V minulých číslech časopisu Hybris se pod rubrikou Dialogy vždy ukrývaly rozhovory se studenty, absolventy a pedagogy kateder DAMU. Tři čísla následující, počínaje tímto, budou výjimečná, protože se skrze sérii rozhovorů představí Katedra teorie a kritiky (KTK). Ta totiž na jaře příštího roku slaví dvacáté výročí svého založení.
Jako nově příchozí student magisterského ročníku jsem využila příležitosti poznat KTK a zeptala se čtyř studentů na to, jaká je nejenom naše katedra, ale především jací jsou její studenti - budoucí kritici, teoretikové, dramaturgové…
Na mé otázky odpovídali Ludvík Píza z druhého a Tereza Kosáková ze třetího ročníku bakalářského studia, Helena Jonášová z prvního ročníku magisterského studia a Hana Lehečková, která druhým rokem studuje v doktorském programu.
Osobně jsem se pro studium oboru teorie a kritika rozhodla po střední škole. Předtím jsem zvažovala herectví, režii i dramaturgii. Tehdy jsem však poznala, jak moc mě baví psaní, ať už o divadle nebo o čemkoliv jiném. Kdy jste se pro studium tohoto oboru rozhodli Vy? Odkud jste na KTK přišli?
Ludvík: Rozhodl jsem se v době, kdy jsem byl už na jiné vysoké. Studoval jsem angličtinu a francouzštinu pro komerční praxi v Plzni, kterou jsem ale vůbec studovat nechtěl. Naopak DAMU mě lákala odjakživa. Hledal jsem zároveň nějaký obor, který by se věnoval spíš psaní, protože jsem měl pocit, že na režii nemám, že by mě to nebavilo. Teorie a kritika se nabízela jako varianta, která je na práci s textem zaměřena primárně. To mě oslovilo.
Tereza: Jsem z doktorské rodiny, takže jsem si dlouhou dobu myslela, že budu také doktorka. A pak se to v septimě na gymnáziu zlomilo. Najednou jsem přišla na to, že bych to nejspíš úplně nezvládla, tak jsem začala zvažovat něco více humanitního. V té době mě zaujala žurnalistika, zároveň jsem si ale dost zásadně uvědomovala, že nechci psát články o sportu nebo o politice, která mě tolik nelákala. Přemýšlela jsem nad tím, že častokrát periodika stejně vyhledávají někoho, kdo je odborníkem v dané oblasti. A tím, že mě bavila kultura, tak jsem, skoro na poslední chvíli v oktávě, narazila na obor Teorie a kritika a říkala jsem si, že by bylo fajn to zkusit. Byla to přesně ta oblast, která mě zajímá a která by mě bavila i v nějakém dlouhodobém horizontu.
Helena: Já jsem studovala Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy. Studium zde jsem zakončila rigorózní zkouškou. Věnovala jsem se výzkumu divadelního plakátu, což byl vlastně důvod, proč jsem se chtěla zabývat i nadále divadelní vizualitou a teorií obecně. Zajímá mě tedy více teorie než divadelní kritika.
Hana: Na KTK jsem přišla z gymplu, v devatenácti po maturitě. Co se týče rozhodnutí pro obor teorie a kritika, jeho náplň mě zaujala hned na první dobrou. Má mimochodem skvěle čtivou anotaci na webových stránkách DAMU. S čím jsem ale měla problém, byl samotný jeho název. Teorie a kritika mi vždycky znělo hrozně „suše“ a „nesympaticky“. Když jsem byla v prváku, začala jsem poznávat nejen studenty DAMU, ale i studenty z jiných vysokých škol. Vždycky se mě někdo zeptal, co studuješ, a já jsem řekla DAMU, oni se vždycky rozzářili jako „jé, DAMU“, a ptali se mě, co na DAMU studuji. Když jsem odpověděla, že teorii a kritiku, vždycky bylo vidět, jak ten rozzářený pohled najednou zhasnul. I kvůli tomu jsem se první dva roky zdráhala přiznávat, jaký obor vlastně studuji. Teď už to ale říkám hrdě!
Studium na DAMU pro mě bylo snem již od mala. Měla jsem tedy velká očekávání týkající se především prostředí, které je pro mě inspirující v tom, jak je propojeno s uměleckou praxí. Jaká byla Vaše očekávání od katedry a jak se nakonec naplnila?
Ludvík: Byl jsem na dni otevřených dveří a myslím si, že tam bylo vše prezentováno docela věcně, nic nezkrášlovali. Studium, alespoň v bakaláři, nabízí možnost vyzkoušet si fakt všechno. Máš náhled do nějakých praktičtějších věcí, ale zároveň je důraz kladený na texty, analýzu, interpretaci. V tomhle ohledu to tedy pro mě splnilo očekávání. Zároveň, když už člověk tady na škole je, tak vidí, jak je těžké se prosadit nebo uplatnit ještě někde jinde. Nějaké možnosti katedra nabízí, ale pak už je jen na tobě, jak moc se chceš začleňovat.
Tereza: Vůbec si teď nevzpomínám na nějaká svá očekávání. KTK mě překvapila především v tom, jak má koncipovaný studijní plán. Student projde, především v bakalářském programu, výukou skoro každé katedry. Má tedy povědomí o tom, jak se inscenace prakticky vytváří. Vůbec mě třeba nenapadlo, že bych měla hodiny s režiséry. Líbí se mi i to, že nemáme jednoho pedagoga na kritiku, názory na ni se tedy během každého roku proměňují.
Helena: Neměla jsem žádná očekávání a jsem naprosto spokojená s tím, jak to teď je.
Hana: Upřímně řečeno si nevzpomínám, jaká byla má očekávání od katedry, protože to bylo hodně spojené s tím, že přišla velká životní změna obecně. Odstěhuješ se od rodičů, bydlíš sama, živíš se sama, žiješ v cizím městě, poznáváš nové lidi a tak. V mém případě šlo spíš o nějaká očekávání od nové životní etapy celkově. Co se ale týče katedry, tak jsem rozhodně nebyla zklamaná či frustrovaná. Je fakt, že jsem na KTK nešla s pocitem „jo, tohle je přesně to, co chci dělat a kde chci být“, ale naopak jsem ze začátku hodně pochybovala. Vždycky mě překvapovali lidé, co na katedru šli s jasným přesvědčením, že to je to, co chtějí dělat a kde chtějí být. Zajímavé je, že v průběhu studia u nich zájem často nakonec opadl a ze školy odešli nebo se jí nevěnovali naplno. U mě to bylo naopak. Já jsem katedru přijala za svou až v průběhu studia a nebyla to pro mě samozřejmost.
Studovala jsem na Filozofické fakultě v Brně, na Katedře divadelních studií. Dle mého názoru je studium divadelní vědy jednak mnohem více zaměřeno na historii divadla a zároveň je i teoretičtější. Činnost studentů KTK je přirozeně velmi úzce spojena s divadlem DISK, ať už je to recenzování jednotlivých inscenací, organizování tzv. DISK_USE či stáže při přípravě absolventské inscenace. Myslím si, že v tomto směru jsou možnosti získávání praktických zkušeností nabízené brněnskou katedrou omezenější. Jaké zásadní rozdíly mezi divadelní vědou a studiem na KTK vidíte Vy?
Ludvík: O divadelní vědě jsem neuvažoval. Díval jsem se třeba na požadavky k přijímacím zkouškám a přišlo mi, že jsou právě hodně zaměření na historii, jsou extrémně nároční a nebylo to to, co bych chtěl dělat. Šlo mi i o mé vlastní psaní. Měl jsem pocit, že tam je studium zaměřeno právě víc historicky a víc jako exaktně než tady. Znal jsem i nějaké lidi, kteří mi říkali, že s tím nejsou úplně spokojení. Mě lákalo na DAMU to, že kolektiv funguje jinak než na klasických vysokých školách, což jsem znal z Plzně, ze Západočeské univerzity. Tam je v posluchárně třeba sto padesát lidí, kteří se neznají. A šance se s někým seznámit je nulová. Mám pocit, že tady na DAMU jsou lidi, kteří to fakt chtějí dělat, ač časem třeba zjistí, že jim něco nevyhovuje. Ale není to takový problém, jako na univerzitách, kde je těch lidí, kteří to dělat nechtějí, opravdu velké množství.
Tereza: Já to tedy můžu srovnávat jenom s tím, co jsem se dozvěděla o divadelní vědě na UK. Tam se studuje na teatrologa, experta na nějaké historické období. Častokrát si to studenti propojují nebo kombinují i s nějakým jazykem. Historické období probírají třeba jeden semestr, což je tady probráno za hodinu a půl a zbytek je už samostudium nebo vlastní zájem. Takže mi přijde, že na divadelní vědě toho lidé, co se týče historie, vědí o mnoho víc. Myslím si, že ten hlavní rozdíl je v praxi psaní. Zrovna na UK je kritický seminář, ale je to spíše volitelná záležitost. Není to pro ně ten hlavní povinný předmět, který se táhne celým studiem.
Helena: Pro mě je spojení s fakultou a s těmi všemi obory tady důležité právě proto, že se věnuji i produkci a zároveň také tématu, které je spíše scénografické. Moji diplomku vede docentka z oboru scénografie. Je to pro mě naprosto zásadní a určující také z těch praktických, produkčních důvodů. Vidím třeba, co by šlo dále dělat s kritikou, časopisem, apod. Myslím, že je to hodně dobré spojení. Praktické i teoretické.
Hana: Vlastně souhlasím s tím, co říkáš. To, že je teorie a kritika na půdě DAMU, vnímám pozitivně, ale má to i svá úskalí. Postavení katedry je částečně rozporuplné – jsme sice součástí školy, ale zároveň bychom měli také „stát někde opodál“, abychom si udrželi určitou nezávislost, která je u divadelní kritiky myslím potřeba. Z pozice studenta se tyhle „nůžky“ rozevírají v průběhu studia víc a víc. Studium začínáš s tím, že máš spoustu společných předmětů se studenty z jiných oborů a vnímáš je jako spolužáky a parťáky. Jak se ale v průběhu studia víc zaměřuješ na kritiku a teorii, přestáváš mít logicky tolik společných předmětů s ostatními obory. Zatímco ostatní obory „se potřebují“, musí projít studiem společně, kritika si vlastně vystačí sama. Je to do jisté míry přirozený vývoj událostí.
Mile mě po příchodu na KTK překvapilo, že studium zde není jen o „teorii a kritice“, ale že se studentům dostává základů režie, dramaturgie a v jisté míře i herectví. Navštěvujeme také předměty tvůrčího psaní či překladu textů. Která z těchto oblastí je Vám nejblíže, která Vás nejvíce baví?
Ludvík: Baví mě jednak tvůrčí psaní, to rozhodně, a interpretační semináře. Liší se od semináře historie, kde se taky věnujeme analýze textu, ale zabýváme se tím, co chtěl autor sdělit, jestli je tam kritika společnosti atd. Zatímco na interpretačním semináři už vlastně sestavuješ nějaký dramaturgický koncept, uvažuješ nad tím, proč by se to dnes mělo hrát a jestli jsou tam motivy, které rezonují s dneškem.
Tereza: Já si myslím, že ta praxe je trošku i past, která spoustu lidí na naší katedře zláká právě k tomu, aby měnili obor. Už nechtějí být jen přijímatelem finálního produktu, ale chtějí být součástí kreativní části. Častokrát právě základy z dalších oborů ukážou, že chtějí víc tvořit. Mě osobně baví interpretační semináře. Baví mě hledat různé výkladové roviny a spíš tedy inklinuju k analýze, k dramaturgii. Ráda třeba srovnávám dvě inscenace nebo je podrobně analyzuju. Kritika mi přijde jako skvělý útvar, kde člověk inscenaci vykládá, ale zároveň musí i kreativně pojmout celý text. Je to přece jenom i sebeprezentace autora, toho, jestli má k psaní kritiky dostatečné znalosti a zároveň dokáže strhnout ke čtení.
Helena: Zajímají mne oba okruhy, tedy psaní i překlad. Psaní se stalo mou zásadní potřebou, ale je to pro mne tak intimní záležitost, že bych zatím ani konzultace nevyhledávala, tedy ani daný předmět. U překladu je to něco jiného, na tyto předměty se moc těším.
Hana: Určitě text obecně - ať už četba, reflexe nebo psaní. Vidím za tím určitou matematiku, ve které je možné hledat způsob myšlení člověka obecně a skrze kterou je možné vytvářet nové skutečnosti. Vnímám ho ale i lehce „sakrálně“ a v zásadě souzním s představou, že mi text a slovo dávají nahlédnout do nějaké jiné oblasti, která je mimo moji každodenní žitou skutečnost a která by mi jinak zůstala nepoznaná.
Díky časopisu Hybris si studenti magisterských ročníků mohou vyzkoušet praktikování divadelní kritiky, od vymýšlení koncepce každého čísla až po samotné psaní a publikování svých textů. Jakou praktickou divadelní činnost, z těch co katedra nabízí, jste si během studia vyzkoušeli a ceníte si ji nejvíce?
Ludvík: Praktická činnost z hlediska psaní? Zlomvaz je vlastně jediná taková příležitost, která se nám tady naskytla. My jsme se tam přihlásili dobrovolně, teď už je to pro druháky povinné. Sami si sestavujeme podobu časopisu Obratel. A potom se ještě nabízely možnosti v průběhu, že jsme mohli například recenzovat Skupovu Plzeň. Občas se nějaká příležitost naskytne, ale není jich mnoho. Teď máme například předmět se šéfredaktorem Divadelních novin a ten mluví o tom, že by nám později nabídl možnost napsat nějakou recenzi. Ale je to jedno velké kdyby. Podstatný bude výstup z tohoto předmětu.
Tereza: Mně přijde, že náš obor není špatný, ale pokud se jedinec chce nějak prakticky realizovat, vyžaduje to od něj hlubší zájem a iniciativu především mimo katedru a výuku. V bakaláři to je jinak časopis Obratel, který tady pravidelně probíhá v rámci festivalu Zlomvaz. První ročník se při práci na něm seznamuje s formou festivalového časopisu, který vychází každý den. Druhý ročník, stalo se to od minulého roku pravidlem, pak Obratel organizuje. Jejich starost je psát v časovém presu, zajišťovat komunikaci s dalšími lidmi - grafiky, redaktory a zajišťovat korekturu. My jsme teď měli výjimečný ročník, protože byl spojený s PQ, takže jsme psali česky a ve stejném rozsahu i anglicky. A to kvantum inscenací a délka festivalu se znatelně rozšířily, takže to byla speciální zkušenost.
Helena: V tomto nejsem ve stejné situaci jako kolegové-spolustudenti. Je mi o dost více než jim a už 15 let pracuji, z toho 10 let právě přímo v médiích: pracovala jsem jako mediální analytik pro EU, v PR pro kulturní organizace, psala články…Není to tedy pro mne první zkušenost jako pro mnohé. To ovšem nic nemění na tom, že se považuji za člena týmu a názory kolegů jsou pro mne cenné. Budu ale samozřejmě ráda, pokud budu moci své praktické zkušenosti nějak využít právě pro Hybris.
Hana: Jsem ráda, že jsem byla šéfredaktorkou Obratle. Původně se mi do toho vůbec jít nechtělo, nepřišla jsem si jako ten správný vůdcovský typ. Ostatní z ročníku se k tomu ale taky neměli, takže jsem po všech těch debatách, kdo to teda povede, řekla, že mě to už nebaví a upsala jsem se k tomu. A přestože to bylo náročné, myslím, že jsme to s mojí zástupkyní Evou Petelíkovou zvládly obstojně a s ostatními členy redakce jsme si těch pět dní beze spánku nakonec fakt užili. To byla pro mě dost zásadní zkušenost. Pak samozřejmě Hybris. Díky tomu, že na jednom textu pracuješ třeba i měsíc, dostáváš komentáře a reflexe od svých spolužáků, získáváš také čím dál tím jasnější představu o tom, jak funguje slovo, text a jak se do nich promítají způsoby myšlení autora. Ta zkušenost je obohacující nejen profesně, ale i z lidského hlediska.
Většina předmětů na naší katedře probíhá formou seminární diskuze nad přečtenými texty. Zajímá mě, zda jste se během studia setkali i s odlišným typem výuky? Jaký předmět Vás nejvíce zaujal a rádi na něj vzpomínáte?
Ludvík: Seminář třeba není Scénická propedeutika, kterou jsme měli v prváku. To byla vlastně jedna z těch praktických hodin, kde si můžeš vyzkoušet, jak rozehrát dramatickou situaci, nějaké základní principy divadla, mizanscénu, rozestavění v prostoru a tak. A teď v druháku máme Dialogické jednání, kterého jsme se všichni báli. Je to něco úplně jiného, než co člověk od KTK čeká. Tam jsme vlastně sami za sebe, v prázdném prostoru a jasně vymezeném čase pro zkoušení. Dostáváme akorát komentář od doktorky Martiny Musilové. Ještě nemám sám srovnané pocity, ale asi se tím člověk někam posune.
Tereza: Trochu jsme postrádali seznamovací kurz, proto mě v tomhle ohledu bavilo Dialogické jednání. Uvolnilo nás to, ale hlavně jsme se o sobě dozvěděli spoustu věcí a enormně nás to posunulo jako kolektiv. Byl to skvělý předmět v kontrastu k seminářům, kde člověk sedí a diskutuje nad díly, která se konkrétně probírají. A samozřejmě beru jako obrovské štěstí, že jsme měli možnost mít poslední výuku s nedávno zesnulými pedagogy – doc. Josefem Vinařem a doc. Majkou Bokovou.
Helena: Mě baví všechno. Zatím nemám jediný nudný předmět. Jsem schopna si i v takových těch složitějších, teoretičtějších na kritice najít svoje, takže absolutně nemám problém. Ale úplně nejvíc mně baví předmět Producentská dramaturgie, kde děláme rozbor dramaturgie s Evou Sukovou z Dejvického divadla. To je pro mě spojení teorie a produkce a je to výborné.
Hana: Studovala jsem také na KATaPu dvouletý kurz Kreativní pedagogiky, na základě kterého jsem získala pedagogické minimum. Studium na KATaP je založeno na psychosomatických disciplínách, na učení se skrze vlastní zkušenost a sebereflexi vlastních psychofyzických zážitků a prožitků. Absolvování kurzu pro mě bylo osobnostně dost zásadní, na druhou stranu mě nikdy nelákalo věnovat se tomu i prezenčně. Psychosomatické disciplíny, jak to vnímám já, vyžadují totiž i velkou míru „otevírání se“ ostatním, ale i sobě. A pro moji povahu je něco takového do určité míry nátlakové a násilné. KATaP jsem ale vždycky brala jako skvělé doplnění mého studia na KTK právě v tom, jak moc odlišná ta katedra je. V tu dobu jsem měla ze svého studia na DAMU takový pocit naplnění – právě i díky tomu, že jsem nebyla zaměřená čistě jednostranně. Na KATaP jsem si vyčistila hlavu od KTK a naopak. Ale vždycky pro mě byla KTK to hlavní.
Recenzování inscenací ostatních kateder může být pro Vás přece jenom do jisté míry obtížné. Studenti jsou Vaši známí, kolegové, přátelé. Dostali jste se někdy do situace, kdy jste v sobě během psaní recenze řešili osobní zaujetí vůči tvůrcům inscenace?
Ludvík: Zatím jsem takovou recenzi nepsal. Recenze, které píšeme my, se zatím nedostanou mezi lidi, kteří tady ty inscenace dělají. Takže to se nás týká asi fakt až ve vyšších ročnících. Je ale pravda, že je to takové dilema, které jsem si úplně nevyřešil, jestli je dobře ty lidi znát nebo ne. Mez objektivity se pak hodně stírá. Nebo schopnost udržet si odstup. Otázkou je, jestli kritik odstup má mít. Já se vždycky samozřejmě snažím vyzdvihnout víc nějaká pozitiva, když se mě absolventi ptají, jaké to bylo. Začnu pozitivy a pak přejdu k negativům. Většinou se nikdo neurazil. Přijde mi, že o zpětnou vazbu stojí, ale je důležité vychytat situaci, kdy jim to člověk může říct a kdy ne.
Tereza: Do velké míry naše kritiky zůstávají pořád jako školní práce, které si nikdo nepřečte. Ještě jsem nedošla do pozice, kdy bych recenzovala někoho, koho bych doopravdy znala. Takže je to pro mě teď snazší. Vím, že příští rok už budou absolvovat herci a další rok i naši režiséři, ale na to stejně působí spousta faktorů. Talent kritika musí být i v tom, podat negativní názor nějakým neurážlivým, důstojným způsobem.
Helena: Určitě ano, protože jsem se zabývala psaním článků z kulturní oblasti a rybníček je tak malý, že ty lidi stejně vždycky znáš. Nemám problém vytvořit si odstup. Co mi třeba trošičku vadí, je, že se Hybris nijak zvlášť nevěnuje věcem mimo DAMU, že je do sebe hodně zapouzdřený. Myslím, že recenze by měly být i na představení, která se uvádějí všude po Praze nebo i mimo ni. Čímž by se i vyřešil problém, že se tady lidi navzájem znají.
Hana: To je sice pravda, ale není to můj případ. S lidmi z ostatních kateder jsem se obecně moc aktivně nestýkala, až na pár výjimek, samozřejmě, a pravděpodobnost střetu zájmů byla spíš menší než větší. Je fakt, že se třeba stalo, že někdo z tvůrců komentoval v Kafe DAMU můj článek a někdo ze spolužáků to zaslechl a doneslo se to ke mně. Mě osobně to netrápí, vždycky jsem si říkala, že pravděpodobně ani neví, jak vypadám.
Jistě se již každý z Vás minimálně jednou setkal s otázkou „Co z Tebe bude?“. Ani já se podobné otázce nevyhnu, a to i přesto, že ji nemám ráda. Kde byste se jako absolventi KTK rádi uplatnili?
Ludvík: Rozhodně bych rád psal do nějakého periodika, ale vím, že není možné se tím uživit. Takže spíš bych chtěl dělat dramaturga, ať už v nějakém městském divadle, což není úplně něco, kam bych směřoval, ale prostě dramaturga. Třeba v nějakém nezávislém divadle nebo tak. A pak nějak různě, co se naskytne kolem.
Tereza: Za tři roky jsem poznala, že mě psaní recenzí baví, každopádně si stále stojím za tím, abych podávala kvalitní výkony. Častokrát se v časovém presu kvalita mých prací snižuje. Proto si nejsem jistá, jestli chci být kritik na plný úvazek. Ani si nemyslím, že to vůbec jde, protože spousta takových lidí se k tomu věnuje třeba pedagogické činnosti. Takže si myslím, že se nebudu vyhýbat psaní o divadle, ale v takovém množství, které z toho neudělá rutinu, která by poškozovala mé vlastní jméno, nepodávala nic kvalitního a nebyla nějakým způsobem plnohodnotná. Kulturní sektor je strašně otevřený a možností je spousta. Často je to i o osobním zájmu. Já se vlastně už od maturity držím toho, že bych ráda vykonávala nějakou kreativní práci v kultuře a s uplatněním je to stále otevřené. Možností je víc.
Helena: Já mám v tomhle docela jasno. Chtěla bych se věnovat výzkumu divadelního plakátu a teoretické scénografii.
Hana: Představa, že se kritikou nebo teorií uživíš, je hodně naivní. Kromě toho, že studuješ, je podle mého potřeba dělat v průběhu studia i něco dalšího vedle. Ten obor je výborný v tom, že kultivuje tvůj způsob psaní, myšlení, logické argumentace a krom jiného ti dává i celkem komplexní divadelní a kulturní přehled. Ale přijde mi trochu jako hazard s budoucností spoléhat na to, že absolvováním studia máš automaticky nárok na nějakou práci hodnou tvého VŠ diplomu. Musíš pro to udělat něco sám a rozhodně nestačí se jen nechat pasivně unášet studiem, které ti katedra nabízí, a sveřepě se soustřeďovat pouze na studium, jako to děláš na základce či na střední. Už při studiu by si měl člověk osahávat nějaký terén, kde by se mohl profesně uplatnit. Já jsem se v průběhu studia zaměřovala na práci s dětmi, tvorbu pro děti a na vlastní dramatickou tvorbu. To jsou oblasti, do kterých mířím.
Myslím si, že většina studentů KTK tíhne spíše k divadelní kritice než k teoretickému myšlení a psaní o divadle. Jaký je na to Váš názor? Jakou motivaci a ambici by podle Vás měl mít takový absolvent KTK, který se chce v dnešní době stát divadelním teoretikem?
Ludvík: Asi nemůže mít moc vysoké životní nároky, pakliže chce dělat teorii. Nebo musí být naopak hodně dobře zajištěný, že si může dovolit jenom číst, uvažovat a mít ten prostor přemýšlet o divadle, chodit na všechna představení a dávat si je do nějakých širších souvislostí.
Tereza: Přijde mi, že teorie je nutný základ i pro výkon kritiky. To, co se tady z teorie učí, je ale spíše základ, než že by to z člověka udělalo ihned teoretika. Musí mít mnohem hlubší a dlouhodobější zájem v takovém rozsahu, který je pro nás pro studenty nepředstavitelný. Zároveň se většinou teoretik také nevěnuje jenom samostatnému výzkumu, ale vykonává ho většinou i s jinou profesí, takže je to únosné třeba i po finanční stránce.
Helena: Já jsem zrovna ten, kdo chce být teoretikem. Pro mě to znamená mít nějaké téma, které člověka pohltí a je ochoten pro něho obětovat spoustu času a studia, protože teorie není tak lehce přístupná. Třeba já sama se tomu musím hodně věnovat, nemám totiž kunsthistorické ani divadelně-vědné zázemí. Pokud si ale člověk ve studijním plánu najde takové předměty, které mu znalosti doplní, tak je to absolutně bez problémů a je to radostný proces. Tak já to vnímám. Necítím v tom žádnou tíhu. Mě osobně by samotná kritika nebavila.
Hana: Teorie je těžká a je k ní potřeba analytické až matematické myšlení a zároveň velká schopnost abstrakce. Člověk, který se jí chce věnovat, musí disponovat i obrovskou pílí, vytrvalostí a schopností koncentrace. Jedním z důvodů, proč k teorii tolik studentů netíhne, může být i to, že na KTK jde většina lidí rovnou po maturitě. Jsou mladí, roztěkaní a neustálení, a pokud se chce člověk teorii skutečně věnovat, vyžaduje to jistou vnitřní disciplinovanost, do které tihle studenti musí teprve dorůst. Druhým důvodem může být i to, že pořád panuje stereotypní přesvědčení, že teorie je odtržená od reality a vytváří jen jakési rádoby intelektuální hry pro určitou vybranou skupinku lidí a ve skutečnosti nemá pro realitu žádný přínos. A proto vlastně není „pravdivá“. A není „cool“.