Je nám přes dvacet, nemáme děti, snažíme se studovat a pracovat, využívat programu Erasmus, stopovat, platit nájmy, obědy, nejíst v noci, nemíchat alkohol, pravidelně navštěvovat rodiče, venčit psy, odpovídat průběžně na maily, psát diplomové práce, seminární práce, evaluace, analýzy, brát dostatek směn v kavárnách, ale vždycky si najít čas na sebe a na Netflix a klasickou literaturu.
A kdo to vlastně je tohle obecné a nic neříkající „MY“?
Jak se liší MY v Praze, Olomouci, Jihlavě a v Sudetech?
Můžeme si zažádat o stipendium, o psychologickou pomoc, snídat ještě teplý croissant, obědvat vege burrito a večeřet pho, vybírat z desítky ovocných čajů a pracích prostředků, volat tetě do Kanady, prezentovat referát online, navázat vztah přes internet, žít s několika partnery a partnerkami, nosit flitrované šaty s teniskami, tetování a klidně se neholit nebo oholit. Slýcháme, že si ničíme zrak u obrazovek telefonů, sluch bezdrátovými odhlučňovacími sluchátky, záda neustálým sezením za notebooky. Měli bychom více číst, spát, pracovat, vzdělávat se, sportovat a odpočívat. Ani nevíme, jaké máme štěstí, že máme banány k dispozici po celý rok a nemusíme na ně čekat frontu, knihu pořídíme v jakémkoliv knihkupectví nebo antikvariátu – nejen ve čtvrtek. Volíme, veřejně se vyjadřujeme, věříme v různé bohy, jsme ateisté, koukáme na zahraniční filmy bez titulků.
Utápíme se v depresích, ale z čeho vlastně?
Z paralýzy, která nás ochromuje pokaždé, když se nás někdo v dnešním svobodném světě nekonečných možností zeptá, co chceme studovat, čím se budeme živit, kdy založíme rodinu, nebo proč ji založit odmítáme? Z neschopnosti navázat, udržet či ukončit vztah, protože nedokážeme být sami, na chvíli potřebujeme prostor sami pro sebe, nemáme čas, náš protějšek odjel na půlroční zahraniční stáž, možná zatím nechceme nic vážného, nebo se ještě nenašel nikdo, kdo by chtěl v tak útlém věku rodinu, tak trochu pochybujeme o smyslu monogamie, ale sžírá nás žárlivost, když naše drahá polovička vyrazí v pátek na pivo, zatímco my musíme dopisovat seminární práci po termínu, protože poslední dva dny nás měl ve své moci nejnovější seriál na Apple TV? A co když nás trápí environmentální krize, za kterou mohou naši rodiče a prarodiče, ale řešení, jak z ní ven, velkoryse přenechávají nám? Kapitolu samu o sobě v seznamu možných důvodů našeho trápení tvoří internet se všemi svými sladkostmi a lákadly – videa kočiček padajících do vany, teroristických útoků na civilisty v přímém přenosu, moderátorek, kterým prosvítají bradavky, politických reprezentantů veřejně a vědomě hlásajících lži. Všude spousta smajlíků, gifíků, heštagů, odkazů a storíček, horoskopů, DIY projektů, self-care tipů, diet, home workout videí, mindfulness aplikací, návodů na sestrojení vlastní bomby, doporučení, jak sbalit kluka a čeho se vyvarovat, když chci sexuálně uspokojit holku. Naštěstí stačí vyplnit krátký online dotazník, odpovědět, zda se cítíme smutně, zda spíme osm hodin denně a jestli nás v poslední době nepotkala smrt v rodině, a virtuální Všemohoucí ihned vyhodnotí, jak závažnou formou deprese trpíme, kam máme volat v případě, že se nám bude chtít spolykat prášky, a jako bonus doplní odkaz na krátké meditační video, z něhož na nás hovoří syntetický hlas.
Jsme děti Borovského, Gabčíka, Kubiše, Horákové, Havla?
Přes všechno ostatní nám chybí jedna zásadní zkušenost, která formovala většinu generací před námi – nikdy jsme nežili v globálním nekomfortu. Žádná válka, totalita, cenzura, kádrování, sledování a donášení, hodinové výslechy a tresty smrti bez rozsudku. Nikdo z nás nemusel rukovat nebo se obětovat za rodinu, vlast, ideál. Veškeré naše hrdinství tkví v nezkušených siláckých řečech na veřejných debatách, na Twitteru, Instagramu, Facebooku a YouTube.
Kdo má tohle vydržet?
Pandemie koronaviru, uzavřená kina, divadla, restaurace, bary, sportoviště, školy, knihovny. Online výuka, izolace, samota, rodinná, osobní, celosvětová krize, omezení a restrikce. Hybridní výuka, další a další virové vlny, hybridně-hybridní výuka. Studenti a studentky sbírají odvahu – jako vlna, jež s každou další kapkou nabírá na síle. Jsme to MY, kdo se poprvé odvážili, promluvili. S vírou v možnost dialogu, nápravy, změny. Viděli jsme příležitost a dokázali ji využít. Teď bude potřeba pracovat, vytrvat a pevně si stát za svým. Neděje-li se to mně, je třeba ptát se ostatních, nikoliv považovat věc za vyřízenou. MY jsme od malička nuceni pochybovat o každé informaci, tezi, zprávě – pochyby jsou nová forma brnění a neprůstřelné vesty. Konečně se větrá. Poděkujme si.
Že by v nás nakonec přece jen něco bylo?
Vypuknutí války, živá vysílání z válečného pole, úzkosti, osobní, rodinná, celosvětová hysterie, strach, lhostejnost, panické ataky. Sláva Ukrajině! Posílání malých studentských částek na Člověka v tísni, modro-žluté stužky, debaty s politicky odlišně smýšlejícími příbuznými a známými, tašky s oblečením, dekami, byty a postele jako azyl pro ukrajinské uprchlíky. Cesty na hranice a zpátky. Pomocná ruka pro naše ukrajinské kolegy divadelníky a divadelnice.
Takže konečně?
Že bychom konečně dostali tu naši vlastní pandemii, válku? Naši vlastní krizi? Musíme ji ale prožít naplno, protože poprvé v našich dosud uboze veselých a bezstarostných životech můžeme prokázat trochu skutečné odvahy a integrity. Předvést, že nám hodiny dějepisu, učebnice občanské nauky, historické filmy a seriály na ČT1 dostatečně vysvětlily, jak zásadní je morální síla. Nesmíme se zastavit před posměšky starších, neboť se možná blíží náš vlastní „šedesátý osmý“.
Kolik z nás už teď bojuje?
Jak rychle jsme dokázali reagovat na vzniklou situaci?
MY máme potenciál a vnitřní sílu stát si za svým přesvědčením a jednou provždy dokázat našim prarodičům-disidentům, že bude-li potřeba, necháme za sebou mobily, rozkoukané seriály, vegetariánské pizzy i plátěné ekotašky a půjdeme hájit naše blízké. Vlast. Ideály.
A co dál?
Krize trvá, naše úsilí se angažovat snad také, jenomže původní elán celého světa slábne, gesta se zmenšují. Přece kvůli bojům neodejdeme ze školy, zejména teď během zkouškového období? Nikdo po nás nemůže chtít, abychom posílali na Člověka v tísni i posledních tři sta dvacet pět korun, které nám po zaplacení nájmů zůstávají na kartě? Z něčeho ty filtry s mlékem platit musíme. Pokud se pod tlakem seminárek a klauzur nesesypeme a dožijeme se nového semestru, pokusíme se v diářích vyšetřit volné odpoledne na občanské aktivity. Zdá se, že válečné konflikty, klimatická krize ani boje za emancipaci nám nikam neutečou.
Mládí vpřed!