Na Višňový sad v divadle DISK jsem byla velmi zvědavá, jelikož mě zajímalo, z jakého důvodu si lidé mé generace (režisérka Aminata Keita a dramaturg Jaroslav Jurečka) právě tuto slavnou Čechovovu tragikomedii zvolí k inscenování. Jak se k ní vztahují a o čem ji dnes chtějí hrát? Jasnou odpověď jsem ale z představení nevyčetla. Byly to spíše jakési opatrné náznaky, přebité značně pietním přístupem k autorovi. Textu chyběl jasnější výklad, který by zodpověděl otázku, proč mladí tvůrci chtěli zinscenovat právě drama o statkářce Raněvské, která se navrací na zadlužené panství a čelí zde jak své promarněné minulosti, tak tragikomické přítomnosti. 

Co je to vlastně medulla? Kromě alba Björk z roku 2004 a starověkých zlatých dolů, jejichž pozůstatky dodnes leží ve španělské provincii León (přesně Las Médulas), bývá tímto termínem v medicínské terminologii označována dřeň. Kostní, ledvinová… Slovo je latinského původu, odvozené z medius, neboli střed, prostředek. O čem může pojednávat inscenace s tímto záhadným názvem? Přistup blíž, milý čtenáři, a ponoř se do světa Medully, království biliónů mikroorganismů. 

Začátkem letošního roku se v DISKu uskutečnila premiéra poslední absolventské inscenace Činohry s názvem Pan Biedermann a žháři. Režisérka Barbora Mašková si jako předlohu vybrala tragikomedii Maxe Frische popisující příběh spořádaného zástupce střední společenské třídy Bohumila Biedermanna, kterému se do dokonalého života pomalu vplíží nevinně se tvářící zlo a usídlí se na půdě. A co na to velitel hasičské jednotky Babička nebo Ferda Mravenec, dokážou katastrofě zabránit?

Student režie Tomáš Loužný svojí absolventskou inscenací v divadle DISK přenáší na jeviště román Egona Hostovského Cizinec hledá byt, který poprvé vyšel už v roce 1947. Témata románu jsou jistě i dnes aktuální, ať už jde o neporozumění mezi lidmi, hledání domova a jistoty, touhu po klidu. Nicméně Loužný se spolu s dramaturgyní Kateřinou Slezákovou věnuje jen potížím okolo hledání bydlení. Je sice pravda, že dnes je pro mladé lidi zvláště ve velkých městech téměř nemožné jakýkoliv byt sehnat, ale je takové zjednodušení vůči předloze fér?

Disková inscenace postdramatického textu Rozhovory s astronauty německé autorky Felicie Zeller konfrontuje diváky, a především pak herce z Katedry činoherního divadla se stylizovaností a přehlídkou rozmanitých typů. Na jednu stranu atraktivní výzva, na stranu druhou možná příliš velké sousto. Hra otevírá současná problematická témata evropské společnosti přes příběhy východoevropských au-pair v alegorickém Německu, tedy Všeněcku. Tvůrci se rozhodli základní linku příběhu ponechat v původní podobě a nijak ho neuzpůsobují českému prostředí.

Svůj magisterský projekt s názvem Rodinná oslava popisuje režisérka Sofie Sticzayová spolu s inscenačním týmem složeným především ze studentek KALD, ale i FAMU a KATAPu, jako experiment na pomezí divadla a společenské hry. Koncept je jednoduchý – vytvořit prostor pro společnou hru příchozích diváků a rodin inscenátorek a sledovat, jak se to vyvine. Divák, jehož funkce se během večera mění, má tedy příležitost sám ovlivnit, jak bude oslava probíhat, jak si ji užije a jakou rolí v ní bude participovat. Realizace nápaditého projektu ovšem není bez problému.

Na přelomu listopadu a prosince se mi naskytla možnost psát pro Divadelní noviny denní zpravodajství z festivalu OST – RA – VAR. V této reflexi jsem se nakonec rozhodla zaměřit na dvě inscenace z Divadla Petra Bezruče, jež mě na festivalu zaujaly nejvíce. Podávají totiž aktuální výpověď o současném světě, přičemž každá z nich nejenže vychází z diametrálně odlišné předlohy, ale také pracuje s rozdílnou divadelní formou. „U Bezručů“ jsem v případě těchto festivalových produkcí zažila radost z toho, že sleduji divadlo, které se značně kriticky a trefně, bez moralizování a patosu, vyjadřuje k dnešku. První inscenací byla adaptace kultovního filmu Tomáše Vorla Kouř v režii tvůrčího dua Adam Svozil a Kristýna Kosová. Druhou projekt režiséra Braňo Holička a kolektivu herců z divadla s názvem #nejsemrasista_ale.

„Therefore, we get into real situations, because we want to be surprised and we have a desire to do that. But when I´m running through the streets in my underwear again, I think to myself, what a strange job.“ - Z rozhovoru s Johannou Freiburg a Bastianem Trostem

V první absolventské inscenaci studentů Činohry Choroby mládí je čitelná především snaha dát všem hercům z ročníku příležitost zahrát si hned v úvodu svého působení v divadle DISK větší roli. Inscenace by se tak dala například doporučit tvůrcům, kteří hledají do svých souborů nové tváře a chtějí vidět, jak si vedou právě letošní absolventi této katedry.

Smetanova Prodaná nevěsta je notoricky známá téměř každému. Příběh o zakázané lásce, nechtěném ženichu, intrikách a všudypřítomné venkovské chase, která se stále dokola chytlavou melodií ptá „Proč bychom se netěšili?“, je často vyhledávaným a zpracovávaným titulem. Zvolila si ho i katedra Alterny, která jedno z nejznámějších českých děl použila jako pozadí pro vyprávění o českém národu a jeho kultuře během 150 let.

Pamatujete na svou první noc ve vlastním bytě? Očekávání svobody od rodičů a volnosti se pomalu přelévá do skutečnosti, že to možná zase až tak růžové nebude. Slzy štěstí střídají slzy samoty a strachu a představa každodenního vaření se rozplývá společně s ostatními předsevzetími. Anebo ne?

Inscenace Play with me, spojující tvůrce z DAMU, HAMU a AVU, funguje na základě jednoduchého principu – co se děje s odloženými dětskými hračkami zanechanými v uzavřeném prostoru. Vzniklý divadelní tvar rozhodně není polopatickou parafrází na kultovní trhák Toy Story ateliérů Walta Disneyho. Panenka, průvodčí a voják zhmotňují otázky hledání identity, osamění a absence poslání.

Na obrazovce, která zakrývá polovinu stěny ohromné bývalé zbrojnice, hoří Říšský sněm. Technici přinášejí na scénu velký stůl, talíře a číše. Blíží se čas večeře, Hitler postupně upevňuje svou moc a příběh rodiny Essenbecků, rodiny Prokletých, právě začíná.

Ze třetí absolventské inscenace studentů Činohry s názvem Žranice doslova křičí výrazný a velmi specifický rukopis letošního absolventa režie Adama Skaly. Právě tento aspekt může být její hlavní doménou, ale zároveň úskalím. Buď diváci na režisérův dryáčnický styl zcela přistoupí již od začátku, nebo naopak vůbec.

„Můžu se tě dotknout?“ ptá se Marie po smrti Agnes své druhé sestry Karin. „Nedotýkej se mě, všechny doteky se mi hnusí.“ Šepoty a výkřiky jsou druhou inscenací studentů činohry, kterou spolu s herci 4. ročníku vytvořili letošní absolventi, režisér Norbert Závodský a dramaturgyně Kateřina Slezáková. Rozhodli se pro divadelní adaptaci filmové povídky světoznámého švédského tvůrce Ingmara Bergmana, a tím pro komorní příběh detailně nahlížených intimních vztahů.

Koľkokrát za rok si poviete, že čas strašne rýchlo letí? A naopak, koľkokrát za rok si dokážete urobiť chvíľku voľna a sústrediť sa na daný okamih? Inscenácia študentov Katedry alternatívneho a loutkového divadla s názvom Zápisky z volných chvil, ktorá mala koncom februára premiéru v Divadle Disk, sa zameriava práve na nebadané plynutie času, jeho špecifické momenty a atmosféry.

Žijeme v době, kdy zbývá možná jen krůček k tomu, aby lidé začali osidlovat Vesmír, a tudíž není divu, že i divadlo tu a tam zamíří do nepříliš probádaného sektoru science fiction. Konfrontace člověka s mimozemskými entitami umožňuje nahlédnout mnohá témata ze zcela odlišné perspektivy. I filozofické tázání po podstatě lidství může náhle dostat úplně nový rozměr, jak naznačila nejnovější inscenace Divadla Spektákl.

Vážený příteli, milý Jaroslave!

Píši Vám v jisté záležitosti, kvůli které nemohu spát. 76 let po Vaší smrti se v Praze objevil orchestr, který si Vaše jméno vpravil do názvu; nazývá se Ježkovy stopy. 

Tlak 49 barů je teoretické nejzazší místo, do kterého je možné se potopit, aniž by potápěče rozdrtila tíha oceánu. Autorský projekt studentů napříč Katedrou alternativního a loutkového divadla, jenž uspěl v rámci nového systému vnitřní soutěže inscenací do divadla DISK, je inspirován právě touto symbolickou limitní hodnotou.