„Ti hoši marně předstírají, že objevují něco nového. Když pomineme Kafku, Becketta a Ionesca, tak prameny tohohle toho všeho my už dávno nalézáme u Shakespeara.“1 „Dekadentní umění je vyhrocené, přesahuje míru obecně přijatelného, provokativně bourá ta nejcitlivější tabu. Dekadence je pevně spojena i s jasným postojem krajního individualismu i odcizenosti. Dekadentní umění je subverzivní, podněcující, nevyvolává lhostejnost, ale vyžaduje formulování jasného postoje. Dekadence je v tomto smyslu vyhrocená, extrémní i provokativní.“2