Nahý Harlekýn mezi kontejnery a popelnicemi. Scéna odkazující na holé parkoviště u supermarketu. Jenom beton, plast a barevné automobilové konstrukce. Město zachvátil mor. Autority leží v hromadných hrobech, přeživší se oddávají alkoholu.
Když se minulý rok na podzim představil herecký absolventský ročník KČD v autorské inscenaci Instalace izolace, psala jsem o výsostné generační výpovědi. Každá z postav v ní poměrně přímočaře odkazuje na některý z charakteristických rysů našich vrstevníků, přičemž mám pocit, že Instalaci by měli vidět zejména lidé mimo naši věkovou kategorii. Alespoň v hrubých obrysech se totiž dozvědí, co všechno může znamenat být dnes mladá/mladý. Inscenace Harlekýn je mrtvý režiséra Josefa Doležala navazuje na dramaturgii prozkoumávající pocity frustrace, s nimiž se v souvislosti s budoucností vypořádává jeho (tedy naše) generace.
První polovina inscenace čerpá z témat a motivů commedie dell’arte – otec nutí mladou dívku provdat se za starého muže, ona ale miluje jiného, město zachvacuje mor, dějem provází dvojice sluhů, prohnaný doktor se snaží prodat nefunkční lék. Postavy přitom hovoří nespisovným jazykem (cígo, chálky), exponována je lidská tělesnost (krásná Isabella na scéně zvrací) a agresivita (Coviello se ohání bičem). Největší devízou jsou ovšem zdařilé pohybové gagy či – chcete-li – lazzi, jež mají přesný komediální timinig, působí sebejistě, ale přesto spontánně. Tomáš Čapek jako Harlekýn našlapuje přes patu, doslova se otáčí na podpatku a několikrát s rozběhem skáče „kufr“ do kontejneru. Marek Frňka s Janem Staňkem rozehrávají zoufalé úsilí se přátelsky obejmout, které ovšem značně ztěžuje jejich strach z morové nákazy.
Konflikt ohledně sňatku se nakonec ani nestihne dořešit, jelikož všechny postavy umírají na mor. Než se inscenace definitivně překlopí do druhé, postapokalyptické poloviny, odehraje se ještě scéna hamletovsky hrobnická, v níž dvojice hrobníků komunikuje s Harlekýnem ve verších typu: „Já jsem Ignác a támhleto je Radim. / Skoč tam pro to pivko, to ti radši radim.“ Ještě snad ani nestihnou řečené pivo dopít a už se oba také kácí k zemi. Z původních postav zůstávají naživu pouze Harlekýn, služky Smeraldina (Barbora Vágnerová) a Kolombína (Barbora Váchová).
Mor si vzal všechny pány a dělníky společnosti, čímž ponechal svět napospas nezkušené lůze, alespoň tak by se dala interpretovat druhá polovina Doležalovy inscenace. V ní se skupinka zoufalců povaluje okolo stánku s alkoholem, exuje jednoho panáka za druhým, flirtuje a předhání se v tom, komu umřelo víc příbuzných a známých. Nihilismus jako ze žurnálu! Jenomže člověk možná potřebuje řád, nedokáže jen tak existovat, musí se k někomu nebo k něčemu vztahovat, aby měl jeho život smysl. A tak na scénu přichází opět náš Harlekýn, z něhož se stává nový vůdce přeživší společnosti. Ačkoliv jeho královský výnos se týká pouze organizace párty v domě jeho mrtvého vykořisťovatele, ubozí poddaní mohou konečně svěřit svůj život do rukou někoho jiného. Někteří dokonce spolu s Harlekýnem hecují Smeraldinu, aby jim zatancovala striptýz.
Konečně je zase všechno v pořádku. Alespoň si to myslí chudák Harlekýn, než ho skupinka následovníků začíná postupně opouštět. Dokonce i jeho poněkud krátce trvající známost Kolombína se vymaňuje z jeho objetí a vrací se zpátky do světa venku. Postavy Doležalovy hry si v závěru volí svět chaosu, nejistoty a nihilismu. Raději budou živořit jako zcela svobodná komunita, než aby ohnuly záda pod bičem řádu a pravidel. Harlekýn se tak obloukem vrací na začátek. Opět sedí sám, opět nemá nikoho, usíná. Otázkou pouze zůstává, jestli z něj po probuzení bude sluha, nebo pán.
Josef Doležal dovádí se svými hereckými kolegy a kolegyněmi pocit rozostřené budoucnosti do extrému. Předkládá divákovi situaci naprosté apokalypsy, z níž může být leckomu těžko. Jistě ale není náhoda, že ani Instalace izolace (případně inscenace Spravedliví nastupujícího ročníku) nepřináší příliš veselou vizi společnosti. Zdá se, že napříč celou generací panuje shoda. Pociťujeme strach z mnoha dílčích a po světě roztroušených konfliktů, které postupně eskalují, kolem nás stoupá hladina oceánů a naši rodiče se nám přesto vysmívají, když nosíme plátěné tašky, nejíme maso a pijeme z nerezových flašek. Nemáme z čeho čerpat v případě krize, protože s žádnou nemáme zkušenost. A budoucnost?
Po zhlédnutí představení mi nezbývá než za nás všechny doufat, že se jednou nesejdeme u stánku s plastovými panáky plnými vodky a nebudeme připíjet na vše mrtvé.