Pokud jste se vydali v únoru do Krušných hor, mohli jste tam na svahu pod lanovkou potkat první ročník herectví KALD. Nevím, zda jsem za těch dvacet minut na lanovce měl možnost vidět divadelní představení nebo site-specific projekt, ale jednoznačně jsem viděl působivou výstavu.
Lanostory splňovala hned několik principů divadelního představení. Byla to jednoznačně pomíjivost. Pomíjivost obrazu, kolem kterého jste jednou přejeli a už ho ni-kdy víc neuvidíte. Pomíjivost sněhu, který roztaje a už nikdy nebude les a svah takový, jaký jste viděli letos, a konečně pomíjivost počasí, kdy vám na jeden jediný obraz vysvitlo slunce, které vám zalilo obrazy až nahoru k vrcholu Klínovce, aby se v několika dalších okamžicích zvedly mraky a vše skončilo v mlze. Pak tu byl samo-zřejmě rytmus, který byl určen rychlostí jízdy lanovky (rychlost, rozestupy a délku jízdy jste se dozvěděli hned v prvním obrazu). Tempo nebylo nijak závratné a zvlášť na začátku byly rozestupy mezi obrazy dostatečně velké, aby se divák stihl zamyslet nad tím, co viděl.
Až na výjimky byla Lanostory hlavně loutkohereckou záležitostí. Herci (a hrající scénografové) se na tak vel-ké ploše neměli šanci prezentovat sami, ale prezento-vali především obraz, ve kterém byli zasazeni. Martin Kukučka v dokumentu o projektu říká, že mají přírodu jako loutku. Je to svým způsobem nadsázka, ale je třeba takto celý projekt chápat. Herec se musí nechat pohl-tit obrazem, který vytváří. Musí s okolím souznít, a ne se ho snažit bořit nebo v něm chtít vyniknout. To se ale nepodařilo zcela: někteří účinkující stále vyčuhovali nad rámec krajiny, a tak byli umně zapracováni do koncepce takovým způsobem, aby jejich vyčuhování tolik nevadilo. Jenže ono vadilo i nadále, takže se v posledním obraze naprosto vytratila pokora z hor, pokora z přírody. Lanostory v propagačních materiálech slibovala, že se bude snažit oživit zanikající tradice, pověsti a pří-běhy Krušnohoří. Tak jako se v posledním obraze zrušila celá pokora vůči obraznosti, tak byla po celou dobu ru šivá nedůslednost v plnění slibovaného cíle. Na počát-ku cesty jsem dostal polínko a pokyn, abych jej dovezl nahoru. Zhlédl jsem soubor nádherných obrazů, které v mé obrazotvornosti zapadaly do karlovarských pověstí, ale které se na konci cesty nijak nepropojily. Těšil jsem se jako malý kluk, že nahoře vystoupím, dám staré babičce polínko, ona ho hodí do pece, zahřejeme se a ona mi začne erzgebirge dialektem vyprávět, co který obraz znamenal. Místo toho, jsem vystoupil z lanovky a ono nic. Polínko ode mne nikdo nechtěl a všichni předchozí už dávno hodili polena do košů, kde to vesele plápolalo a srkali glühwein. A moje žízeň po informacích měla být zažehnána plastovou tabulí, kde byly obrazy heslovitě pojmenovány. Tohle bylo všechno - krásná výstava. Výstava, která trvala dva dny, a jsem jeden z mála, kdo ji viděli. Ale pořád mě mrzí, že tahle výstava nesplnila to, na co mě nalákala. Nevadí mi, že si umělci půjčují různé příběhy a přesazují je tam, kde se jim to hodí. Vadí mi, že se při tom se tváří, jako by tvořili kulturní renesan-ci. Pietní nastudování knihy Strašidla a krásné panny Zdeňka Šmída režisérkou Hanou Frankovou v karlovar-ském Studiu divadla Dagmar (tehdy ještě Dětské studio tvořivé dramatiky při Divadle Dagmar) z roku 2000 dalo tomuto kraji mnohem víc. Kde byl v Lanostory zbož-ný Basler a kde byl Anton Günter? Anton Günter, který se oběsil po příchodu Henleinovců a nezažil, jak všichni ti, kteří znají příběhy a pověsti přírody okolo, odcházejí a místo nich přicházejí lidé bez kořenů, kteří se už ni-kdy nenaučí zpívat jako hory kolem nich. Nakonec to dopadlo tak, že do Jáchymova dojeli umělci z Prahy, aby nám ukázali umění. Ale zůstalo jen u umění.
Pozn. red.:Autor článku je studentem třetího ročníku oboru režie-dramaturgie na katedře alternativního a loutkového divadla, ostrovským patriotem a externím přispěvovatelem redakce.