Ivo Kristián Kubák

Byl jsem v lese. V banálním, obyčejném lese kdesi za Hradcem Králové, kousek od Dobrušky. Byl to příjemný, všední výlet, pršelo jak z konve, boty mi na lesní cestě začaly čvachtat jen o chvilku dřív, než moje sako nasálo asi hektolitr dešťové vody a ztěžklo na stonásobek své váhy. Ale navzdory povětrnostním podmínkám, které pěší túře právě nepřály, mě stále trápila spousta otázek.

Roman Sikora, který je původcem zrnka sváru v nedávné pitoreskní batrachomyomachii české divadelní kritiky, dokázal, že svůj kontroverzní postoj jen tak neopouští: 

John Kennedy Toole (1937-1969) svůj známější román Spolčení hlupců uvozuje popisem svérázného hlavního hrdiny – Ignácia J. Reillyho: „Masitý balón hlavy obepí-nala zelená lovecká čepice. Její zelené příklopky, vzduté velkýma ušima, nestříhanými vlasy a štětinami rašícími z hloubi uší, odstávaly jako směrovky ukazující do dvou stran současně. Zpod mohutného černého kníru vystu-povaly plné, vakovité rty, v jejichž faldovitých koutcích sídlil nesouhlas a drobky smažených brambůrků. (…) Lovecká čepice chránila hlavu před nastuzením. Plan-davé tvídové kalhoty byly k neroztrhání a umožňovaly neobyčejně volnou lokomoci. Jejich záhyby a zákoutí vytvářely kapsy teplého zapařeného vzduchu, v jakém se Ignácius cítil nejlíp. Kostkovaná flanelová košile plně nahrazovala sako a odhalenou kůži mezi příklop-kami na uši a límcem chránil šál.“ Jaký to barvitý ob-raz na pozadí (již upadajícího) New Orleans počátku šedesátých let dvacátého století! A i přes neuvěřitelný karneval donkichotovských dobrodružství, která Igná-cius zažije, se příliš nepromění – když jej konečně jeho Dulcinea, beatnice Myrna Minkoffová, odváží z matčina domu, obléká se v rychlosti, ale do stejného stylu jako na počátku: „Červená flanelová noční košile odplachti-la vzhůru a zůstala viset na lustru. Vecpal nohy do se-mišových kanad a nasoukal se jak to šlo do tvídových kalhot, které v pase jen stěží dopnul. Košile, čepice, kazajka. Slepě to všechno naházel na sebe…“

O karech, nadbytku a nedostatcích 

Hodnocení, nakolik se letošní ročník Zlomvazu vyvedl, nebo zdravice a díky za účast diváckou, snahu produkční i úsilí redakční je v posledních festivalových věstnících natolik tradičním prvkem, že snad ani nemá smysl ji psát. Navíc je za mne formulovala již šéfredaktorka ve svém úvodníku.

O festivalech jako gravitačních polích

Relativistická fyzika defi nuje takzvaný Shapirův efekt jako zpoždění signálu procházející silným gravitačním polem. Festival Zlomvaz (a festivaly obecně) se svým způsobem vyzna- čuje něčím podobným: s nutností psát rychle a v chvatu, a přesto věcně a prakticky, se objevuje problém absence autokritického odstupu od vlastních (a obecně i všech ostatních textů). Irwing Shapiro samozřejmě svůj experiment nedefi noval v souvislosti s festivaly vysokých uměleckých škol. Ale přesto se jeho důsledky až překvapivě právě v tomto prostředí projevují – leckdo s odstupem hledí na své v rychlosti sepsané pojednání a nevěří vlastním očím. 

O smyslu umění a přírody

Původně jsem v tomto předadventním čase (jak nám počasí naznačuje) měl posílat ironizující a zpupně provokující zpravodajství z poně- šického bazénu zalitého sluncem, z jihočeských lesů přeplněných houbami či z blízké likérky překypující chutnými pálenkami. Namísto toho si zakouším Zlomvaz se všemi ostatními, v budovách přeplněných divadelníky, zalitými rumem a vonících rozmoklými bagetami. 

O tempora o hybris!

Tak málo prostoru a tolik témat k nakousnutí! Stejně jako kolik čtenářů, tolik názorů. Od prvního čísla se k nám do redakce Hybris dostává mnoho reakcí, pozitivních i negativních. Ale jedno mají společné: jejich autoři vždy přesně ví, jak se má školní časopis DAMU dělat, jak má vypadat, co má obsahovat, kolik prostoru máme věnovat teorii, jak dlouhé mají být kritiky, s kým se mají dělat rozhovory, a věřte nebo ne, většina těchto názorů se tváří jako nevyvratitelně správné.

Braňo Holiček, student třetího ročníku režie-dramaturgie KALD DAMU, je v této sezóně nadmíru produktivní. Bezmála ihned poté, co na jevišti Studia pražského Studia Ypsilon uvedl svoji bakalářskou klauzuru Tmavomodrý svět (naruby) – viz recenze v předchozím čísle Hybris – a těsně předtím než v divadelní kavárně taktéž pražského Divadla v Dlouhé představil s tamní „slovenskou sekcí“ scénické čtení méně známého textu svého prastrýce Ivana Stodoly Jožko Púčik a jeho kariéra, si stihnul odskočit do libereckého Divadla F. X. Šaldy, aby zde inscenoval dramatickou prvotinu Tomáše Dianišky Googling and Fucking.

Pokuste se stručně popsat, nakolik se ve vaší režijní praxi (ještě) uplatňují vědomosti a dovednosti získané během studia na vysoké škole, které to jsou a jak se ve vaší současné praxi odrážejí? Můžete ve své kariéře označit moment, kdy byly teoreticky nabyté postupy (zcela nebo částečně) nahrazeny poznatky z praxe? Existují nějaké konkrétní principy, které vám škola vštípila a vy je vědomě a nenahraditelně neustále aplikujete ve svojí praxi?

Kritik je nový komentátor na neznámém hřišti, na němž se hraje hra,
které nerozumí; a jeho prvním a nejzásadnějším úkolem je co nejrychleji a bez ptaní pochopit pravidla hry, aby se v ní zorientoval a mohl o ní zasvěceně referovat.

Yoshi Oida (v českém přepisu Joši Oida) – herec, reži-sér a učitel, se narodil v roce 1933 v japonském Kóbe. Po studiu tradičního asijského herectví (divadla nó) se na doporučení Jeana-Louise Barraulta v roce 1968 vydal do Francie, aby se přidal v Théâtre des Bouffes du Nord k herecké trupě Petera Brooka. Spolupracoval s ním na mnoha projektech (Mahábhárata, Konferen-ce ptáků, Orghast), účastnil se cest za kořeny divadla a stál u založení Mezinárodního centra pro výzkum di-vadla (CIRT). Účinkoval v několika filmech, mezi jinými i ve snímku The Pillow Book Petera Greenawaye. Na-psal tři teoretické knihy, z nichž žádná nebyla přeložena do češtiny. Od roku 1975 pracuje také jako režisér na nej-významnějších evropských scénách, často transformuje tradiční dramatiku do formy baletních inscenací. Je no-sitelem řady ocenění a prestižních vyznamenání. V sou-časné době připravuje s operním souborem Národního divadla v Praze inscenaci Mozartovy opery Idomeneo, v minulé sezóně nastudoval s úspěchem ve Státní opeře Praha Brittenovu Smrt v Benátkách (cena Alfréda Rado-ka za scénu a nominace na tutéž cenu za nejlepší muž-ský herecký výkon). Více informací naleznete na strán-kách www.yoshioida.com.

Předposlední dubnový víkend (22. – 24. dubna 2010) přijal herec a režisér Yoshi Oida nabídku na uspořádání hereckého workshopu na pražské DAMU. Dvacet studentů přišlo z kateder napříč celou školou: herci a režiséři z ka-tedry činoherního divadla, herec a režisérka z katedry alter-nativního a loutkového divadla a drtivou část osazenstva tvořily studentky katedry autorské tvorby a pedagogiky. První den byl zejména seznamovací, všichni společně hle-dali vzájemnou důvěru a ztráceli nesmělost, v druhém dni workshopu už bylo zaměření spíše praktické s použitím vštípených dovedností. Těžko říct, zda tím, že se pokusím průběh a pocity ze semináře shrnout do slov, nezpůsobím nějakou zenovou nerovnováhu: Yoshi Oida totiž sám tvrdí (viz následující rozhovor), že jakmile jednou zformuluje metodu, přestane být ze své podstaty živá.

Quis custodiet ipsos custodes?

Ať se v životě snažíme být jakkoliv originální, stejně se nakonec k antické kultuře musíme utéci nebo v ní ale-spoň poznat vlastní inspiraci. Iuvenalis, kterého cituji v titulku, se sice ve své šesté satiře pídí po hlídačích hlídačů kvůli úpadku ženské ctnosti, ale otázka, již po-kládá, vstoupila do dějin v mnohem obecnější rovině. Vytanula mi na mysli, když jsem si přečetl recenzi prv-ního čísla Hybris v rubrice Artefakta v třetím letošním čísle kulturního čtrnáctideníku A2.

Režie je snaha o maximální eliminaci náhody. 

Scénická lekce z rádoby feminismu pro dvě herečky a dva herce v pražském A Studiu Rubín uváděná pod názvem Svrbí zdánlivě jako by vypadla z prostřední dvoustrany dámských módních časopisů. 

Kritik by měl v první řadě být advokátem kritizovaného díla. Gilbert Keith Chesterton jej dokonce pasuje na detektiva, ale s advokátním přirovnáním si vystačíme – zejména začteme-li se do velmi diskutované recenze Radka Sikory, dramatika a doktoranda DAMU, na premiéru Čekání na Godota na Nové scéně ND.

Pozvání na pásmo složené ze sto let starých kabaret-ních šansonů, scének a causerií, které současný čtvrtý ročník herectví činoherního divadla DAMU vloni původně připravil jako klauzuru ze zpěvu a jevištní mluvy, nejspíš leckdo odmítne. Pokud se však nenechá odradit libozvučným, ale matoucím názvem Biceps s Lessepsem, dostane se mu řádné porce kratochvilné slovní ekvilib-ristiky, jíž si zpestřovali život zakladatelé českého kabaretního umění Eduard Bass, Jaroslav Hašek, Vlasta Burian, Ferenc Futurista a také a především Jiří Červený. O jeho životních peripetiích i kabaretních angažmá byla popsána přehršel papíru, ovšem že strastiplná cesta Sedmy z hradecké Mansardy přes sál pražského divadla Rokoko do kavárny hotelu Central v Hybernské ulici prozatím skončí na jevišti školní scény Řetízek v Karlově ulici, nejspíše neočekával.

Pokus se co nejpřesněji popsat pedagogický postup svého pedagoga na oboru režie v průběhu povinných pěti let bakalářského a magisterského stupně, jaké cíle sledoval, jak jsi za jejich dosažení, případně nedosaže-ní byl(a) hodnocen(a) a zda hodnocení i metody byly dostatečně ospravedlněny nebo vysvětleny; jaký měla výuka progres a jak tě její jednotlivé části ovlivnily; ja-kou metodou jsi vedl(a) dialogy se svým pedagogem a zda byly forma a obsah výuky pevně dané nebo spí-še variabilní, i v závislosti na možnosti zpětné vazby od tebe směrem k pedagogovi; co ti pět let studia obo-ru režie na umělecké škole přineslo, co si odnášíš jako nejzásadnější poznatky do praxe.

Pokud vám představa utopického westernového světa budoucnosti zasazeného do ruských reálií přijde bláznivá nebo – řečeno „slušně” – příliš postmoderní, není inscenace Anna určena pro vás. Student čtvrtého ročníku režie činoherního divadla DAMU Adam Rut (který v současnosti pracuje na své absolventské inscenaci Ibsenova Peera Gynta) si totiž pro svou poslední práci před vstupem do DISKu zvolil tragikomický text mladého ruského dramatika Jurije Klavdijeva. Anna je na učebně K332 uváděna v překladu určeném přímo pro toto provedení, a mimo to, že jde bezesporu o dra-maturgický objev, se navíc jedná o její českou premiéru. Hra je relativně krátká (představení trvá cca jednu hodinu) a její konstrukce značně klipovitá, což pramení nejspíš i z Klavdijevovy scénaristické zkušenosti – je totiž mj. spoluautorem ceněného filmového dramatu.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři! Dlouho jsem zvažoval, jakým originálním pozdravem začnu úvodník tohoto nového periodika, které jste si právě odkudsi zdarma uzmuli. Zvítězil výkřik „Jsme žumpa!“, ale sebekritické senzory mě včas zastavily. Nakonec jsem sklouznul k oslovení tradičnímu a otřepanému. Ale doufám, a celá redakce se mnou, že tím floskule a klišé v obsahu i formě Hybris skončily. Budeme se od nynějška snažit jednou za dva měsíce poskytovat mimo jiné informační servis z divadelního dění, především z pražské DAMU (nikoliv však bezvýhradně). 

Otázku divadelní target group na diskusi se sedmnáctiletými gymnaziálními studenty po dopoledním představení Tři měsíců prázdnin (viz str. 9) v pražském DISKu pootevřel Marek Bečka.

Když jsem bakalářskou inscenaci studenta 3. ročníku KČD DAMU Adama Ruta Jak na to viděl poprvé v horkém létě 2009, ze všech účinkujících, diváků i technického zázemí v podobě režiséra a dra-maturgyně se pot řinul proudem. Učebnou kypěly salvy smíchu, komické situace vyplňovaly břitce vtipné mono-logy a hudba bostonského dua The Dresden Dolls zcela ve svém duchu brechtovsky doplňovala tuto hodinovou divadelní asambláž do tvaru úhledně zabalené bonbo-niéry. O několik měsíců později – na podzim – jsem se na inscenaci vypravil podruhé, tentokrát se zubařskou vrtačkou v ruce.

Pražský divadelní festival německého jazyka svým 14. ročníkem dokázal, že hospodářská krize se dotýká i festivalů.

Pokuste se co nejpřesněji popsat, jaké prostředky používáte při výuce režie ve vašem ročníku. Jakými metodami postupujete v průběhu povinných pěti let bakalářského a magisterského stupně, co od jednotlivých kroků očekáváte, co je jejich cílem, a jakým způsobem studenty hodnotíte. Stejně tak se pokuste zachytit úspěšnost, s jakou svoji metodiku aplikujete, zpětnou vazbu, kterou od studentů dostáváte, a případné proměny popsané metodiky v průběhu celé vaší pedagogické praxe.