Tom Murphy (narozen roku 1935 v galwayském Tu-amu) je sice veteránem současného irského divadla, avšak nebojím se říci, že talentovanějšího, bystřejšího a důslednějšího dramatika jsem v současném světovém i českém dramatu v poslední době neobjevila. Murphyho hry jsou to, čemu se říká „well-made play“, a je to hloubka a rozvrstvenost uvnitř textů, co z něj dělá geniálního dramatika přelomu dvacátého a dvacátého prvního století.
Přes obrovskou popularitu, kterou Irsko a irské drama v posledních letech zaznamenalo na území České re-publiky, je až s podivem, že je Tom Murphy autorem, až na jednu výjimku, naprosto nehraným. Z jeho obsáh-lého díla (např. Gigli Concert, The Wake, A Whistle in the Dark, Famine, Too Late for Logic aj.) byla do češtiny přeložena pouze Bailegangaire1, kterou uvedla v roce 2000 jedna ze scén Národního divadla Divadlo Kolowrat. Jinak ovšem zůstává Murphy zapomenut ve stínu svého současníka Briana Friela, Mariny Carr a především nejpo-pulárnějšího Martina McDonagha.
Tom Murphy je dramatikem naprosto komplexním ve způsobu své tvorby. Jeho hry je možné číst pouze jako vyprávění příběhu, který je důsledně a velmi konkrétně veden od počátku až do konce, avšak jsou to právě Mur-phyho vedlejší linie, nepřeberné množství témat a mo-tivů a především struktura textu a způsob práce s jazy-kem, co tato dramata činí hlubokými uměleckými díly, umožňujícími inscenátorům svobodně se rozhodnut, jak daleko až chtějí zajít a o čem budou daná díla hrát.
Alice Trilogy
Alice Trilogy (2005) je potom jednou z nejnovějších Murphyho her, uvedenou nejprve v Royal Court Theatre v Londýně a později také v Abbey Theatre v Dublinu. Hra samotná je rozdělena do tří aktovek, z nichž každá uka-zuje hlavní hrdinku Alice v jedné z jejích životních etap. V první aktovce je Alice vdaná dvacetipětiletá žena, matka tří dětí. Nacházíme ji v okamžiku, kdy je sama doma, v pračce má špinavé prádlo a za okamžik bude muset nasednout do auta, zajet vyzvednout své děti ze školy. Tento mezičas tráví na půdě s hrnkem a lahví whiskey a svým druhým já pojmenovaným Al, jež odkazuje jak na zkratku jména Alice, tak na zkratku pro alter ego.
V druhé části, o deset let později, se tato žena setká-vá v zapadlé uličce se svojí láskou z mládí – Jimmym, ze kterého se stal úspěšný televizní moderátor.
O dalších patnáct let později, v roce 2005, sedí Alice v le-tištní kavárně se svým manželem Billem a čeká na rakev s mrtvým synem.
Prostředí a principy
Stejně jako u ostatních Murphyho děl je neuvěřitelně těžké se při rozboru zorientovat v nepřeberném množ-ství témat a motivů, které autor nabízí. Od motivů křesťanských, přes přítomnost smrti, beznaděj postav, obrovskou roli zvoleného prostředí, hudebních symbolů a jazyka, kde všechny tyto faktory tvoří pevně ukotvený celek. Alice Trilogy, přestože je rozdělena na tři zdánli-vě samostatné aktovky, je výlučně jednou hrou, jedním příběhem. Kromě postavy Alice, která tyto tři dramatické útvary spojuje, je v díle obsažena celá řada témat a pod-témat, která jsou všemi díly velmi důsledně vedena a opakována. Alice na sebe bere roli profesionální hos-podyňky, jenže je příliš inteligentní na to, aby byla v této jednotvárnosti „zoufalé manželky“ spokojená. Vzniká tak kontrast mezi umělým světem a vnější, komunikovanou realitou. Počáteční velmi živý dialog Alice s Al tak může být veden pouze do té doby, než se o slovo přihlásí reali-ta, která Alice nutí odjet pro své děti. Setkání s Jimmym ve druhé aktovce pro změnu celé tvoří jakýsi fi kční svět, ve kterém Alice jednak hraje hru, kterou reaguje na situ-aci, již způsobila, na druhé straně se pak tento fi kční svět odehrává v minulosti dávno před současným beztvarým životem a v samotném vzpomínání na ni. Ve třetí aktov-ce stojí pak Alicin svět již jakoby zcela mimo svět reál-ný. To je navíc umocněno prostředím letiště, na kterém se denně vystřídá několik desítek tisíc lidí, aniž by k to-muto místu měli jakýkoliv vztah, a současně formálním prostředím kavárny, kde jsou hlavní náplní předepsané fráze a způsoby chování, tradiční jídla v podobě „fi sh and chips“ a otřepaná klišé typu: „oni to víno snad ještě pěstují,“ mající za úkol omluvit příliš dlouhé čekání ná-vštěvníka. Vše „zvenčí“, včetně Alicina manžela Billa, tak působí jako součást interiéru, jakési vybavení prostředí, ve kterém se Alice zrovna nachází. Jakoby Bill byl jenom další ze svých oblíbených andulek, vyžehlenou košilí nebo pracovním kufříkem, Jimmy pouhý odraz ducha z televizní obrazovky a číšník s číšnicí povinným vyba-vením kavárny.
Problematika hlavní hrdinky a ženských postav
Již na počátku hry se s Alice setkáváme jako s frustro-vanou bytostí, snažící se potlačovat svá traumata alko-holem, ironií a cynismem. Ve svém zdánlivě perfektním životě, kdy má v podstatě vše, co by si mladá žena mohla přát, počínaje domem se zahradou, bohatým a úspěš-ným manželem, časem sama na sebe a třemi zdravými dětmi, sedí tato dvacetipětiletá žena na zaprášené půdě na rozbité židli, pije whiskey ze svého hrnku na kávu a vede cynický dialog o životě se svým alter egem. Ali-ce s Al hrají po celou dobu první aktovky hru na otáz-ky a odpovědi. Přes dotazy o tom, „Kdo napsal Romea a Julii?“ a „Proč mají ženy malou nohu?“, se dostávají až ke krutému rozebírání Alicina života, které tak poma-lu začíná poodhalovat její skrytá traumata. Podobně jako v Bailegangaire se tomu děje velmi neosobně a Alice s Al mluví o skutečné Alice zásadně ve třetí osobě.
Nade vše ostatní vyniká v postavě Alice téma společné snad pro všechna Murphyho dramata, kterým je sží-ravá touha postav po domově, ve smyslu místa klidu. Ve všech třech hrách Alice mluví o svém otci a jeho vzta-hu s matkou. O tom, jak pil, jak to Alice viděla tehdy a jak to vidí nyní, s časovým odstupem. A je to právě matka, o které mluví Alice s despektem. Ženské postavy v textu jsou ve vztahu k Alice znevýhodněny, až na jed-
nu výjimku, kterou je číšnice ze třetí aktovky. Přestože po celou dobu působí číšnice Stella se svojí donekoneč-na omílanou větou: „V pořádku? Je všechno v pořádku? V pořádku?“ velmi roboticky, její zdánlivě ocelově chladný svět bez emocí se s Aliciným protne v okamžiku, kdy se jí z nutkavé potřeby svěří se smrtí svého malého svěřence. Je tak jednou ze čtyř žen zmiňovaných ve hře, ke které Alice pocítí obrovskou, vřelou náklonnost. O ostatních ženských postavách, včetně své matky a dvou dcer, mluví Alice s hořkou pachutí pramenící z nešťastné zkušenosti. Na idylický domov pak neodkazuje ani prostředí, ve kte-rém se s Alice potkáváme – zaprášená půda, setmělá ulička a letištní hala.
Alice je ve svém životě nešťastná a k smrti znuděná (což ostatně pronese i její alter ego a druhým dechem po-vzbuzuje Alice, aby s tím něco udělala). Reaguje na si-tuaci krutým žertováním o plánování milostné aférky, nebo sebevraždy. Ostatně když Alice mluví o sebevraždě, prohlásí, že se zabije v autě, a na konci prvního aktu se dozvídáme, že se vypravuje autem pro svoje děti opilá. V druhé aktovce pak své někdejší lásce vypráví, že ze zá-liby v pití ji vyléčila autonehoda, při které naštěstí vyvázli všichni živí. Ovšem nakolik je tato informace pravdou a kdy se údajná autonehoda stala, se můžeme jenom domnívat. Totiž stejně jako s Al hraje Alice v dialogu s Jimmym určitou formu hry, která má ovšem úplně jiná pravidla. Zatímco s Al Alice nic nepředstírá, jen dostateč-ně cynicky glosuje skutečnost, že její manžel je nudný bankovní úředník, se kterým není šťastná, s Jimmym ze sebe dělá spokojenou ženu a tuto masku odkládá vel-mi pozvolna a s jakousi rezignací, která se naplno projeví až ve třetí, konečné aktovce, kdy Alice, čekající na letišti na své mrtvé a přitom nejmilovanější dítě, komentuje svůj život a jeho absurditu.
Jazyk dramatu
Jednotlivé hry, které Alice hraje, ať už sama se sebou nebo s dalšími postavami, jsou pochopitelně podpoře-ny jazykem dramatu. Ten se v průběhu těchto třech her mění na základě toho, jak se mění Alicino stanovisko, temporytmus jejích promluv a tedy poetika a formální stránka její řeči. V souvislosti s tím, jak Alice v průbě-hu jednotlivých aktovek stárne, se tak mění především způsob, jakým se vyjadřuje. V první hře je jí dvacet pět let. I přes uvědomování si faktu, že se provdala za muže, se kterým povede nudný život, ve kterém nebude šťast-ná, je v jejím cynismu zdánlivá hravost. Způsob vedení dialogu také závisí na druhé postavě, tedy na Al. Alicino alter ego působí dojmem sestry nebo dvojčete. Není pře-kvapením, že se „obě“ ženy dokonale znají, když se jedná o jednu a tu samou, a tak i hra, kterou spolu hrají, půso-bí i přes situaci, v níž se nacházejí, v podstatě rozverným dojmem. Konkrétním případem jsou například zvukové podobnosti slov, kterými tyto dvě ženy nahrazují slova jiná. Namísto anglického „O.K.“ používají slůvko „hoc-kay“ (hokej), které má stejnou fonetickou výslovnost. I vulgarismy, kterými svůj rozhovor často prokládají, mají jakýsi nádech moderní konverzace mladých lidí, vyznačující se prodlužováním samohlásek.
Hravost Murphyho jazyka se projevuje také ve skrytých rýmovačkách, jež se ukázaly být největším úskalím při překladu do češtiny. Tyto rýmovačky se objevují ve zdán-livě běžném dialogu a vytvářejí tak jeho nezaměnitelnou poetiku. V první aktovce se jedná o poměrně rychlou vý-měnu otázek a odpovědí, jež jako by odkazovala na dět-ský způsob rozpočítávání:
Al: (Beat) She smokes.
Alice: That’s true.
Al: A lot?
Alice: I do.
Al: And pills?
Alice: A few.
Al: A few, a few?
Při překládání je pak poměrně nesnadné hledat ekviva-lenty k těmto výrazům tak, aby zůstal zachován smysl dialogů a současně se neztratilo nic z poetiky, kterou vytváří právě samotná jeho forma. O to více je tento fakt důležité brát v potaz, když se okamžiky rýmovaček v ce-lém dramatu opakují – ve druhé aktovce v rozhovoru s Jimmym se totiž on i Alice vrací do doby, kdy spolu hráli určitou hru, která je v tomto případě již říkankou přizna-nou. Ačkoliv se téměř nerýmuje, rozvrstvení vět ukazuje, že je dialog celistvý a současně jakoby vytržený z celého zbytku rozhovoru. Zdá se, jako by byl něčím víc:
Jimmy: (smiles, shakes his head; then) Will you be my man?
Alice smiles, remembers:
It’s a game they used to play. She nods, ‚Yes‘.
Jimmy: Will you carry the can?
Alice: Yes.
Jimmy: Will you fi ght the fairy? Alice: Yes, will you be afraid, Jimmy: No. Phuh, phuh, phuh, phuh!
V podstatě celá druhá aktovka, odehrávající se v zapadlé uličce s láskou z mládí, je velmi specifi cká především díky způsobu, jakým spolu Alice a Jimmy komunikují. S maskami, které si před sebou nasazují, aby nebylo po-znat, kdo ve skutečnosti opravdu jsou, se vkrádají určité formy masek také do jejich řeči. Aby dal Murphy najevo nejistotu postav v intelektuálních promluvách, které jim nejsou vlastní, úmyslně jim vpisuje do úst koktání a opa-kování jednotlivých slov:
Alice: The power of some things – poetry, Jimmy, like, yeh knot? I‘m not saying that it wrought, whrought, a complete metamorphosis – hmm? in her, but she‘s now a comparatively disasters-free area. Yeh know? I might be, oh, well, obviously, would be getting in touch with an old friend – „High time!“ Discover, whe-re you‘re at, „fi rst hand“, and sensing that getting in touch again might be somehow very important.
Jazyk Murphyho postav v Alice Trilogy je to, co je dělá postavami. Jejich jednání je obsaženo v řeči, ve způsobu, jak mluví a co říkají. Jsou tak defi novány vlastními roz-mluvami více, než by je bylo možno popsat v samotném konání nebo ve scénických poznámkách. Ostatně právě scénické poznámky, a především jejich hravost a detail-nost, jsou také jednou z Murphyho charakteristických specialit.
O moment později vejde žena. Je zabraná do sebe, se skloněnou hlavou. Je neformálně, nedbale obleče-ná, přes sebe má přehozený rozepnutý kabát, ruce vražené do kapes a možná má na hlavě šátek. A mož-ná trošku kulhá. Je jí kolem čtyřicítky.
(…)
Jimmy se z hlasu pomalu zhmotňuje, jakoby nervózně, nejistě. Když se plně zhmotní, je mu kolem čtyřicítky. Střih/délka/styl jeho kabátu naznačuje nákladnost/ styl/špetku okázalosti, možná má pokrývku hlavy, možná brýle – obojí jako přestrojení. (…) poodhrne/ sundá si pokrývku hlavy a brýle – pokud je má.
Role hudby a zvuku
Ve všech Murphyho dramatech se projevuje autorova vá-šeň pro hudbu a je téměř pravidlem, že každou svoji hru podkresluje konkrétní hudbou nebo zvuky, které danou situaci tematicky utvářejí. Murphyho práce s hudbou a zvuky jako takovými není v žádném případě nahodilá, a není proto překvapením, že i v případě Alice Trilogy mají tyto zvuky své opodstatnění. V první aktovce jsou nahoru na půdu slyšet charakteristické zvuky domova, které Alice sice nemá příliš ráda, ale přesto nemůže po-přít, že právě tohle je její domov. Podle Murphyho scé-nických poznámek je slyšet rádio, o kterém se Alice s Al také opakovaně baví, je slyšet zpěv Billových andulek, který Alice neúnavně připomíná manželovu katastrofální všednost. Posledním zvukem, jenž je pro Alice každoden-ním, je zvuk zapnuté pračky, který z ní, jak si sama moc dobře uvědomuje, dělá „blbou hospodyňku“, která „má malé nohy jenom proto, aby mohla stát blíž ke dřezu,“ což jsou témata, kterým se Al s Alice hořce smějí.
Ve druhé aktovce doprovázejí dialog Alice s Jimmym zvuky nedalekého dobytčího trhu a občasné promluvy postavy pobudy, který jako by byl jakýmsi geniem loci. Kromě těchto zvuků pracuje Murphy také s modulací a intenzitou hlasu postav. Ve scénických poznámkách jasně píše, kdy postavy šeptají a kdy se smějí, takže vy-tváří v podstatě jakýsi jevištní koncert, kde mluva nahra-zuje zpěv.
Podobně jako v první části dramatu, i ve třetí jsou zvuky prostředí naprosto charakteristické jak pro místo dění, tak pro situaci samotnou. Alice čeká na mrtvé tělo svého milovaného syna a přitom je nucena poslouchat nejen cvrkot letištní kavárny a stupidní dialogy její obsluhy, ale také hudbu znějící jako řinkot rozbíjejícího se skla. Nabízí se pak paralela mezi nepříjemným, uši rvoucím zvukem a stejně drásavou situací, ve které se Alice nachází.
„Kritičky – ženy Murphymu v začátcích jeho tvorby často vytýkaly, že naprosto nerozumí ženám, že jeho hry jsou pouze o mužské identitě, o chlapských rituálech a vším, co s tím souvisí, a že se tedy s jeho ženskými postavami moderní irská žena nemůže ztotožnit.“2 Pokud Murphy-ho první odpovědí na tyto výtky byla Bailegangaire, tedy hra pouze pro tři herečky, je Alice Trilogy hrou, která musí naprosto umlčet jakékoliv námitky k tomuto té-matu. Tom Murphy po Bailegangaire prohlásil, že psát o mužích je snadné a že psát z pohledu ženských postav je pro něj výzva. S dramatem Alice Trilogy tak Murphy vytvořil téměř nekonečný prostor pro naprostý herecký koncert jedné herečky, která si během jednoho předsta-vení projde třemi věkovými úseky života Alice a jejími třemi životními situacemi, kde jedna vyplývá z druhé, ale každá se od těch ostatních odlišuje.
1 Autorem překladu je Julek Neumann.
2 Kelly, A.F. Bodies and Spirits in Tom Murphy’s Theatre. In Theatre Stuff: Critical Essayson Contemporary Irish Theatre. Dublin: Carysfort Press, 2000. 167 s. ISBN 0-9534-2571-1