denis a stal se jedním ze strůjců islámského teroru ve francouzské metropoli, což se divák dozvídá až v závěru inscenace. Základními materiály, se kterými tvůrkyně pracovaly, byly především zprávy z českých i zahraničních médií, ale i autentické výpovědi svědků či pozůstalých obětí, z nichž vycházejí životní příběhy postav do momentu útoku. Postavy se střídají ve vyprávěních o svých životech, o začínajících i končících láskách, o hledání vhodného zaměstnání, o svých dětech, rodičích, o každodenních starostech. Detail po detailu popisují den, který předcházel útokům, a poté se stejnou precizností hrůznost onoho okamžiku až do chvíle, kdy se z pekla dostanou ven. To, co zažívají po útocích, je již vlastní fabulace režisérky a dramaturgyně – díky nim můžeme sledovat, jak se s událostí postavy vyrovnávají, dokud konečně nenajdou klid. V ten moment se dění vrací v čase, abychom zjistili, že jsou postavy, stejně jako jejich předobrazy, nikoliv přeživšími, ale oběťmi. A přitom stačila vteřina, aby bylo vše jinak…

Tok jednotlivých příběhů Jandáčková zcela vědomě narušuje a diváky překvapuje jevištními nápady, díky kterým se tíživé téma inscenace místy značně odlehčuje. Do vyprávěcí formy vstupují například fragmenty jiných materiálů, především videoprojekce a výjevy, které herci začnou v druhé části rozehrávat. Studentku Loco, dívku Kweukeho, v jeden moment komicky ztvárňuje Meduna (stejně jako všechny ostatní vedlejší postavy) a přitom ho zpoza lavičky „dabuje“ Linhartová. Když Kweuke popisuje svůj děsivý návrat po útoku do školy, Linhartová s Vagnerovou točí švihadlem a stylizovanou hororovou řečí pronášejí dětskou říkanku „Jedna dvě, Kweuke jde, nese pytel mouky.“ Ani Louisin návrat do normálního života není příliš radostný. Nejenže se děsí muslimů v metru, ale událost nedokáže ze své paměti vytěsnit ani během terapeutických sezení. Na malicherné problémy svých pacientů proto odpovídá zkomolenými slovy myslím/muslím, à la/Aláh, atd.

Tvůrkyně Ve dne v noci diváka konfrontují s událostmi, politickými kauzami, se společenskými mechanismy, které zná a bytostně se ho dotýkají. Nejenže volí kontext poměrně nedávných teroristických útoků, ale v různých chvílích také pouštějí reportáže, jimiž byla zaplněna česká televizní vysílání bezprostředně po nich. Videozáznamy mají převážně funkci ilustrativní, dění na jevišti přitom paradoxně nijak neretardují. Jsou spíše názornými ukázkami doplňujícími vyprávění postav a ukotvujícími dění v inscenaci mimo scénický svět. První část inscenace je završena rychlým sledem informativních zpráv, v nichž se z úst hlasatelů ozývají čísla týkající se počtu mrtvých, zraněných, přeživších. Ve chvíli, kdy se policistka účastní pietní akce před Bataclanem, popisuje, jak se najednou ozval výbuch a dav propukl v paniku. Ve videoprojekci se následně objeví reálný záznam z onoho místa, který panický úprk zachycuje.

V některých momentech videoprojekce jevištní dění dokonce rozvíjejí. Takovou funkci plní reportáž z předávání Zlatých Glóbů, během něhož hollywoodští herci a herečky vyjadřovali soustrast obětem nášivkami a nálepkami Je suis Charlie, což problematice teroristických útoků přidává další rozměr. Ono heslo bylo chápáno dvojím způsobem – buďto jako politické prohlášení, nebo jakési „zpopularizované“ vyjádření solidarity, které je v této reportáži prezentováno. Navíc záznam vytváří svou celkovou atmosférou ironický kontrast k tomu, s čím byl divák konfrontován doposud. „They are all smiling. Of course they’re smiling, it’s Golden Globes!“ uvádí reportáž hlasatelka.

Publiku je promítnuta také videoreportáž o imigrantovi (zřejmě vytvořená samotnými tvůrci inscenace), jenž shání v České republice práci, ale od občanů se mu dostává spíše nepřívětivých reakcí. Téma terorismu tak režisérka nahlíží z dalšího úhlu, který s ním však neoddělitelně souvisí: z hlediska uprchlické krize. Tuto perspektivu pak svým příběhem doplňuje i Kweuke, který jako imigrant přichází do Evropy, jež pro něj představuje „ráj“. („Evropa může být ráj, proč by ne, ale musí se pracovat, a to hodně. Z nebe nepadá nic.“) Tento úhel pohledu podporuje mimo jiné také scénografie Pavly Kamanové. Scénický prostor tvoří čtyři pojízdné plošiny – jedna s obrazovkou, druhá s telefonem, na třetí je postaven stůl a na poslední jídelní automat. Obrazovka na začátku inscenace představuje znečištěný a polorozpadlý panelák jako připomínku toho, v jakých poměrech muslimové ve Francii kvůli společenským a politickým podmínkám žijí. Právě to je v mnohých případech důvodem jejich radikalizace. Z jídelního automatu se později stávají popsané záchodové dveře v baru, z nichž policistka předčítá básničku, která je jakýmsi voláním o pomoc ve Francii trpícího muslima, jak pochopíme vzápětí. Pod větu „žijeme ve světě bez pomoci“ připíše „jsme vám v patách, ve dne v noci“.

Jevištní dění doplňuje i sekvence otázek publicistky Daniely Drtinové, které vznikly přímo pro účely inscenace. Ta Medunovi, nyní v roli sociologa, z obrazovky pokládá otázky o tom, zda si myslí, že jsou oběti teroristických útoků hrdinové. Jandáčková i zde vtipně využívá jevištních prostředků a v jednu chvíli nechává Drtinovou podat sociologovi sklenici vody nebo noviny, které působí jako součást obrazového záznamu, avšak jejím gestem z obrazu zmizí a ve stejný okamžik je Meduna přebírá jakožto reálné předměty.  

Ono „narušování“ je patrné i v rovině herecké, v níž se střídají dvě polohy. Příběhy herci divákům sdělují věcně, bez jakéhokoliv psychologického prožívání. Toho totiž není třeba. Detailní popis průběhu teroristických útoků je sám o sobě natolik otřesný, že na diváka doléhá, aniž by herci museli ztvárňované emoční stavy prožívat. Od postav si naopak udržují velký odstup. Druhá herecká poloha je o něco stylizovanější a patrná v těch částech inscenace, kde se objevují rozehrávané výstupy. Meduna například paroduje sociologa i Olivii Žižkovou v rozhovoru pro DVTV. Vysoce stylizovaně, jaksi „povrchně“, až velmi náznakově pak hraje také dívku Loco. Do stylizované polohy se však dostávají i ostatní herci, například když jednotnými pohyby nejdřív ulehají na klín své terapeutky v podání Vagnerové, poté padají na zem, z níž ale v mžiku zase „klikem“ vstávají. Zpomaleně slaví narozeniny jednoho z redaktorů Charlie Hebdo, divoce tančí, aby zapomněli na to, co zažili, avšak tento tanec pozvolna přejde ve zběsilý útěk.

Pohyblivé plošiny, na nichž na začátku sedí každá z postav v jakési vlastní životní izolaci, vymezují hrací prostor. Herci je však v průběhu inscenace přeskupují, což pochopitelně vyžaduje určitý čas, a proto je těmito přestavbami místy narušováno tempo inscenace. V jednom z posledních obrazů, kdy se postavy snaží dostat z jedné desky na druhou a přitom si musí navzájem podávat ruce, jsou ovšem nakonec využity jako metafora toho, jakým způsobem je možné se s teroristickými útoky vyrovnat – vzájemnou pomocí; sám na to člověk zajisté nestačí a ani by neměl – terorismus se týká každého z nás. Scénický prostor dotváří ještě dva sloupy s malými obrazovkami, které jsou umístěny po stranách jeviště. Na nich jsou většinu času vyobrazené hodinové ciferníky, jež nemilosrdně odpočítávají každou jednu vteřinu životů postav. K nápadité, ozvláštňující formě inscenačnímu týmu nakonec dopomáhá elektronická hudba, kterou přímo na jevišti produkuje duo Killiekrankie. Nejdříve zůstávají v pozadí, stejně jako je i hudba pouze podkresem jevištního dění. Nakonec jsou však na pohyblivé plošině přivezeni do samého středu hracího prostoru a dění zakončují setem, na nějž herci tančí jakýsi katarzní, očišťující tanec.

Hlavní tématem inscenace je tíživá nepředvídatelnost našeho života, v němž se každý sebemenší okamžik stává příčinou řetězení událostí. A když člověk není s vývojem událostí spokojen, má tendenci se ptát, co by se stalo, kdyby v danou chvíli reagoval jinak. Motýlí a dominový efekt. Dva pojmy, které tuto lidskou tendenci popisují a které se stávají zásadními i pro inscenaci Ve dne v noci. V inscenaci se dozvídáme o životech obětí, jež by možná žily, kdyby se neocitly ve špatný moment na špatném místě.

Mimo to však režisérka sděluje něco, co lidskou individualitu přesahuje a stává se věcí celospolečenskou. Vypovídá o terorismu jako o souboru příčin a následků, systému, který řídí i naše životy. Právě z toho důvodu nechává v závěru zaznít slova písně Časy se mění skupiny Golden kids: „Jsi politik, jsi státník, jsi císař a stát, víš, kolik je zemí, tak tolik je vlád.“ Příznačně k tomu jsou na menších obrazovkách promítány portréty představitelů současné české i světové politiky – těch, v jejichž rukou leží aktivní řešení otázky terorismu.

Příběhy skutečných obětí tedy Jandáčkové slouží jako nosný element k tomu, upozornit na současný měnící se svět, který ve své inscenaci zobrazuje i Falk Richter. Teroristické útoky se nám zdají být přílišnou medializací natolik blízké, až v nás podporují vznik iracionálního strachu. Máme pocit, že se jejich obětí může stát kdokoliv a kdykoliv; ve společnosti tím pádem rostou xenofobní tendence vůči imigrantům, kteří v převážné většině hledají v západních zemích jen lepší, klidnější a především dočasné místo k životu. Tvůrci Ve dne v noci v programu inscenace zdůrazňují prohlášení: „Šance, že zemřeme při teroristickém útoku, je stejná jako ta, že vyhrajeme hlavní výhru v loterii,“ kterým demytizují obrazy, jež jsou nám médii předkládány. Richterův FEAR tedy s počinem Jandáčkové spojuje právě ona demytizace, která je sice v berlínské inscenaci zaměřená na hesla krajní pravice, ty však ve společnosti plní stejnou funkci jako mediální obrazy teroristických útoků. Přiživují paranoidní atmosféru a strach.

Nesmíme ale opomenout onu prvně zmíněnou tematickou rovinu inscenace, v níž Jandáčková pokládá psychologickou, až existenciální otázku: co bychom udělali jinak, kdybychom dostali šanci na druhý život? Jak by vypadaly životy Clarissy-Jean, Elsy, Foueda a Kweukeho, kdyby v rozhodující osudné vteřině zareagovali jinak? V tomto směru je otázka terorismu tvůrci částečně depolitizována, kdežto Richterova inscenace se po celou dobu silně a explicitně proti-pravicově vymezuje. Podobně jasné a poměrně extrémní politické stanovisko v počinu Jandáčkové nenajdeme, i když jakési směřování lze pochopitelně vyčíst „mezi řádky“, jak jsme viděli výše. Hlavní spojnicí dvou zmíněných inscenací tak zůstává především zvolená divadelní forma.

Režisérský počin Kashy Jandáčkové je v českém kontextu zdařilý příklad toho, jakým způsobem lze na divadle ztvárňovat současná společenská témata. Nejsilnější je inscenace Ve dne v noci především díky režisérčinu originálnímu nakládání s narativní formou, s jevištní nadsázkou a hravostí, jež tvaru nedovolí sklouznout k přílišné patetičnosti a emotivnosti. Diváka zamrazí až na konci, kdy se na zeď promítnou obličeje reálných lidí, jimž herci propůjčili své hlasy. Zvolenými prostředky Jandáčková v porovnání s Richterem dosahuje objektivnějšího uchopení reality, nesnaží se divákům „vnucovat“ své názorové stanovisko, čímž je podněcuje k přemýšlení, přehodnocování vlastních postojů a potvrzuje tak, proč je důležité, ba dokonce nezbytné, aby divadlo reflektovalo aktuální společensko-politické dění. 

 

Ve dne v noci

Experimentální prostor NoD

 

Režie: Kasha Jandáčková

Dramaturgie: Natálie Preslová

Scénografie: Pavla Kamanová

Lightdesign: Tomáš Morávek

Videodesign: Dominik Žižka

Pohybová spolupráce: Anna Fialová

Hudba: Killiekrankie

Hrají: Anna Linhartová, Karolína Vágnerová, Jan Meduna, Jiří Roskot, Jan Konstera a Jiří Machů.

Premiéra: 8. prosince 2016 v divadle NoD. 

Psáno z repríz: 28. 2. a 21. 3. 2017.