Studentka doktorského programu na Katedře autorské tvorby a pedagogiky (KATaP) Maryana Kozak střídá ve svém životě mnoho rolí. Jak sama říká, cestuje si galaxiemi divadelního a filmového světa, kde zkouší různé „posty“, a věnuje se také lektorství tajemnem opředené disciplíny a hlavního předmětu katedry – Dialogického jednání s vnitřním partnerem. V rozhovoru mluví velmi otevřeně o průběhu svých studií nejen během lockdownu, odtajňuje „Dialogické“ i to, co se v nejvyšších patrech školy děje. Pojmenovává některé problémy, které ji během nekončícího uměleckého etablování se na školní i mimoškolní půdě potkávají. Kromě toho také čtenářům nabízí skrze své letité a zahraniční zkušenosti praktické návody, jak některým krizím – i v reálném světě – předejít, nebo jak se jim postavit. Navíc jako Ukrajinka žijící od osmi let v České republice má k současným krizím rozhodně co říct!
Mám pocit, že o KATaPu často studenti DAMU ví jenom to, že vaším hlavním předmětem je Dialogické jednání s vnitřním partnerem. Což je navíc disciplína, která se poměrně těžce někomu cizímu popisuje a představuje. Když jsem se o předmětu bavila s někým, kdo si jím prošel – včetně mých spolužáků, kteří „Dialogické“ absolvovali povinně –, vydělily se dvě skupiny. Jedna část předmět naprosto nesnáší, připadá jim zbytečný a nevidí v něm žádný smysl. Ta druhá o „Dialogickém“ mluví nadšeně, je pro ně výzvou i metodou, jak se dostat k sobě. Pochybovala jsi stejně jako někteří studenti DAMU o smyslu této disciplíny a možná i o dalších předmětech, které se u vás na katedře učí?
Myslím, že každý z mých spolužáků – mladších i starších – má jinou zkušenost. Já jsem například během lockdownu doceňovala a vracela se ke znalostem, které jsem se na katedře naučila. Měla jsem o nich konečně čas přemýšlet. Z různých středoškolských a vysokoškolských studií mi nezůstal žádný sešit ani papírek. Na DAMU jsem si každý semestr hodně zapisovala, a tak mám doma asi sedm hutných sešitů. Čas od času si některý z nich vytáhnu, náhodně otevřu a vždycky něco zajímavého najdu. Nejenom tohle vypovídá o tom, že jsem při studiu narazila na spoustu myšlenek a podnětů k zamyšlení, které stále zpracovávám. To samé platí o autorských prezentacích, textech, scénářích, zkoumání pohybu hlasu – je to začátek procesu. Není to opravdu tak, že bych dostudovala KATaP, dostala titul a „šla dál“. KATaP znamená mít možnost a prostor se začít zabývat sebou ve vztahu k různým disciplínám, zahájit tento dlouhodobý proces. Pochopit, kým jsi, kam směřuješ, co tě zajímá, co nezajímá, kde jsou tvé limity; a třeba nabrat vítr do plachet směrem, kterým chceš jít. Často k nám přichází studenti hned po střední škole, kteří si nejsou docela jisti tím, co chtějí dělat dál. Velmi často, neříkám, že je to pravidlo, jsou ale právě tito studenti nejvíce zmateni a ztraceni. Pak samozřejmě automaticky vidí chybu v systému katedry nebo nastavení studia. Chybí jim odstup a někdy i trpělivost. Chce to ale právě čas, který si ne vždy dopřejeme. Čas, který ambiciózní student nechce promrhat, ale naopak urychlit. Taky jsem s tím bojovala.
Pojem „umělecká či tvůrčí krize“ není, myslím, nikomu z našeho okolí cizí. Mluvila jsi o lockdownu jako o momentu, kdy jsi měla možnost a asi i čas vrátit se k některým podnětům ze studia. Pro některé umělce to ale byl opravdu rozhodující okamžik, kdy se sami sebe ptali, zda má umění a divadlo smysl a jestli v něm budou do budoucna pokračovat.
„Covidové“ období se pro mě nakonec stalo nejlepší neplánovou dovolenou mého života. Nechybělo mi nic včetně financí, které jsem naštěstí měla dopředu našetřené. Otupěly mi smysly a vůbec jsem neměla potřebu vyhledávat divadlo. Někteří lidé naopak hledali kontakt s diváky, ale mně vůbec nedávalo smysl vidět se přes kameru, nebo se na živo tajně plížit do divadla. Řekla jsem si, že tyhle pocity nebudu soudit, ale pozorovat. Zpětně vidím, že tohle všechno bylo součástí vnitřního úklidu. V tomhle prázdnu se mi totiž začaly ukazovat priority a podařilo se mi vyházet věci a aktivity, které jsem vlastně dělat nechtěla. Došlo mi, že to, co mi nevycházelo, bylo třeba právě kvůli nedostatku soustředění, času, anebo jsem zkrátka seděla „na více židlích najednou“. S tím pomalu začala odcházet frustrace z toho, že například nemám dodělanou nějakou práci. V tomhle období jsem si také ujasnila, že se přece jen zkusím přihlásit na doktorát a pokračovat v tématu načatém v mé magisterské práci. Vyčistila jsem si poličky priorit a měla konečně čas si odpovědět, proč jsem, kde jsem, co dělám a nedělám a co chci a nechci dělat dál. Zkrátka jsem si udělala velkou a upřímnou sebereflexi. V tom bylo vlastně to „volno“ nejlepší.
Myslím, že to, co jsi pojmenovala, prožívala spousta lidí. Spousta lidí zanevřela na divadelní médium, které při covidu absolutně ztratilo svoje specifika a tím i smysl. Jaký pro tebe byl po dokončení „magistra“ přechod do praxe? Vím, že na KATaPu nejste vedeni k „obsáhnutí“ jedné oborové škatulky, ale formujete se do všestranných uměleckých bytostí. Probíhala u tebe také nějaká deziluze ve spojení střetu s divadelní realitou?
Při přijímačkách probíhá velmi otevřený dialog s celou přijímací komisí, která člověka vřele uvítá a neříká mu: „Přesvědčte nás, že jste dost dobrej, nebo ukažte, co umíte.“ Naopak se ptají, kdo jste, s čím přicházíte, kam směřujete a jak vám katedra může pomoci. Během studia se pak často k tomuto momentu vracíme, když mají studenti pocit, že je třeba někdo příliš nevede, nebo je málo režíruje. Odpovědí ale je, že oni jsou spolutvůrci svého studia a je třeba, aby projevili a řekli, co sami potřebují. Pedagogové se pak snaží každý svým způsobem jít takovým potřebám naproti.
Nikdy mě ani nenapadlo si myslet, že hledání „svého uměleckého já“ probíhá jenom u nás na katedře. Myslím, že je podobně svazující a těžké studovat „jenom“ herectví, a to na jakémkoli oboru či škole. V průběhu studia totiž student může dojít k tomu, že obor nakonec není takový, jaký si ho představoval. Tři, čtyři roky ale utečou rychle. Student je venku ze školy a čelí realitě, kdy najednou není obsazovaný, spíš se tak plácá a neví, kde se stala chyba. To mi přijde jako daleko smutnější scénář, než když jsi na katedře, kde se nemusíš škatulkovat. Všímám si, že spousta lidí trpí tím, že jim nějaký štítek chybí. Potřebují někam zapadat. Chápu je, ale mě už tohle opravdu netrápí a nezajímá. Myslím si, že jsi mnohem zajímavější člověk, když konkrétní nálepku nemusíš mít a ustojíš si to.
Několikrát se mi na DAMU večírku stalo, že první otázka, na kterou se mě někdo zeptal ještě dřív než na mé jméno, bylo: „Z jaké katedry jsi?“ Potřeboval mi nějaký ten štítek dát? Chvíli hádal, neuhodl a byl vyřízený z toho, že se nikam nechci zařadit. Já mám ale zkušenost osmiletého dítěte, které sem přijelo z Ukrajiny. Od dětství jsem se musela vypořádávat s různými nálepkami – dítě z vesnice, přistěhovalkyně, „nevypadáš jako Ukrajinka“, zvláštní přízvuk apod. Kvůli práci rodičů jsme se s rodinou často stěhovali, a tak jsem vystřídala různé školy, dostávala se do nových kolektivů. Nebylo to lehké, ale zvykla jsem si a už dokážu vypozorovat, kam lidé takovým chováním míří. Dnes už se nad tím umím zasmát a trošku si s tím pohrát.
Chápu, to určitě souvisí s tím, že ať chceme nebo ne, je na DAMU jakási umělá hierarchie oborů. Měla si tedy někdy v rámci školy, třeba mezioborových klauzur, pocit, že tě kvůli trochu „neznámému a tajemnému“ KATaPu spolužáci podceňují a že jsi díky této nálepce znevýhodněná?
Obecně si myslím, že lidi od nás jsou spolupracím otevření a vyhledávají je. Osobně jsem byla několikrát přizvána na klauzury KALDu, protože jsem jim jako člověk přišla zajímavá, nebo jim přišlo, že bych se do toho konkrétního projektu hodila. Zkoušení s „Alterňáky“ bylo jiné, jako vlastně každé zkoušení s každým novým kolektivem. Přišla jsem zvenku a oni pracovali svým zajetým způsobem. Neměla jsem jejich tři roky společné studijní a kolektivní zkušenosti, což bylo v něčem nevýhodou a zároveň i výhodou, protože jsem mohla přicházet s novými řešeními a přístupy. Každý jsme měli jinou startovací pozici. „Alterňáci“ byli např. zvyklí, že je někdo „hodí“ do prostoru se spoustou rekvizit a řekne: „A teď si s tím hrajte, hledejte.“ S tím jsem trošku bojovala, připadalo mi mnohem zajímavější sledovat, co se děje v prostoru samo o sobě, bez návodného připomínkování či scénografie. Přesně o takových setkáních a průsečících různých přístupů, vstupování do situací se zvědavostí a otevřeností bez kategorického zavrhování kateder navzájem studium na DAMU je. Občas se bohužel stává, že lidé, kteří u nás byli například na „Dialogickém“ externě a odnesli si z něho pouze letmý dojem, házejí KATaP do červeného šuplíku s nápisem „zlá zkušenost“ nebo „bizár“.
Spolupracovala jsi i s lidmi z KČD?
Ke kontaktu s lidmi z KČD docházelo spíš až v praxi – na castinzích nebo natáčeních. Na škole jsme se potkali maximálně v DISKu. Ale i to už je dnes snad trochu jinak. I já, celkem zpovzdálí, vnímám, že je na této katedře nová generace mladých lidí, kteří mají docela nové a odlišné potřeby a představy o tom, co a jak chtějí dělat.
A jak je to tedy s tím „Dialogickým“? Jak ho v rámci školy vnímáš? Jaké feedbacky kolem něj slýcháš?
Osobně jsem během zkoušení Dialogického jednání viděla až příliš geniálních momentů na to, abych někdy o samotné disciplíně pochybovala. Existuje jako možná nabídka a já jsem byla víc než zvědavá ji zkoušet znovu a znovu. Maximálně jsem se do ní opřela. Pamatuji si, že v druhém ročníku jsem chodila zkoušet i pětkrát týdně s různými skupinami, z nichž jednu ještě vedl profesor Ivan Vyskočil, což bych přála zažít každému. Z pozice asistentky můžu za sebe říct, že právě lidi, kteří Dialogické nejhlasitěji zavrhují, odsuzují či zpochybňují, jsou velmi často ti, kteří se na začátku při jeho zkoušení nejvíc trápí. Neumí se uvolnit, neumí ustát tento druh trapnosti před ostatními, chtějí ho pochopit hned a za každou cenu. Velký rozdíl vidím v tom, jaká je vaše „startovní pozice“. Jestli jste „začátečník nezkušený“, ale zvědavý a otevřený jakémukoli zkoušení, nebo jste „začátečník nabrífovaný“, který slyšel a převzal názory a dojmy od svých starších spolužáků či pedagogů, kteří se této disciplíně snad ani souvisle nevěnovali.
Lektorovala jsi i v zahraničí. Vidíš ve zkoušení „Dialogického“ nějaký rozdíl?
Vedla jsem workshopy například na Slovinsku, v Německu, Polsku, Londýně nebo Kyjevě. Studenti herectví v Kyjevě netušili, co je Dialogické jednání nebo kdo je profesor Vyskočil. Neměli v hlavě převzaté názory a návody, co mají dělat. Vysvětlila jsem jim ve zkratce základní principy zkoušení, a než jsem se stihla otočit, do prostoru vběhli tři studenti najednou. Celá třída se doslova předháněla v tom, kdo půjde zkoušet dřív a kdo pro sebe bude mít nejvíc času. Oni Dialogické pochopili okamžitě. To bylo fantastické.
Nedávno mě překvapila informace od studentů KALD, kteří ve svém ateliéru prý zkoušeli Dialogické jednání pod vedením svého externího pedagoga, který není z KATaPu, tedy není naším asistentem ani pravidelným studentem. Navíc všichni naši vyučující a praktikující asistenti mají na hodiny docházet a sami si pravidelně zkoušet, aby byli skutečně „v dobré kondici“. Proto se domnívám, že když někdo chce se studenty zkoušet cvičení, které vychází, nebo je inspirované Dialogickým jednáním, bylo by určitě dobré ho odlišit a pojmenovat jinak, aby zejména tito studenti nezískali o disciplíně klamné představy a v Kafe DAMU mi nevysvětlovali „proč Dialogické nefunguje“.
Ráda bych si myslela, že to, co jsi tady pojmenovala, bude jen nějaké hašteření v rámci školy. Bohužel je ale odstrašující v rámci rozkrývajících se kauz, témat iniciativy Nemusíš to vydržet a zároveň veřejného pojmenovávání, jak je umělecké prostředí toxické, slyšet, že tahle toxicita začíná právě už na škole. Navíc se pak přirozeně přenáší do praxe. Vzpomeneš si na nějaký toxický zážitek nebo období?
Pořád se nacházím v takovém přechodu. Z katedry odbočuji k jiným profesím a zároveň se k ní pořád vracím. Magistra jsem dokončila v roce 2018. Už předtím jsem se věnovala filmové produkci a u filmu si přivydělávala. Občas jsem se angažovala i jako herečka v menších projektech. Po skončení magistra mi ale zavolal kamarád a přes jednu reklamu jsem se dostala do netflixového projektu. Vstoupila jsem do rozjetého vlaku a pět měsíců jsem neměla čas vůbec na nic jiného. Říkala jsem si, že si vlastně potřebuji od školy odpočinout, ale zároveň jsem neměla žádnou záchrannou brzdu a reflexy, abych se vrátila. U filmu jsem byla nakonec dva roky. Jestli jsem měla nějaké druhé vyhoření, tak to rozhodně bylo v této době.
Martina Musilová mi jednou řekla něco ve smyslu: „Čas a energie jsou nenahraditelné zdroje, které si musíme hlídat, protože jednou dojdou, nebudeme mít z čeho brát a už tu životní baterku jen tak nenabijeme.“ A já si během zmiňovaných dvou let tuhle baterku brutálně vybila. Když jsem konečně měla domluvenou uměleckou rezidenci v Bratislavě, bylo to fiasko. Po skončení jednoho natáčení ze mě totiž byla unavená troska, která potřebovala dospat půl roku. Jak jsem už říkala, tohle jsem si naštěstí srovnala během covidu a teď vím, že nejsem netalentovaná a mám co říct. Když ale chybí energie, kreativita neproudí.
Každý má zodpovědnost sám vůči sobě a své tvorbě a je moc důležité najít si řád a dodržovat základní věci, jako je spánek, zdravé jídlo atd. V Kyjevě měl jeden vedoucí pedagog opakovaně promluvy ke studentům prvního ročníku o tom, jak je důležité, aby pochopili, kdy přesně potřebují jíst a co. Označoval to jako stavební kameny k tomu, abychom se ve škole nezničili, neutopili a fungovali – jak fyzicky, tak psychicky. Jak jsem zmiňovala výše, tohle je dle mého takový zdravý základ, jak být připravený na přechod do praxe. Když se už na škole naučíš pracovat, fungovat zdravě v rámci svých možností a svého potenciálu, mít režim a samostatně myslet, budeš v praxi už mnohem silnější ryba, která doplave dál.
Několikrát už jsi zmiňovala svou národnost. Jak moc jsi na KATaPu pracovala s tím, že jsi Ukrajinka? Vyzdvihovali jste v rámci studia svoji identitu? Bylo to pro tebe a tvé pedagogy tématem?
Otázka identity je strašně zajímavá, hluboká a bolestivá. Přechod z jiné země rozhodně není jednoduchý. Zvlášť když do ní přicházíte nedobrovolně a za velice traumatických podmínek. Moji rodiče nás se sestrou do České republiky vzali z vědomého rozhodnutí. Já jsem se ale stěhovat nechtěla, byla jsem sice zvědavá, ale měla jsem ráda svoji zemi, své kamarády, babičky. Žádné velké vykořenění jsem nezažila, ale vnímala jsem náladu české společnosti vůči Ukrajincům, což bylo velmi srdcebolné a Českou republiku mi to hodně zprotivilo. Chápu, jak se nyní váleční přistěhovalci nejen z Ukrajiny, ale třeba i ze Sýrie, cítí. Stát je „zařadí“ do bezpečného, ale izolovaného prostředí, odkud není tak docela jednoduché účastnit se života tak, jak je člověk zvyklý ve svém přirozeném domácím prostředí.
Na základní a střední škole jsem svou identitu potřebovala hodně bránit. Vždycky jsem byla hrdá na to, odkud pocházím. Když jsme se se ségrou a rodiči přestěhovali v mých osmi letech do České republiky, rozhodla jsem se, že budu Češka, a snažila se pro to udělat všechno. Moje rodina nikdy v ukrajinské komunitě nebyla. Rodiče naopak chtěli, abychom měli „všechno české nebo zápaďácké“. Největší boje ale nakonec stejně probíhaly v mé hlavě, když jsem měla pocit, že mám pořád silný ukrajinský přízvuk. Nejvíce jsem se s tím prala právě na DAMU při různých hodinách přednesu a „hlasovkách“, kdy jsem snad upadala i do menších depresí. Češtinu jsem pořád „necítila“ a neslyšela. Ale naše výjimečná pedagožka paní Vítězslava Ada Fryntová mě na jedné hodině ujistila, že nejde o to překonat přízvuk nebo hlasový handicap, ale o porozumění toho, co říkáš, a z mých obav mě postupně vyvázala. Nyní jsem v Česku dvacet pět let a málo lidí pozná, že nejsem rodilá Češka. Čeština mnou každý rok víc a víc prorůstá a já si ji vychutnávám.
Vytvořila jsi v rámci školy nebo i mimo ni nějaký projekt o své rodné zemi?
Polovina mých klauzur – tzv. malých autorských prezentací – souvisela s Ukrajinou nebo mým dětstvím tam. Pedagogové mě do ničeho nenutili a nebyla jsme vyzdvihovaná a definovaná jako Maryana-Ukrajinka. Na naší katedře je rozhodně velký prostor i zájem o mezikulturní dialog. Moje závěrečná autorská prezentace se jmenovala Oj Kyjeve, Kyjeve a vznikla jako reflexe mého ročního pobytu v Kyjevě v roce 2017. Přemýšlím, že bych se k ní chtěla vrátit, oprášit ji a v tomto novém šíleném kontextu znovu sdílet. Myslím, že můžu být jedině překvapená, jak se promění téma a původní „message“.
Stalo se ti někdy, že by tě tvoje národnost na DAMU nebo obecně v umění nějak omezovala?
Nic takového si naštěstí nevybavuju. Věděla jsem, kdo jsem, a neměla jsem potřebu nikomu nic dokazovat. Myslím, že v tomhle je náš obor dost vstřícný a otevřený. Navíc jsem v Česku už taková polodomorodkyně. Ale když mi například chodí nějaké nabídky na casting do filmu, jsou to často role ruských děvčat, prostitutek a uklízeček. Říkala jsem si, že je opravdu zajímavé, jaké role se v České republice pro ukrajinské ženy a herečky píšou. Když takové nabídky chodí, vnímám je jako signální majáček, který mě upozorňuje na to, co se tu točí, kdo za filmy stojí, pro koho takové filmy jsou vůbec určeny a jak je zde na ukrajinskou menšinu nahlíženo. Tvůrci – opravdu především režiséři-muži – se totiž tváří, jak invenčně, aktuálně a progresivně společnost reflektují, ale mně připadá, že je to zatím dost stereotypní a omezený pohled.
Mluvila si o obnově svého projektu Oj Kyjeve, Kyjeve. Myslíš, že právě umění a divadlo je něčím, co v může v době krize a války lidem pomáhat? Rozptýlit je, anebo k nim naopak o takových situacích promlouvat právě skrze silné a přímé autorské výpovědi?
Umění teď vnímám jako stěžejní komunikační kanál. Jako žílu, která může zprostředkovávat ukrajinskou kulturu do Čech, Evropy a světa. Před válkou ukrajinské umění takovou pozornost společnosti nemělo. Je důležité teď zapracovat na tom, aby se silně vyvážil vykonstruovaný, ale vžitý dojem, že ukrajinské se rovná ruské. Tenhle názorový paskvil se pěstuje několik stovek let a je sovětským, postsovětským, „kágébáckým“, zcela záměrným produktem moskevské diplomacie, která přesvědčuje lidi, že „ukrajinské“ vždy bylo někde hodně nízko, nebo nejlépe nebylo vůbec. Ještě před Majdanem (2013/2014) bylo pro většinu Ukrajinců naprosto běžné a vlastně normální, že se v ukrajinských rádiích nepřetržitě hrálo 95 % rusky mluvené hudby. Každý měl tehdy dost svých problémů, aby se pídil po tom, kdo vlastní tahle rádia, kdo vlastní a platí tyhle stanice, kdo platí televizní kanály, noviny a skrze ně lobuje za svoje politicko-ekonomické zájmy a kšefty. Lidi netrápilo, proč se v televizi dokola točí sovětská filmová klasika nebo proč ukrajinské stadiony vyprodávají hvězdy ruského popkulturního prostoru. Po Majdanu přišla obrovská kocovina a změna. Začaly vznikat nezávislé zpravodajské kanály (Hromadske TV, Espreso TV). Vznikly ukrajinské radiostanice, které začaly hrát ukrajinskou hudbu a protežovat ukrajinské umělce a umělkyně. Nešlo o to, že by tady dřív tihle umělci nebyli. Jen se o nich nevědělo, nedostávalo se jim draze financovaného vysílacího času. Stejná situace přichází i dnes. Lidé nejen v Čechách najednou objevují a registrují ukrajinské umění.
Osobně si myslím, že se potřebujeme angažovat právě ve všech formách umění, které by v první řadě měly „dovzdělat“ jak Čechy, tak i samotné Ukrajince v tom, že existuje ukrajinský národ s vlastní bohatou kulturou i řečí. A že tady byli a jsou výjimeční ukrajinští spisovatelé, divadelníci, režiséři, herci, filozofové, politologové. Aby se do povědomí dostala jména jako Hryhorij Skovoroda, Taras Ševčenko, Lesja Ukrajinka, Les Kurbas, Karpenko-Karyj nebo z moderních třeba spisovatelé Oksana Zabužko, Jurij Andruchovyč, Serhij Žadan a herci Bohdan Stupka a Ivan Mikolajčuk.
Je důležité, aby se přestalo mluvit o bratrských národech s mírovou holubicí na bílém praporu. Aby se přestalo mluvit o tom, jak moc je ukrajinština podobná ruštině. Není a nikdy nebyla. Ukrajinci mluví rusky z podobných důvodu jako Češi kdysi mluvili německy. Když si tohle uvědomíme, bude to velký krok vpřed. Jedna z nejvýznamnějších ukrajinských dramatiček a scenáristek Natálie Vorožbytová v dubnu sdílela na sociálních sítích tato slova: „Nepřejte nám mír, přejte nám vítězství. Mír na Ukrajině je možný jen po vítězství!“
V České republice probíhají sbírky, benefiční akce, divadla a kina organizují pro ukrajinské děti různé programy. Připadá mi, že i moji vrstevníci především z uměleckých škol se velmi angažují a dávají najevo, že jim situace na Ukrajině není lhostejná. Vím, že někteří lidé i pedagogové z DAMU pomáhají Ukrajincům s ubytováním, prací nebo začleněním do školy. Jaký z toho máš pocit?
Moje sestra bydlí v Berlíně, který se, myslím, dost odlišuje od zbytku Německa. Přesto, když sestra přijela poprvé od začátku války do Prahy, měla slzy v očích. Všude po Praze viděla ukrajinské vlajky a cítila celkově velkou solidaritu. V Berlíně se se začátkem války dostávala do bolestivých diskusí i s blízkými lidmi ze svého okolí, kteří měli problém se vůči Rusku vymezit a měli potřebu hájit a vysvětlovat toto „válečné nedorozumění“. Když třeba v Berlíně na oslavy konce druhé světové války někdo přišel v modro-žluté, měl problém u policie, jelikož tím automaticky „provokoval“ fanoušky Sovětského svazu. Česká historická zkušenost je zkrátka docela jiná.
Když se lidé dozví, že jsem z Ukrajiny, velmi empaticky se mě ptají na můj názor, rodinnou situaci a taky rady, jak dál pomáhat. Opravdu velmi nerada komukoli chtěně i nechtěně radím, ale v takových chvílích dělám výjimku a nedržím se zkrátka. Nejlepší univerzální rada do každé pře a vyhrocené diskuse, kterou jsem dostala od svých drahých kamarádu z pražského Jižního města, je, dovolte mi citovat: „Nebuď bigotní debil!“
Co my jako umělci můžeme teď pro Ukrajinu udělat? Kromě finanční podpory a vyjádření solidarity třeba uvádět ukrajinské umělce? Podporovat ukrajinské umění? Vést otevřený dialog a dávat najevo svůj postoj?
Na Radiu Wave například pouštěli hudební pásmo ukrajinských interpretů. Moderátor Milan Cais říkal, jak je překvapený kvalitou a rozmanitostí ukrajinské hudební scény. Některé texty také překládal, ale bohužel docela nepřesně. To je ale malá daň za to, že se tímto způsobem ukrajinské umění konečně dostává do povědomí lidí. Pro většinu lidí je to čerstvé, živé a neznámé území.
Byla bych strašně ráda, kdyby se v českém divadle začali objevovat ukrajinští dramatici. Pořád nechápu, proč se tady ještě neinscenovala Moskoviada (autor: Jurij Andrukhovych), dávno přeložená do češtiny. Důležité je také nepropadat extrémním emocím, nešířit fake news a nezjišťovat si historii Ukrajiny jenom přes Wikipedii. Historie země je velmi komplikovaná, bolestivá a neskutečně barevná. „Nepřepálit se“ ve smyslu jenom se dojímat a dělat něco za každou cenu. Člověk je pak akorát frustrovaný a je podle mě mnohem lepší se zamyslet, dát si čas a udělat něco kvalitnějšího a správně mířeného.
Já i mí rodiče jsme dojatí, jak Češi především v první vlně na situaci zareagovali. Sama se snažím manicky nekontrolovat média a trochu se v tomhle ohledu vypínat, i když je to samozřejmě těžké. Když jedu k rodičům, snažím se diskusi stočit jakýmkoli jiným směrem, ale pokaždé stejně sklouzneme k válce. Máme přátele, kteří stále žijí na západní Ukrajině nebo v Kyjevě. Ostatně o čemkoli se nyní s kýmkoli bavíme, směřuje konverzace k Ukrajině.
Na Ukrajině se říká taková věta, kterou nyní začínám chápat mnohem silněji: „Kdyby opravdu celá Ukrajina zahovořila ukrajinsky, Putin by chcípnul.“ To je totiž v Rusku zatím něco nepředstavitelného, protože „velcí papalášové“ se Ukrajinu snažili a snaží rozdrobit, vymýtit, vypálit, udusit. Proto je otázka ukrajinizace Ukrajiny tak velká a důležitá. Nechtěla jsem být ten člověk, který lidem pořád něco cpe, ale teď je rozhodně ten pravý čas se do toho pořádně položit a trpělivě vést „odboj na své vlastní frontě“ se zdviženou hlavou, vnitřním klidem a sebevědomím.