Když hned říznu do masa, aby na ten kočičí krk vyteklo trochu krve, napíšu, že inscenace Krev na krku kočky má dost chyb. Postrádá dynamiku, výstupy se s přibývajícím časem okoukají a sdělení o odpornosti společnosti se vyjasní po pár minutách. A hlavně neoplývá zřetelným tématem, jen naťukává mnoho motivů. Důvod jejího uvedení se zřejmě nachází v tom, že je v některých situacích až fyzicky nepříjemné ji sledovat. Ozývají se dráždivé zvuky, explicitní výjevy jdou za hranu. V divadle DISK nám tak současný čtvrtý ročník činoherního herectví a tvůrčí tým pod vedením režisérky Kláry Vosecké a dramaturga Róberta Štefančíka umožňuje prozkoumat své divácké prožitky.
Inscenace nezvykle využívá prostor divadla. Diváci sedí naproti lóžím a bočnímu vchodu do hlediště, které tvoří čtyři oddělené výklenky pro hereckou akci. Hraje se ovšem i před nimi a v poslední části představení v prostoru standardního diskového jeviště. Scénografka Anna Šmídová zvolila pro hru část sálu, která přirozeně vytváří jednotlivé pokojíčky, v nichž se mohou děje odehrávat paralelně a spěšně bez zdlouhavých odchodů a příchodů. Jedná se tak o krok k udržitelnosti, který zároveň předznamenává způsob herectví. Herci přecházejí mezi situacemi velice rychle a v podstatě filmovým střihem, mají sice dobrý timing po celou dobu představení, ale princip se postupně vyčerpá. Přesto považuji scénografické řešení za nejpovedenější komponent inscenace.
Jako první se před diváky objevuje Phoebe-Zeitgeist (Anna Glässnerová), tajemná osoba z vesmíru. Slétává z provaziště zabalená do pěnové karimatky a vynořuje se zpod ní jako věrná kopie Marilyn Monroe v ikonických šatech z filmu Slaměný vdovec. V následujících obrazech mimozemšťanka sleduje svět kolem sebe a učí se rozumět lidské řeči. Nejprve jí postavy vyprávějí své osudy, zatímco ona napodobuje jejich body-language. V druhé pomyslné části Phoebe zpovzdálí naslouchá verbální komunikaci a promluvy opakuje. Poté se ocitáme na BDSM večírku, který diváky zvedne ze sedaček a herce vysvleče do spodního prádla. Půvabná kopie hollywoodské herečky dostává možnost v bizarním kontextu použít to, co se od lidí naučila.
Phoebe se setkává třeba s Policistou (Štěpán Pospíšil) nebo s Milenkou (Berenika Anna Mikeschová) vyprávějící publiku, jak žila v ženské komunitě, aby zabránila mužské nadřazenosti. Voják (Petr Šindler) hledá ženu, jež mu nahradí matku, a jako ostatní vojáci píchá, jako by to bylo naposled. Učitel (Daniel Toman) nejprve mluví o významu poezie a pak se přizná, že je gay a žije s tanečníkem z Nové Guiney. Modelka (Simona Lewandowska) na sebe ráda sahá. Nikdo to neumí jako ona. A Milovník (Goran Maiello) za pomoci erotického bičíku učí Phoebe oddanosti muži. Muž je všechno, ty nejsi nic. Hlavu máš od toho, aby sis uvědomovala, že tě muž chce… Po pár scénách se ale role otočí a tím submisivním se stává Milovník, jako prostitut orálně uspokojuje Učitele a je bičován Milenkou. Konstelace postav se střihově mění. Jejich označení jsou víceméně pracovní a dozvíme se je pouze z programu nebo z četby původní hry německého filmového režiséra Rainera Wernera Fassbindera (tímto uvedené v Česku poprvé). Aby se diváci v nepřehledné změti neztratili, mají na sobě postavy popisné kostýmy. Dívka (Kristýna Jedličková) nosí hippie sukni, šátek místo topu, růžovou kabelku a velká sluchátka, Milovník černou BDSM vestu a kožené kalhoty, Řezník (Matěj Polák) pantofle a bílou zástěru. Kostýmy odkazují k jejich typickým rysům či profesím a zároveň jsou dobově neutrální.
Není nutné se přesně orientovat, co a kdy konkrétně postavy dělají. Nefunguje zde časová ani dějová kauzalita. Dívka může tančit v rudém osvětlení striptýz a pod ní dochází k obchodnímu smlouvání. Řezník si pohrává s balíčkem vydělaných peněz, Žena padlého vojáka (Lenka Netušilová) do sebe klopí lahev vodky. A o pár scén později Řezník v jednom výklenku bije Ženu do bezvědomí, zatímco Voják ulevuje střevům na záchodě a čte složení osvěžovače vzduchu. Paralelní situace nabízejí podněty k zamyšlení… Třeba jak máme sami tendenci ignorovat své okolí a sobecky se zaměřujeme jen na sebe.
Zaměřit se sami na sebe při představení Krve na krku kočky ale není od věci. Inscenace vědomě pracuje s diskomfortem diváků a stupňuje jej postupným rušením čtvrté stěny. Phoebe již od začátku s publikem komunikuje alespoň pohledem (neboť to ještě jinak neumí). Ostatní jí své vyprávění adresují jen zdánlivě, ve skutečnosti mluví na diváky. Milenka si sedá těm v první řadě na klín a v poslední části si postavy se všemi ťukají šampaňským. Vše proto působí naléhavěji a znemožňuje pasovat se do role nečinně přihlížejících. Sama jsem se občas cítila trapně a znechuceně z toho, co jsem viděla. Třeba když Milenka s Modelkou provozovaly orální sex na za stěnou skrytých mužích a stíhaly si u toho povídat o banalitách. Po úspěšném vyvrcholení si obě odplivly, utřely si ústa a téměř zbídačeně odlezly po čtyřech pryč, aby je nezahlédli jejich předchozí klienti; ti teď s pivem v rukou vylezli na balkon. Nepříjemně působilo broušení nožů při Řezníkově monologu nebo to, jak se herci navzájem šlehali bičíky. Zakusila jsem i strach – herečkám v lodičkách hrozilo zaseknutí v mříži propadla – nebo stud, že jsem stála metr od cizích téměř nahých těl. V průběhu večírku jsem se cítila natolik rozpačitě, že jsem stěží dokázala poslouchat, o čem si postavy povídají. Také v předchozích výstupech většinou používaly bezobsažné fráze nebo věty, jimž přinášel smysl jen způsob vyslovení a tělesná akce. Když třeba Učitel přistihl Dívku při krádeži, křičel na ni: „Kdo lže, ten krade, do pekla se hrabe,“ a při tom ji chytil za vlasy a mrštil jí o zem.
I kdybychom sledovali situace se zacpanýma ušima, získali bychom stejný obrázek zoufalé, povrchní a po moci a sexu toužící společnosti. Herci si jsou tohoto faktu vědomi a i v těch nejnepříjemnějších situacích volí spíše fyzické vyjadřovací prostředky než slova, aby naznačili, co postavy prožívají. Sahají na sebe, bijí se, škrtí, fackují, doslova druhé shazují na kolena. Vyzdvihla bych především Annu Glässnerovou v roli Phoebe: vytváří ji především za pomoci gest a mimiky, které mohla její postava okoukat v nějakém filmu s Marylin Monroe – pořád se usmívá a nakrucuje. Nejvýraznějšími proměnami pak prochází Milovník Gorana Maiella: v jednu chvíli alfa samec, poté bitý masochista.
Jenže i přes výrazné téma lidské touhy po tělesných prožitcích působí inscenace roztříštěně. V samotném Fassbinderově textu se objevuje až nesnesitelně mnoho motivů – sociální rozdíly, alkoholismus, vztah mužů a žen, submisivita a dominance, sexuální orientace, kritika kapitalismu… A pokud má být výsledkem prostě jen ukázka toho, jaký obraz o sobě posíláme do vesmíru (nemůžeme si být jistí, ale možná Phoebe přiletěla právě z tohoto důvodu), pak se naopak jedná jen o zlomek rysů pozemské civilizace. Bez časového zasazení nevíme, jestli se inscenace vyjadřuje k dnešku, minulosti, nebo má sloužit jako budoucí varování. Nejspíš nám má především sdělit, že si denně přehlížených problémů všimneme, až když se před námi svléknou do naha a hlasitě zakřičí: sex!