Milí čtenáři,

všichni jsme si mysleli, že po covidu už nic horšího nepřijde, ale stalo se. Začala válka na Ukrajině, a i pro nás se stala stěžejním tématem. V aktuálním 41. čísle Hybris jsme se ale Ukrajině nestihli věnovat, neboť šlo do uzávěrky ještě před ruskou invazí. Proto chci alespoň v úvodníku jménem celé redakce vyjádřit podporu statečné Ukrajině a jejím lidem.

Milí čtenáři,

vítáme vás na stránkách nového Hybrisu. Ačkoliv se zdá, že se moc nezměnilo, jelikož stále máme pouze elektronickou verzi, pevně věříme, že jde již o poslední číslo pod virovou taktovkou. Takovou malou vlaštovkou je návrat domáckých diskovek, jež jsme stihli implementovat. Pevně doufáme, že opět rozproudí pro naši školu základní diskuzi o živém divadle.

Milí čtenáři,

Nejspíš předpokládáte, že se k vám v úvodních slovech dostane mé hluboké zamyšlení nad situací, které jsme byli v posledních měsících součástí. Že představím dopady divadelního půstu na psychické rozpoložení, přehodnocení životní filozofie či doslova fyzické strádání. Nebo jenom předpokládám, že vy předpokládáte? 

Milí čtenáři,
část redakce ke konci minulého roku podnikla divadelní výlety do Berlína. Inspirovali jsme se zážitky z Německa a tematicky jsme se snažili orientovat toto číslo na naše západní sousedy. 

Milý čtenáři,
podzim se vynořil a zase zmizel pod armádou čokoládových Mikulášů a balicího papíru. Odkryl několik politicko-společenských kostlivců ve skříni, přinesl brzkou tmu a pak utichl v ranních mrazících a prvním nočním sněhu. Čekají nás vánoční svátky a dlouhé zimní období, kdy se každý ruku v ruce s vrstvami oblečení uzavře sám do sebe. Zdálo se nám, že právě toto zimní období představuje vhodný čas pro zamyšlení se nad tématem, které často skloňujeme buď skepticky a ledabyle, nebo naopak až podezřele horlivě: je jím duchovno.

Milý čtenáři,

držíš v rukou časopis Hybris, který jsme v zimě oblékli do nového kabátku. Jedním z důvodů našeho počínání byl také návrat k názvu časopisu a připomenutí si, co vlastně znamená. Ačkoliv jsi nepochybně jakožto příznivec nebo přímo člen divadelní obce s tímto termínem obeznámen, dovol mi ho znovu krátce vzkřísit. 

Milí čtenáři,

V rukou právě držíte 1. číslo časopisu Hybris tohoto akademického roku. Předem vás ale chci upozornit na jednu velkou změnu ve složení jeho redakce. Kvůli menšímu počtu studentů v magisterském programu jsme se rozhodly oslovit jako externí autory i některé studenty z bakaláře. Nově máte tedy jedinečnou možnost poznat jejich tvorbu daleko dříve, než přes úspěšně složené státnice doputují do navazujícího studia, kde bude tvorba Hybris jejich hlavním předmětem.

Koncem dubna proběhla poslední rada Hybris v tomto akademickém roce. Já tam nebyla.  Až po několika dnech jsem si ale plně uvědomila, že se ve stejné redakční sestavě už patrně nikdy nesejdeme. I přesto, že jsem během procesu tvorby oněch dvou čísel časopisu byla často rozčílená, smutná, unavená nebo zklamaná, začal na mě dopadat sentiment.

V redakci došlo ke střídání stráží. Šéfredaktorka Petra Zachatá mi předala své místo ve vedení časopisu. Už od října jsem věděla, že mě tato pozice nemine, jelikož jsem zůstala v magisterském ročníku osamocena, ale stále jsem si nedokázala představit, co to obnáší.

Za devatero lesy ve stověžaté Praze žily byly dvě katedry: Katedra teorie a kritiky a Katedra divadelní vědy. Ač je od sebe dělilo pouze pět set kroků, sto schodů a místy rozdílný pohled na teorii divadla, zachovávaly si od sebe katedry odstup. Jedna prodlévala ve své starobylé kamenné baště pod ochranou Univerzity Karlovy. Druhá nalezla svůj domov přímo u zdroje divadla, v pevnosti DAMU v Karlově ulici.

Léto se pomalu blíží a redakce Hybris se připravuje na povinnou výměnu stráží. Ty, kdož čekají už „jenom“ na složení magisterských státnic, musí opustit naše řady, třeba i proti své vůli. Na soustředění v Poněšicích budou oficiálně nahrazeny mladšími ročníky. Takový je nemilosrdný koloběh redakčního života. Možná se však některé z redaktorek přihlásí do doktorandského studia; to aby mohly dál dlít v naší blízkosti jako doktorandský dozor časopisu. (Ano, jde jen o odborný výraz pro redakční chůvu.)

Také vám toto číslo připadá poněkud ukecané? Chtěla bych vás ujistit, že i naše redakce se inspirovala slavným heslem z Postřižin: zkracování jsme si vzali k srdci. Škrtáme ostošest, opravdu. S velkým nasazením se tak snažíme potlačit schopnost pracně rozvíjenou během studia. Umět roztáhnout jednu myšlenku do několika vět, to je během zkouškového s několika seminárkami před vámi k nezaplacení. Nejeden student humanitních oborů by za tento um dal celé jmění. V rámci Hybris ovšem musí být jakákoliv zdlouhavost nekompromisně potlačena. Bezpochyby máme ve zkracování ještě rezervy; zažitá (v případě některých redaktorek vrozená) tendence k rozepisování se potírá těžko. Ale čestné redakční – snažíme se.

Dostaly jsme se k nebezpečnému číslu 27. Všichni z „klubu 27“ napjatě čekají, zda se i my přidáme do hvězdného nebe. Proto jsme učinily některá opatření.

Naskytla se mi příležitost několikrát za posledního čtvrt roku navštívit Polsko. Některé cesty byly výhradně soukromě poznávací a jiné pracovní, nicméně podařilo se mi být součástí letošního festivalu Warszawskie spotkania teatralne, o kterém jsem se rozhodla i vám podat krátkou zábavnou zprávu. Letos už po 36. polská metropole přivítala ty nejlepší inscenace za poslední rok vybrané Wojciechem Majcherkem (hlavní program) a Krzysztofem Rauem (sekce pro děti).

Praha→Brno, Brno→Praha. Vítejte na cestě dalšího čísla našeho časopisu, tentokrát již s novým vedením. Stejně jako moje předchůdkyně jsem na sebe vzala nelehký úděl redaktorky s předponou „šéf“ a společnými silami s celou redakcí připravila následující pokračování Hybris. Pocházím z Brna, a proto můžete očekávat v některých větách slova, kterým nebudete zcela rozumět. I moje kolegyně si zvykly na drndání kočárku, také že žádná z nich ještě není suprová kóc a občas se některá se mnou sveze šalinou. Nyní jsem však plně oddána pražské DAMU a přeji všem čtenářům dobrou zábavu.

Jó, to jsme tehdá v září seděli všichni na terase s výhledem na lesy, hory, vodu a zapadající slunko a mluvili o divadle. Byli jsme čerstvě po obědě, popíjeli kávu nebo čaj a líně se rozvalovali v tom teplém babím létu. V dálce štěbetali ptáčci a vsadila bych se, že jedno z hejn letících do teplých krajin dokonce vytvořilo na růžovočerveném nebi jednu usmívající se a jednu mračící se divadelní masku.

Můj druhý editorial. Mám na něj vysoké nároky. Měl by být lepší než ten první. Vtipnější. Upřímnější. Tak nějak víc od srdíčka. Měl by zaujmout. Nesnažit se zalíbit se, nejít všem čtenářům na ruku, spíš trochu provokovat. Ano, provokovat! Ale ne moc, aby se čtenář nevyděsil a časopis hned nezavřel. Měl by zaujmout a navnadit k dalšímu čtení. Měl by být jak osobní, tak profesionální. Odborný, ale zároveň srozumitelný i pro laika. Měl by být aktuální, ale zároveň nadčasový. Měl by rezonovat se současnou situací, ale zároveň se vyjadřovat i k minulosti. Měl by...

Editorialy zásadně nečtu. Přeskakuju je. Proč bych je četla? To se rovnou podívám do obsahu. Mám takový pocit, že v editorialech je většinou to samé, jen ve větách. Na to nemám čas. Nemám čas je číst, natož je psát.