Po dlouhém čekání a jednom neúspěšném pokusu se na DAMU podařilo zvolit ombudsmana. Akademická obec si mohla vybrat celkem ze tří kandidátů a kandidátek, kteří se do výběrového řízení přihlásili, a se sto dvěma hlasy z celkem dvou set tří platných byl zvolen do funkce Petr Polák. Jací však byli kandidáti? O čem vypovídá účast necelé třetiny akademické obce, a tedy poměrně malý počet odevzdaných hlasů? Máme jasno, co bude ombudsman dělat a jakými konkrétními způsoby přispěje k lepšímu klimatu na fakultě?
Kandidáti pojali představení svých úvah o postavení a práci ombudsmana velmi odlišně. Rut Kolínská, která skončila na posledním místě, připravila velmi stručnou koncepci. Naopak prezentace již byla konkrétnější ve vztahu k pozici, o níž se ucházela. Pavlína Junová měla koncepci obsáhlejší a jako jediná z kandidátů/ek ji postavila na třech precizně připravených pilířích. Bohužel prezentace byla chaotická. Posledním kandidátem byl Petr Polák. Jím předložená koncepce byla podobně komplexní jako u paní Junové. Chyběl však vhled do výchozí situace, a tedy vstoupil do problematiky na DAMU jako tabula rasa. Funkci ombudsmana prezentoval i v širších souvislostech, kdy by například nad rámec své běžné agendy rád otevíral i témata rovného odměňování.
Celý sled událostí, který odstartovala studentská iniciativa NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET, vyústil vypsáním výběrového řízení na pozici ombudsmana. Osobně pokládám za klíčové problémy, s nimiž iniciativa přišla, strach studentů svěřovat se pedagogům a konfrontovat je kvůli nevhodnému chování nebo malou informovanost o možnostech pomoci. DAMU tak do volby ombudsmana šla s naprosto konkrétními požadavky, alespoň co se prvních úkolů týče. Proto je zvláštní, že Petr Polák i Rut Kolínská se ve svých koncepcích nepokusili alespoň nastínit východiska pro práci na DAMU, jež by vycházela z potřeb školy. Přístup „tabula rasa“, který zvolili, vnímám jako nedostatečný. Hledali bychom totiž vůbec ombudsmana, pokud by nedošlo k performanci? Spíše bychom momentálně řešili jiná témata. Například vyrovnání se s téměř dvouletým odklonem od kontaktní a praktické výuky, která poznamenala nálady studentů související s chutí učit se a vnímáním školy i na naší katedře.
Volba, která kvůli chybě proběhla opakovaně v termínu 1.–3. 4., přinesla oproti prvnímu pokusu o něco vyšší účast. Při prvním nezdařeném pokusu hlasovalo 9,89 procent členů akademické obce, tedy 65 hlasů z celkem 651 oprávněných. Podmínkou ke zvolení tehdy bylo získání alespoň 40 procent hlasů. Při druhém pokusu byla tato podmínka zrušena a jednoduše uspěl kandidát s nejvyšším počtem hlasů. Nebyla ani stanovena podmínka minimální účasti, která by volby legitimizovala. Celkem hlasovalo 203 oprávněných voličů, což znamená účast 31,18 procent.
Celkově mi během celého procesu od nápadu k hlasování chyběla výraznější osvěta fakulty, která by lépe vysvětlila možnosti a potřebu ombudsmana například ve spolupráci s NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET. Studenti mohli být vtaženi pomocí dotazníků nebo společných debat již do procesu tvorby vyhlášky, mohli předat své podněty a požadavky. Připomněl bych například stejnojmennou iniciativu na FAMU, kde se autoři a autorky výzvy pustili do sběru širšího pole dat, jež následně prezentovali akademické obci. Nešlo pouze o získání jednotlivých výpovědí, které tvořily volitelnou položku dotazníku. Jejich výstupy tak mohou do fakultního prostředí přinést více konkrétních zjištění, s nimiž může vedení nebo ombudsmanka fakulty pracovat. Ze zveřejněných dat lze například zjistit, že největšími problémy jsou sexismus, rasismus, xenofobie nebo obecně nevhodné poznámky a vtipy na původ či vzhled jedince. Nebo že 15 % dotázaných se necítí ve škole bezpečně. To jsou zcela konkrétní problémy, které tvoří základ pro další řešení a nápravu. Jak si v tomto porovnání stojí DAMU? Neuskutečnila žádný dotazník nebo jinou podobnou aktivitu, která by pomohla plošně zmapovat potřeby školy a identifikovat jednotlivé problematické jevy, na nichž by se dalo stavět a připravit koncepci volby specifikovanou o dané nežádoucí jevy.
Svůj díl na třetinové volební účasti mohla sehrát i chyba, díky níž se musela volba opakovat v podstatě ihned. Nesprávné zapsání jména jednoho z kandidátů vedlo vedení fakulty k vypsání náhradního termínu. Můžeme jen spekulovat, kolik studentů hlasovalo v řádném termínu a nemuselo postřehnout informační e-mail upozorňující na nutnost opakování volby. Studentům KTK přišla dokonce upomínka i ze strany jednoho z pedagogů, byť dle mého názoru v dosti nešťastné podobě.
Nabízí se otázka, co pro nás ombudsman znamená a jakým způsobem bude přínosný pro zdravé sociální prostředí na fakultě. Existují dva výchozí body, které jsou pro prostředí DAMU aktuálně příznačné. Strach se ozvat a špatná informovanost studentů o možnostech, jak hájit svá práva. S prvním případem může role ombudsmana určitě pomoci mediační prací, případně workshopy, které by mohly dát návod, jak rozlišovat, kdy je pedagogova akce ještě v mezích hranic a kdy už je překračuje, jak se správně vymezit proti jednání, které mi vadí, nebo hned a přímo nalézt odvahu konfrontovat člověka, jehož chování se mi nelíbí. Ve společnosti, která je silně pod vlivem sociálních sítí, je pro nás jednodušší se svěřit nebo si postěžovat pomocí těchto komunikačních kanálů a ztrácíme schopnost si z očí do očí vyříkat situace, které jsou pro nás nekomfortní.
Druhým bodem je nedostatečná informovanost studentů ohledně možností pomoci. Myslím, že by se mělo neustále připomínat, že ombudsman ze své pozice nemůže vyřešit všechny problémy, především ty nejzávažnější. Ombudsman není soudce, není to výkonný ani justiční orgán školy, ani kouzelná víla, která mávnutím proutku nechá naše traumata zmizet. Většinou je jeho práce jenom špičkou ledovce. Ombudsman nás v mnoha případech pouze nasměruje k dalším možnostem řešení poté, co zjistí závažnost problému, případně bude prostředníkem (mediátorem). Nicméně si pamatuji, že když jsem před několika lety na DAMU přišel, konalo se ve velkém tanečním sále povídání s paní děkankou, kde nám bylo sděleno, že u děkanátu funguje schránka, kam můžeme (i anonymně) vhodit své podněty, stížnosti, nebo se svěřit se svými problémy. Taktéž na AMU existuje Etická komise, jež má hájit etický kodex AMU, k jehož dodržování jsme se mimo jiné zavázali při imatrikulaci. Možnosti, jak řešit problémy, zde tedy existovaly již v roce 2017 (a i dřív). Otázkou však je, jak moc zůstalo v povědomí studentů všechno to, co nám bylo tehdy sděleno. Nepamatuji si, že bychom si odnášeli nějaké letáčky, a když zabrousím na webové stránky naší fakulty i celé akademie, chybí mi ucelená struktura, kde bych se mohl dozvědět, jak mohu řešit konkrétní situace ve škole. Až nedávno přibyla v sekci Vše o fakultě sekce Etická kultura na DAMU. Dle mého názoru se měla fakulta, nebo vedení AMU především zaměřit na tento problém a vytvořit na stránkách školy ucelenou sekci pomoci, šlo by o jednorázovou investici a studenti by měli možnost se dozvědět, jak postupovat.
Nedostatek centrálního řešení dává také možnou odpověď na otázku, jestli potřebujeme ombudsmana a k čemu nám bude. Výběrové řízení bylo smluvně postaveno na úvazku 20–80 hodin měsíčně a jde o smlouvu formou dohody. To může značně limitovat počet kandidátů, kteří se o pozici ucházejí. Navíc je z podstaty věci pole působnosti funkce omezeno pouze na prostředí divadelní fakulty a neexistuje provázanost s prací ombudsmana na FAMU, která je tak pouze na dobrovolnosti obou osob. Nemůže ze svého titulu ani pracovat na úrovni celé fakulty nebo například působit na rektorátu a pomáhat tamním pracovníkům.
Pokud bychom měli jednoho ombudsmana pro celou AMU, mohl by pomoci nastavit celoškolní metodiky, které by měly vliv na všechny fakulty i pracoviště rektorátu. Mohl by mít v gesci rozvíjení etického kodexu a přímo pracovat s etickou komisí. Velkým přínosem by mohlo být propojování fakult pomocí společných workshopů, čímž by studenti mohli nalézt společnou řeč i mimo studijní plány, což by silně podpořilo mezifakultní spolupráci a tyto výsledky by se zajisté přenesly i do spolupráce na školních projektech. Neformální vztahy jsou silnější, než jakákoliv snaha uměle propojovat studenty pomocí jednotlivých seminářů a přednášek.
Za opravdu koncepční řešení bych tedy považoval ustanovení jednoho ombudsmana pro celou Akademii múzických umění. Nemyslím si, že jsme tak velká škola, aby každá ze tří fakult potřebovala svého vlastního. I když má každá fakulta svá specifika, jsou oproti jiným školám poměrně úzce provázány. Je na místě se ptát, co bude s pracovníky rektorátu, kdo bude hájit jejich zájmy a problémy? Ombudsman, který by fungoval na úrovni celé AMU, by měl daleko širší možnosti uplatnění svých kompetencí a mohl by se daleko více podílet na zlepšení klimatu na celé škole a zastávat se i pracovníků rektorátu. Nabízí se, že by mohl pracovat v těsné spolupráci s etickou komisí a také se podílet úzce na dalším vývoji etické kultury i skrze rozvíjení konceptu etického kodexu. Přitom by mu zůstala možnost interagovat i na úrovni jednotlivých fakult a díky přehledu o dění na celé akademii by mohl i daleko přesněji uzpůsobovat svou práci na úrovni akademie, aby výsledky měly vliv na celou školu i jednotlivé fakulty. Zároveň by se takovému člověku mohla nabídnout práce na plný úvazek, což by ještě více zvýšilo jeho prestiž a umožnilo by mu díky dostatku času flexibilněji směřovat svůj čas mezi fakultami tak, jak by bylo zrovna potřebné.
Směr, jakým se (ne)koncepční řešení ze strany školy v současné době ubírá, tak velmi limituje možnosti práce ombudsmana. K čemu nám tedy bude ombudsman? K tomu, že se bude věnovat jednotlivým problémům a snaze zlepšit dění na fakultě, ale etická politika zůstane nadále pouze v gesci rektorátu a akademického senátu? Uvítám, pokud budou tyto orgány natolik moudré a k rozhodování ve věcích bezpečného a férového prostředí si pozvou tyto odborníky na budoucí jednání a jejich doporučení vezmou dostatečně vážně.